Před nějakou dobou jsme se domluvili, bratr buddhista a bratr katolík, že napíšeme každý pár řádek o smyslu dialogu a dáme je na web jako společný článek. Pro srovnání a pro zamyšlení. Napište nám i vy svůj pohled!
Jaký má dialog smysl
Toto osobní zamyšlení musím začít vzpomínkou na svou konverzi, kterou jsem prožil před více než patnácti lety. Uvěřit pro mne neznamenalo přijmout myšlenku existence Boha (tu jsem neodmítal ani předtím), ale poznat Boha jako Otce, který nekonečně miluje všechny své děti. Víra člověka učí, aby ve všech lidech viděl své bratry a sestry, měl je rád a opravdově se o ně zajímal. To samozřejmě znamená zajímat se také o jejich hledání pravdy. Věřím, že Boží pravda je nad námi, že ji nikdo z nás nemůže vlastnit a že se při jejím hledání navzájem potřebujeme. Dialog vedený s láskyplnou otevřeností vůči druhým proto není žádnou zradou pravdy, ale naopak neopominutelným způsobem jejího objevování. K společnému setkání s pravdou v něm může dojít dokonce i tehdy, když jsou naše přesvědčení v rovině slov protikladná. Tuto skutečnost krásným způsobem vyjadřuje vyznání Karla Čapka, který v jedné ze svých povídek napsal:
„Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit…“
Vít Machálek
Potřebujeme se navzájem
Když přemýšlím o smyslu dialogu, cítím že slovo smysl pro mne má dva významy, i když jistě navzájem související. Jedním z nich je smysl jako podstata, jako východisko - odkud ta činnost vychází, co je jejím smyslem? Druhým je jeho opodstatněnost: ptám se, má ta činnost smysl? Bude to k něčemu?
Napřed bych měl přiznat svoje východiska, tedy to čemu věřím a kam tedy směřuji. Z této pozice, jako buddhista, podstatu dialogu vnímám jako práci směřující k sjednocení s tím druhým. Podle zenu ale nejde o dosáhnutí něčeho, protože původně tu nebylo nic rozděleno - podstata nás všech je stejná. Jde jen o to, odstranit z cesty překážky, kvůli kterým se nevidíme takoví, jací jsme ve skutečnosti. Napohled to vypadá tak, že překážky jsou mimo nás, že překážkou jsou rozdíly mezi partnery dialogu, že překážkou je to, co se mezi nimi stalo v minulosti nebo nepříznivé podmínky v současnosti. Mám osobní zkušenost, že ve skutečnosti překážky vytváří naše myšlení.
To by samozřejmě znělo strašně povýšeně a naivně, kdybych současně nebyl schopný vnímat a popsat svou situaci. Vnímám, že mi odlišnost těch druhých dělá problémy, a že pokud by mi někdo opravdu hodně ublížil, nebo mým blízkým, budu mít velký problém vnímat jeho podstatu jako stejnou s mojí, mít s ním soucit a chtít mu pomoci. Když si ale uvědomuji, že Buddhovo učení je především o soucitu, a když věřím své zkušenosti, potom jasně vidím určitý směr, a ten směr by měl vést k ostatním cítícím bytostem, ať už je moje současná situace jakákoliv.
A teď k tomu smyslu který se ptá - je to celé k něčemu? Někdo může tvrdit, že je lepší držet si všechny ty druhé, jiné pěkně od těla. Že je to bezpečnější a neznečišťuje to můj jednotný prostor, domov cizími prvky. Já vím, že mám vždycky strach vyjít za své hranice a vztahovat se k těm druhým. Vím ale taky, že pokaždé, když si sám nebo s jinými vytvoříme svůj bezpečný, opevněný prostor, tak se v něm jednak začnu bát - vždyť kolem jsou ti cizí, neznámí - a jednak se začnu postupně křivit. A pokřivená mysl je agresivní mysl.
