17. 1. 2012

Václav Havel a hvězdná hodina dialogu u nás


Předloni jsem ve svém příspěvku v rámci konference „Dvacet let náboženské svobody u nás“ vzdal hold nejvýznamnějším představitelům mezináboženského dialogu v českých zemích v uvedeném dvacetiletí. Ve všech případech šlo o osobnosti narozené nejpozději koncem první poloviny minulého století, takže už z tohoto důvodu jsem v závěru musel vyjádřit obavu z nevalných perspektiv dialogu do budoucna, byť zmírněnou náznakem naděje:

„Jan Heller a Mohamed Ali Šilhavý již zemřeli, čímž dialog utrpěl stěží nahraditelné ztráty. Ani v případě Tomáše Halíka (*1948), Luboše Kropáčka (*1939) a Karla Flosse (*1926) se zatím přílíš nerýsují jejich budoucí pokračovatelé z řad příslušníků mladších generací. Nikdy ovšem nelze vyloučit překvapení pro dialog příznivá.“ (1)

Takováto příjemná překvapení jsem od té doby zaznamenal dvě. První z nich představovalo zahájení snah o zapojení českých dialogistů do činnosti na těchto stránkách již představené Iniciativy spojených náboženství (United Religions Initiative), druhým je zcela čerstvá zpráva o tom, že na svět přichází česká Společnost pro mezináboženský dialog, jejíž setkání se má konat v prostorách Ekumenické rady církví v Praze (Donská 5) dne 18. února 2012 v 9:30.

Také mé obavy se ovšem v posledních letech potvrzovaly. Za dvě hlavní dialogická centra u nás jsem pokládal flossovsko-küngovské na Sázavě a havlovsko-halíkovské v Praze. První z nich, Nadace Světový Étos – Centrum Prokopios (2), v současné době nuceně přesouvá své sídlo ze Sázavy do Prahy, čímž dialogická tradice svatoprokopské Sázavy coby charizmatického místa duchovně spojujícího Východ a Západ zaniká. Druhé nyní utrpělo nenahraditelnou ztrátu v podobě odchodu Václava Havla (1936–2011), po kterém i celé České republice hrozí upadnutí do bezvýznamnosti.