Tento text by měl být zprávou o akci, která proběhla už před nějakou dobou. Je v podstatě staženou a lehce doplněnou verzí článku, který vyšel v časopise Dingir. V té době jsem hledal (ostatně stále hledám) jednak způsob, jak by se spolu mohli sdílet lidé různých vyznání, a také odpovědi na otázky, které jsou těmi „velkými otázkami“ :-)
Výsledkem spolupráce s několika přáteli bylo víkendové setkání křesťanů a buddhistů v Brně, jehož mottem bylo „Dozvědět se něco o sobě“ (postřehli jste ten dvojsmysl :-)?
Programem
setkání pak bylo především být spolu,
společně praktikovat, až v druhé řadě spolu diskutovat.
Při přípravě, která probíhala hlavně jako
diskuse mezi pořadateli – jinověrci jsme hledali formu duchovní
praxe, tedy práce, kterou můžeme dělat spolu. Nebo jsme
spíš vylučovali to, co by mohlo být zavádějící.
Je běžným předpokladem, že se křesťan nemůže zúčastnit
praxe jiného náboženství (důvody pro to zcela
chápu). Běžnou buddhistickou praxí je však
bezpředmětná meditace. Jedním ze způsobů, jak být
s Bohem je pro křesťana tiché rozjímání.
Nešlo nám o to tyto věci spojovat, šlo jen o to, co můžeme
dělat spolu, na jednom místě. Takže jsme spolu jeden víkend
seděli v meditaci (někteří rozjímali nad Písmem,
někteří praktikovali zazen), mlčeli, rozjímali,
připravovali a jedli společné jídlo, naslouchali si a
odpovídali na otázky. V průběhu soboty měli řeč
oba lektoři, buddhistický mnich mluvil o zenu a zenové
praxi, katolický kněz a řeholník o přirozeném
poznání toho, kterému všichni říkají
Bůh – podle cest k důkazům Boží existence Sv. Tomáše
Akvinského, a o Vtělení a Církvi na základě
dokumentu Dominus Iesus. V neděli ráno byla tímto
katolickým knězem sloužena mše svatá, na kterou byli
pozváni všichni účastníci. Na setkání
nás bylo dohromady dvaadvacet.
Nebylo to žádné oficiózníní
setkání, spíš setkání na
„nejnižší úrovni“. Myslím, že je velmi
důležité, že jsme spolu napřed mlčky pracovali, jedli,
potkávali se, a teprve potom, později mluvili a diskutovali.
Také jsem si jistý, že atmosféru setkání
zásadně pozitivně ovlivnili oba lektoři. Musím říct,
že jeden a půl dne sezení a rozjímání,
víceméně bez pohybu a mlčky, i když s přestávkami,
je těžká práce. Tu práci jsme dělali všichni
spolu a nebyla bez výsledku.
Pro
mne osobně bylo velmi vzrušující spolutvořit něco
takového. I když ovládám jen svůj rodný
jazyk, často jsem se cítil jako tlumočník mezi lidmi,
kteří mluví sice stejným jazykem, ale význam
slov a mnohé skutečnosti pojímají různě. Bylo
to zajímavé, a taky jsme se dost nasmáli :-).
Hodně jsem se ptal po smyslu toho všeho. Přišlo mi, že každý
z těch, kdo přijal pozvání k tomuto
setkání, včetně mne, měl svůj důvod, svoji velkou
otázku, kterou potřeboval pochopit. Zvláštní
je, že k tomu potřeboval toho druhého, potřeboval se
s ním opravdu setkat. My jsme pro to jen připravili
prostor. Není samozřejmě vyloučené někdy později
v této iniciativě pokračovat. Myslím, že každý
může mít ve svém životě svá setkání,
chce-li a má-li k tomu odvahu.
Setkání
proběhlo v říjnu 2003 v Centru volného času Ulita v
Brně. Iniciátorem setkání jsem byl já a
můj bratr Martin, organizačně ho zabezpečili přátelé
ze zenové školy Kwan Um, která tak setkání
v podstatě pořádala. Jako lektoři přijali pozvání
katolický kněz, fr. Romuald Štěpán Rob O.P. (řád
dominikánů) a zenový učitel Kwan Um, mnich Čong An
Sunim z Maďarska.
Na závěr musím dodat, že jakkoliv moje pocity z tohoto setkání byly skvělé a odezva účastníků velmi dobrá, jsem si vědom, že ne každý musí mít z takových aktivit dobrý pocit. Rozhodně budu vděčný za jakékoliv připomínky a postřehy, které by mimo jiné mohly být vodítkem pro další iniciativy tohoto zaměření.
Výsledkem spolupráce s několika přáteli bylo víkendové setkání křesťanů a buddhistů v Brně, jehož mottem bylo „Dozvědět se něco o sobě“ (postřehli jste ten dvojsmysl :-)?
Programem
setkání pak bylo především být spolu,
společně praktikovat, až v druhé řadě spolu diskutovat.
Při přípravě, která probíhala hlavně jako
diskuse mezi pořadateli – jinověrci jsme hledali formu duchovní
praxe, tedy práce, kterou můžeme dělat spolu. Nebo jsme
spíš vylučovali to, co by mohlo být zavádějící.
Je běžným předpokladem, že se křesťan nemůže zúčastnit
praxe jiného náboženství (důvody pro to zcela
chápu). Běžnou buddhistickou praxí je však
bezpředmětná meditace. Jedním ze způsobů, jak být
s Bohem je pro křesťana tiché rozjímání.
Nešlo nám o to tyto věci spojovat, šlo jen o to, co můžeme
dělat spolu, na jednom místě. Takže jsme spolu jeden víkend
seděli v meditaci (někteří rozjímali nad Písmem,
někteří praktikovali zazen), mlčeli, rozjímali,
připravovali a jedli společné jídlo, naslouchali si a
odpovídali na otázky. V průběhu soboty měli řeč
oba lektoři, buddhistický mnich mluvil o zenu a zenové
praxi, katolický kněz a řeholník o přirozeném
poznání toho, kterému všichni říkají
Bůh – podle cest k důkazům Boží existence Sv. Tomáše
Akvinského, a o Vtělení a Církvi na základě
dokumentu Dominus Iesus. V neděli ráno byla tímto
katolickým knězem sloužena mše svatá, na kterou byli
pozváni všichni účastníci. Na setkání
nás bylo dohromady dvaadvacet.
Nebylo to žádné oficiózníní
setkání, spíš setkání na
„nejnižší úrovni“. Myslím, že je velmi
důležité, že jsme spolu napřed mlčky pracovali, jedli,
potkávali se, a teprve potom, později mluvili a diskutovali.
Také jsem si jistý, že atmosféru setkání
zásadně pozitivně ovlivnili oba lektoři. Musím říct,
že jeden a půl dne sezení a rozjímání,
víceméně bez pohybu a mlčky, i když s přestávkami,
je těžká práce. Tu práci jsme dělali všichni
spolu a nebyla bez výsledku.
Pro
mne osobně bylo velmi vzrušující spolutvořit něco
takového. I když ovládám jen svůj rodný
jazyk, často jsem se cítil jako tlumočník mezi lidmi,
kteří mluví sice stejným jazykem, ale význam
slov a mnohé skutečnosti pojímají různě. Bylo
to zajímavé, a taky jsme se dost nasmáli :-).
Hodně jsem se ptal po smyslu toho všeho. Přišlo mi, že každý
z těch, kdo přijal pozvání k tomuto
setkání, včetně mne, měl svůj důvod, svoji velkou
otázku, kterou potřeboval pochopit. Zvláštní
je, že k tomu potřeboval toho druhého, potřeboval se
s ním opravdu setkat. My jsme pro to jen připravili
prostor. Není samozřejmě vyloučené někdy později
v této iniciativě pokračovat. Myslím, že každý
může mít ve svém životě svá setkání,
chce-li a má-li k tomu odvahu.
Setkání
proběhlo v říjnu 2003 v Centru volného času Ulita v
Brně. Iniciátorem setkání jsem byl já a
můj bratr Martin, organizačně ho zabezpečili přátelé
ze zenové školy Kwan Um, která tak setkání
v podstatě pořádala. Jako lektoři přijali pozvání
katolický kněz, fr. Romuald Štěpán Rob O.P. (řád
dominikánů) a zenový učitel Kwan Um, mnich Čong An
Sunim z Maďarska.
Na závěr musím dodat, že jakkoliv moje pocity z tohoto setkání byly skvělé a odezva účastníků velmi dobrá, jsem si vědom, že ne každý musí mít z takových aktivit dobrý pocit. Rozhodně budu vděčný za jakékoliv připomínky a postřehy, které by mimo jiné mohly být vodítkem pro další iniciativy tohoto zaměření.
Žádné komentáře:
Okomentovat