Takže, co s tím? Nemusím jistě chtít své jiné sousedy (romy, muslimy, křesťany, dosaďte si sami) hned pozvat k sobě domů. Ale pokud budu vidět smysl toho to udělat, tak se s nimi třeba dám do řeči, a jednoho dne si spolu u nás možná sedneme, nebo u nich. Nemusím po nich chtít, aby byli stejní jako já. Nemusím se stát stejný jako oni. Nemusíme spolu ve všem souhlasit. Ale můžeme být spolu, a nemusíme mít strach. A to má podle mne smysl.
Dialog mezi lidmi jiných vyznání není určitě ta nejdůležitější věc vedoucí k míru a pokoji ve světě. Možná je důležitější být sám změněn tak, abych toužil jít i k těm druhým. Taková proměna, třeba jen náznakem započatá, bude jistě časem blahodárná i pro mne. Na druhou stranu, musí tu napřed být ti jiní, abych se měl ke komu vztáhnout, a tak jak se zdá, i různost má svůj smysl. Potřebujeme se navzájem.
Petr Klásek
Jaký má dialog smysl
Toto osobní zamyšlení musím začít vzpomínkou na svou konverzi, kterou jsem prožil před více než patnácti lety. Uvěřit pro mne neznamenalo přijmout myšlenku existence Boha (tu jsem neodmítal ani předtím), ale poznat Boha jako Otce, který nekonečně miluje všechny své děti. Víra člověka učí, aby ve všech lidech viděl své bratry a sestry, měl je rád a opravdově se o ně zajímal. To samozřejmě znamená zajímat se také o jejich hledání pravdy. Věřím, že Boží pravda je nad námi, že ji nikdo z nás nemůže vlastnit a že se při jejím hledání navzájem potřebujeme. Dialog vedený s láskyplnou otevřeností vůči druhým proto není žádnou zradou pravdy, ale naopak neopominutelným způsobem jejího objevování. K společnému setkání s pravdou v něm může dojít dokonce i tehdy, když jsou naše přesvědčení v rovině slov protikladná. Tuto skutečnost krásným způsobem vyjadřuje vyznání Karla Čapka, který v jedné ze svých povídek napsal:
„Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit…“
Vít Machálek
Potřebujeme se navzájem
Když přemýšlím o smyslu dialogu, cítím že slovo smysl pro mne má dva významy, i když jistě navzájem související. Jedním z nich je smysl jako podstata, jako východisko - odkud ta činnost vychází, co je jejím smyslem? Druhým je jeho opodstatněnost: ptám se, má ta činnost smysl? Bude to k něčemu?
Napřed bych měl přiznat svoje východiska, tedy to čemu věřím a kam tedy směřuji. Z této pozice, jako buddhista, podstatu dialogu vnímám jako práci směřující k sjednocení s tím druhým. Podle zenu ale nejde o dosáhnutí něčeho, protože původně tu nebylo nic rozděleno - podstata nás všech je stejná. Jde jen o to, odstranit z cesty překážky, kvůli kterým se nevidíme takoví, jací jsme ve skutečnosti. Napohled to vypadá tak, že překážky jsou mimo nás, že překážkou jsou rozdíly mezi partnery dialogu, že překážkou je to, co se mezi nimi stalo v minulosti nebo nepříznivé podmínky v současnosti. Mám osobní zkušenost, že ve skutečnosti překážky vytváří naše myšlení.
To by samozřejmě znělo strašně povýšeně a naivně, kdybych současně nebyl schopný vnímat a popsat svou situaci. Vnímám, že mi odlišnost těch druhých dělá problémy, a že pokud by mi někdo opravdu hodně ublížil, nebo mým blízkým, budu mít velký problém vnímat jeho podstatu jako stejnou s mojí, mít s ním soucit a chtít mu pomoci. Když si ale uvědomuji, že Buddhovo učení je především o soucitu, a když věřím své zkušenosti, potom jasně vidím určitý směr, a ten směr by měl vést k ostatním cítícím bytostem, ať už je moje současná situace jakákoliv.
A teď k tomu smyslu který se ptá - je to celé k něčemu? Někdo může tvrdit, že je lepší držet si všechny ty druhé, jiné pěkně od těla. Že je to bezpečnější a neznečišťuje to můj jednotný prostor, domov cizími prvky. Já vím, že mám vždycky strach vyjít za své hranice a vztahovat se k těm druhým. Vím ale taky, že pokaždé, když si sám nebo s jinými vytvoříme svůj bezpečný, opevněný prostor, tak se v něm jednak začnu bát - vždyť kolem jsou ti cizí, neznámí - a jednak se začnu postupně křivit. A pokřivená mysl je agresivní mysl.
Takže, co s tím? Nemusím jistě chtít své jiné sousedy (romy, muslimy, křesťany, dosaďte si sami) hned pozvat k sobě domů. Ale pokud budu vidět smysl toho to udělat, tak se s nimi třeba dám do řeči, a jednoho dne si spolu u nás možná sedneme, nebo u nich. Nemusím po nich chtít, aby byli stejní jako já. Nemusím se stát stejný jako oni. Nemusíme spolu ve všem souhlasit. Ale můžeme být spolu, a nemusíme mít strach. A to má podle mne smysl.
Dialog mezi lidmi jiných vyznání není určitě ta nejdůležitější věc vedoucí k míru a pokoji ve světě. Možná je důležitější být sám změněn tak, abych toužil jít i k těm druhým. Taková proměna, třeba jen náznakem započatá, bude jistě časem blahodárná i pro mne. Na druhou stranu, musí tu napřed být ti jiní, abych se měl ke komu vztáhnout, a tak jak se zdá, i různost má svůj smysl. Potřebujeme se navzájem.
Petr Klásek
hippo
OdpovědětVymazat14. Prosinec 2006 - 12:11
V osobní rovině vnímám Petrův pohled jako velice inspirativní. Ale za diskusi by podle mne stála věta "dialog mezi lidmi jiných vyznání není určitě ta nejdůležitější věc vedoucí k míru a pokoji ve světě". Jistě, náš "malý" dialog na těchto stránkách světový mír neovlivní, ale obecně bych řekl, že dialog mezi náboženstvími, národy a kulturami je pro mír a pokoj ve světě velice důležitý. Živnou půdu pro mnohé konflikty totiž vytváří právě černobílé pohledy, předsudky, "obrazy nepřítele" atd., a toto vše je třeba odstraňovat nebo aspoň zmírňovat prostřednictvím dialogu a vzájemného poznávání se.
Petr (bez ověření)
OdpovědětVymazat28. Prosinec 2006 - 15:19
Chtěl jsem říct, že kromě "Není míru mezi národy bez míru mezi světovými náboženstvími" jak napsal Hans Küng je tu ještě nutný mír ve mně. Bez něho budu mít problém. Asi nikdy nebude absolutní mír mezi národy, náboženstvími ani v srdci lidí, ale je to myslím dobrý směr na cestě z utrpení.
Někteří politici se snaží o mír mezi národy, někteří věřící o mír mezi náboženstvími - to je dialog.
Ale o mír v sobě musím usilovat sám, ten mi nikdo zvenku nezajistí. Tenhle mír v sobě myslím vede přirozeně k dialogu.
hippo
OdpovědětVymazat7. Únor 2007 - 13:13
To je hezké. Küngovy teze "Není míru mezi národy bez míru mezi náboženstvími" a "Není míru mezi náboženstvími bez mezináboženského dialogu" by asi bylo dobré doplnit o myšlenku, že není plodného dialogu bez hledání vnitřního míru. Nicméně k těmto tezím Hanse Künga bych ještě rád poznamenal, že by se mělo mluvit spíš o míru mezi vyznavači různých náboženství než o míru mezi náboženstvími. Jeden bratr muslim mi k nim řekl, že mír mezi náboženstvími (konkrétně mezi "nebeskými náboženstvími")z islámského pohledu existuje a lidé na tom nemohou nic změnit...