Jak může vyznavač jednoho náboženství přistupovat k jiným náboženstvím?
Podle významné knihy prof. Hanse Künga "Světový étos Projekt" (česky Zlín, Archa 1992) existují čtyři hlavní "strategie", s nimiž může věřící jednoho náboženství přistupovat k náboženstvím jiným.
První z nich představuje "strategie opevňování". Ta říká, že pouze vlastní náboženství je pravdivé, zatímco všechna ostatní náboženství jsou nepravdivá. Je tedy třeba "opevnit" se ve vlastní víře a víry druhých odmítat.
Druhým postojem je "strategie zlehčování". Ta naopak říká, že všechny víry jsou svým způsobem stejně pravdivé. Otázka pravdy je bezpředmětná a rozdíly mezi náboženstvími nejsou podstatné.
Třetím možným přístupem je "strategie objímání". Podle ní je jen jedno náboženství pravidvé, ale i jiná náboženství mají podíl na pravdě tohoto jednoho náboženství. Jiná náboženství než vlastní není třeba odmítat, ale lze v nich vidět určité "předstupně" vlastní víry.
Všechny tři tyto přístupy půobí v mezináboženském dialogu problémy. První a druhá strategie činí vlastně dialog zbytečným (proč bychom jej měli vést, když pravdu máme jen my nebo když každý máme svou pravdu a navzájem se nepotřebujeme?), třetí strategie jej sice umožňuje, ale musí být partnery v dialogu vnímána tak, že vlastně nebere vážně jejich odlišnou identitu.
Podle Hanse Künga je nezbytností čtvrtá, "ekumenická strategie", která spojuje ctnost zásadovosti se schopností dialogu. Člověk je věrný celému poselství vlastní víry, nezlehčuje rozdíly mezi ní a vírami jinými, ale součastně ctí odlišná přesvědčení druhých a chce se s nimi setkávat v otevřeném sdílení a společném hledání pravdy. Pravda je totiž tím, co nás přesahuje a co žádný člověk a žádné náboženství nemůže vlastnit. Pravdu má jen Bůh sám.
Podle významné knihy prof. Hanse Künga "Světový étos Projekt" (česky Zlín, Archa 1992) existují čtyři hlavní "strategie", s nimiž může věřící jednoho náboženství přistupovat k náboženstvím jiným.
První z nich představuje "strategie opevňování". Ta říká, že pouze vlastní náboženství je pravdivé, zatímco všechna ostatní náboženství jsou nepravdivá. Je tedy třeba "opevnit" se ve vlastní víře a víry druhých odmítat.
Druhým postojem je "strategie zlehčování". Ta naopak říká, že všechny víry jsou svým způsobem stejně pravdivé. Otázka pravdy je bezpředmětná a rozdíly mezi náboženstvími nejsou podstatné.
Třetím možným přístupem je "strategie objímání". Podle ní je jen jedno náboženství pravidvé, ale i jiná náboženství mají podíl na pravdě tohoto jednoho náboženství. Jiná náboženství než vlastní není třeba odmítat, ale lze v nich vidět určité "předstupně" vlastní víry.
Všechny tři tyto přístupy půobí v mezináboženském dialogu problémy. První a druhá strategie činí vlastně dialog zbytečným (proč bychom jej měli vést, když pravdu máme jen my nebo když každý máme svou pravdu a navzájem se nepotřebujeme?), třetí strategie jej sice umožňuje, ale musí být partnery v dialogu vnímána tak, že vlastně nebere vážně jejich odlišnou identitu.
Podle Hanse Künga je nezbytností čtvrtá, "ekumenická strategie", která spojuje ctnost zásadovosti se schopností dialogu. Člověk je věrný celému poselství vlastní víry, nezlehčuje rozdíly mezi ní a vírami jinými, ale součastně ctí odlišná přesvědčení druhých a chce se s nimi setkávat v otevřeném sdílení a společném hledání pravdy. Pravda je totiž tím, co nás přesahuje a co žádný člověk a žádné náboženství nemůže vlastnit. Pravdu má jen Bůh sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat