Znamená dialog „dialektickou polemiku“??
Opožděně se mi dostal do rukou článek Johna Vinocura z International Herald Tribune z 3. října 2006, věnovaný přednášce Benedikta XVI. v Řezně a papežovu postoji k muslimům a islámu. Tento text obsahuje i velice problematickou definici mezináboženského dialogu, kterou bych rád předložil k diskusi na těchto stránkách.
Článek se nazývá „What the pope meant: His co-author’s view“ (Co chtěl papež říci: Pohled jeho spoluautora) a seznamuje s myšlenkami italského politika Marcella Pery. Pera byl v nedávné minulosti předsedou italského senátu a současně partnerem kardinála Ratzingera v přemýšlení o otázkách týkajících se evropské identity a dialogu lidí různých vyznání a přesvědčení. Mj. napsal předmluvu k Ratzingerově knize „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“, která letos vyšla i česky v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří. Pera, který se v této předmluvě sám defininuje jako „nevěřící laik“, zde přijímá výzvu Josepha Ratzingera nenábožensky smýšlejícím Evropanům, aby se snažili žít „veluti si Deus daretur“ (jako kdyby Bůh existoval) a směřovali tak k prohloubení svého hodnotového zaměření a mravního cítění. Zatímco v této knize Marcello Pera hovoří z pozic, které mu jsou vlastní, a způsobem hodným respektu vstupuje jménem „laicistů“ do dialogu s křesťanstvím, ve zmíněném článku v International Herald Tribune je tlačen do pozice jakéhosi právoplatného interpreta myšlenek hlavy katolické církve, což působí absurdně. Není mi jasné, jak se může „nevěřící laik“ zapojit do dialogu mezi křesťany a muslimy, a také věcně pokládám jeho názor na tento dialog za chybný. Pera v článku doslova říká:
„Dialogue is more than just talking. It means a dialectical dispute. If you come into it without a truth, there’s no dialogue. The goal of a dialogue is a victory, or at least changing your interlocutor’s view. A dialogue is accepting ,I may be wrong, you may be wrong’. But without a truth to defend, it’s just surrender.“ (Dialog je víc než pouhé povídání. Znamená dialektickou polemiku. Vstupujete-li do něj bez pravdy, nejedná se o dialog. Cílem dialogu je vítězství, nebo aspoň změna názoru vašeho partnera v dialogu. Dialog uznává „já se mohu mýlit, ty se můžeš mýlit“. Bez hájení pravdy jde však o pouhou kapitulaci.)
Podle mne zde Pera nepochopitelným způsobem zaměňuje pojmy a plete si dialog s disputací. Obávám se, že kdyby jeho definice „dialogu“ došla všeobecného uznání, znamenalo by to návrat někam do minulých staletí. Význam novodobého hnutí mezináboženského dialogu totiž vidím právě v tom, že znamená přechod od středověkých „dialektických polemik“ (tj. slovních válek, vedených s cílem dosáhnout vítězství) k úsilí o vzájemné porozumění. Pravda v něm již nehraje roli klacku, s nímž se snažím ubít svého protivníka v disputaci, ale může být vnímána jako něco, co nás všechny přesahuje a co můžeme a máme hledat také prostřednictvím vzájemného sdílení.
Opožděně se mi dostal do rukou článek Johna Vinocura z International Herald Tribune z 3. října 2006, věnovaný přednášce Benedikta XVI. v Řezně a papežovu postoji k muslimům a islámu. Tento text obsahuje i velice problematickou definici mezináboženského dialogu, kterou bych rád předložil k diskusi na těchto stránkách.
Článek se nazývá „What the pope meant: His co-author’s view“ (Co chtěl papež říci: Pohled jeho spoluautora) a seznamuje s myšlenkami italského politika Marcella Pery. Pera byl v nedávné minulosti předsedou italského senátu a současně partnerem kardinála Ratzingera v přemýšlení o otázkách týkajících se evropské identity a dialogu lidí různých vyznání a přesvědčení. Mj. napsal předmluvu k Ratzingerově knize „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“, která letos vyšla i česky v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří. Pera, který se v této předmluvě sám defininuje jako „nevěřící laik“, zde přijímá výzvu Josepha Ratzingera nenábožensky smýšlejícím Evropanům, aby se snažili žít „veluti si Deus daretur“ (jako kdyby Bůh existoval) a směřovali tak k prohloubení svého hodnotového zaměření a mravního cítění. Zatímco v této knize Marcello Pera hovoří z pozic, které mu jsou vlastní, a způsobem hodným respektu vstupuje jménem „laicistů“ do dialogu s křesťanstvím, ve zmíněném článku v International Herald Tribune je tlačen do pozice jakéhosi právoplatného interpreta myšlenek hlavy katolické církve, což působí absurdně. Není mi jasné, jak se může „nevěřící laik“ zapojit do dialogu mezi křesťany a muslimy, a také věcně pokládám jeho názor na tento dialog za chybný. Pera v článku doslova říká:
„Dialogue is more than just talking. It means a dialectical dispute. If you come into it without a truth, there’s no dialogue. The goal of a dialogue is a victory, or at least changing your interlocutor’s view. A dialogue is accepting ,I may be wrong, you may be wrong’. But without a truth to defend, it’s just surrender.“ (Dialog je víc než pouhé povídání. Znamená dialektickou polemiku. Vstupujete-li do něj bez pravdy, nejedná se o dialog. Cílem dialogu je vítězství, nebo aspoň změna názoru vašeho partnera v dialogu. Dialog uznává „já se mohu mýlit, ty se můžeš mýlit“. Bez hájení pravdy jde však o pouhou kapitulaci.)
Podle mne zde Pera nepochopitelným způsobem zaměňuje pojmy a plete si dialog s disputací. Obávám se, že kdyby jeho definice „dialogu“ došla všeobecného uznání, znamenalo by to návrat někam do minulých staletí. Význam novodobého hnutí mezináboženského dialogu totiž vidím právě v tom, že znamená přechod od středověkých „dialektických polemik“ (tj. slovních válek, vedených s cílem dosáhnout vítězství) k úsilí o vzájemné porozumění. Pravda v něm již nehraje roli klacku, s nímž se snažím ubít svého protivníka v disputaci, ale může být vnímána jako něco, co nás všechny přesahuje a co můžeme a máme hledat také prostřednictvím vzájemného sdílení.
Žádné komentáře:
Okomentovat