Martina Horová:
Vztah křesťanství k jiným náboženstvím
V křesťanských kázáních často slyšíme věty typu - Bůh je láska. Miluj bližního svého. Miluj svého nepřítele. Ale opravdu se tím řídíme? Dokážeme si vůbec představit tu obrovskou lásku, kterou měl Ježíš na mysli? A jestliže ano, jsme vůbec schopni milovat někoho, koho označujeme za svého nepřítele? Položila jsem si otázku: „Nechtěl nás tím Bůh navést k tomu, abychom se snažili druhé poznat, vcítit se do jejich situace, respektovat jejich svobodné myšlení a hlavně jejich vyznání?“
Je zajímavé, jak se dějiny neustále opakují. První křesťané byli za svou víru pronásledováni a krutě trestáni. Když bylo křesťanství oficiálně povoleno a lidé ho mohli svobodně vyznávat, začalo se rozšiřovat a nabírat na moci. Za pár století se církev rozmohla natolik, že se stala nedílnou součástí života každého Evropana a svými rozhodnutími zasahovala i do moci světské. Postoj křesťanství k jiným náboženstvím byl velmi negativní. Co bylo mimo katolickou církev bylo špatné. A tady se začaly dějiny opakovat. Křesťané zapomněli na svůj prvotní boj o přežití. Začali potlačovat vše nekřesťanské a násilně šířit křesťanství (viz např. křížové výpravy). Možná že jedním z důvodů, proč tato situace nastala, byla neinformovanost, obrovské vzdálenosti, odlišnost evropské a asijské kultury, strach z neznámého…xenofobie. Ale expanzi neprováděli jen křesťané. V 7. století zahájilo expanzi další světové náboženství - islám. (Muslimové násilně rozšířili své území od Arabského poloostrova, přes severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov.)
Avšak čas dál plynul, svět se vyvíjel a s ním i křesťanství a další náboženství. Nyní po 2. vatikánském koncilu si dala katolická církev za úkol být otevřená, snažit se o pochopení jiného náboženství a vedení mezináboženských dialogů. S touto cestou naprosto souhlasím a považuji ji za správnou, ale myslím si, že to bude velice obtížné. Lidé jsou i nyní v době technických vymožeností, přímých přenosů zpráv, kvalitních a ověřených informací skeptičtí a plni strachu vůči všemu neznámému. Jakoby byla xenofobie dědičná nemoc a neustále se přenášela z generace na generaci, snad jen pokaždé v trošku slabším měřítku.
Lidé dnešní doby, věřící i ateisté, trpí neustálými předsudky a zobecňováním. Kdyby se však zamysleli, najdou mezi svými přesvědčeními spoustu podobného a i obohacujícího. Vždyť jen tři největší monoteistická náboženství (křesťanství, islám, judaismus) odvozují svůj původ od stejného prapředka a tím je Abrahám. Kdybychom pokračovali, zjistíme, že křesťanství a judaismus spojuje další velmi důležitá událost a tou je seslání desatera (pro židy Tóry) Mojžíšovi na hoře Sinaj. Křesťanství a judaismus se samozřejmě liší v otázce Ježíše Krista, ale tam se zase prolíná s křesťanstvím islám. Islám považuje Ježíše Krista za posla (prorok, který hlásá poselství od Boha), tím uznává výjimečnost toho, v kterého věří křesťané, ale nedokáže pochopit smysl vykoupení hříchů dobrovolnou smrtí za všechen lid.
Myslím si, že budhismus a další asijská náboženství nás můžou obrovsky obohatit na úrovni duševní. Jejich vnitřní vyrovnanost, klid, umění meditace a naprostého myšlenkového odproštění nám v našem uspěchaném a chaotickém světě chybí. Někteří křesťané odsuzují asijská náboženství, že se v nich lidé soustředí jen na sebe, na cestu k vypracování se k své dokonalosti a zapomínají na Boha. Ale to si myslím, že není správné. Asie se vyvíjela a žila naprosto odlišným způsobem než Evropa a většinou byla napřed, a proto „západní svět“ nemá právo říkat Asii, jak by měla co dělat, natož ji poučovat v otázkách náboženských.
V úvodu jsem se ptala, jestli jsme schopni milovat své bližní a snad i své nepřátele. Abychom mohli někoho milovat, musíme ho nejprve poznat a zjistit, jestli s ním sympatizujeme. A stejné je to i s náboženstvími. Pokud vůči cizím nebo „exotickým“ náboženstvím nechce křesťanství a křesťané žít neustále ve strachu, musí se je snažit lépe poznat, udělat si na ně objektivní názor bez předsudků. Myslím si, že v mezináboženských vztazích je nejdůležitější naučit se respektovat a ctít vše, co je pro každé náboženství posvátné. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby se tuto zásadu snažili dodržovat i ateisté.
(Autorka je studentkou Biskupského gymnázia v Brně)
Vztah křesťanství k jiným náboženstvím
V křesťanských kázáních často slyšíme věty typu - Bůh je láska. Miluj bližního svého. Miluj svého nepřítele. Ale opravdu se tím řídíme? Dokážeme si vůbec představit tu obrovskou lásku, kterou měl Ježíš na mysli? A jestliže ano, jsme vůbec schopni milovat někoho, koho označujeme za svého nepřítele? Položila jsem si otázku: „Nechtěl nás tím Bůh navést k tomu, abychom se snažili druhé poznat, vcítit se do jejich situace, respektovat jejich svobodné myšlení a hlavně jejich vyznání?“
Je zajímavé, jak se dějiny neustále opakují. První křesťané byli za svou víru pronásledováni a krutě trestáni. Když bylo křesťanství oficiálně povoleno a lidé ho mohli svobodně vyznávat, začalo se rozšiřovat a nabírat na moci. Za pár století se církev rozmohla natolik, že se stala nedílnou součástí života každého Evropana a svými rozhodnutími zasahovala i do moci světské. Postoj křesťanství k jiným náboženstvím byl velmi negativní. Co bylo mimo katolickou církev bylo špatné. A tady se začaly dějiny opakovat. Křesťané zapomněli na svůj prvotní boj o přežití. Začali potlačovat vše nekřesťanské a násilně šířit křesťanství (viz např. křížové výpravy). Možná že jedním z důvodů, proč tato situace nastala, byla neinformovanost, obrovské vzdálenosti, odlišnost evropské a asijské kultury, strach z neznámého…xenofobie. Ale expanzi neprováděli jen křesťané. V 7. století zahájilo expanzi další světové náboženství - islám. (Muslimové násilně rozšířili své území od Arabského poloostrova, přes severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov.)
Avšak čas dál plynul, svět se vyvíjel a s ním i křesťanství a další náboženství. Nyní po 2. vatikánském koncilu si dala katolická církev za úkol být otevřená, snažit se o pochopení jiného náboženství a vedení mezináboženských dialogů. S touto cestou naprosto souhlasím a považuji ji za správnou, ale myslím si, že to bude velice obtížné. Lidé jsou i nyní v době technických vymožeností, přímých přenosů zpráv, kvalitních a ověřených informací skeptičtí a plni strachu vůči všemu neznámému. Jakoby byla xenofobie dědičná nemoc a neustále se přenášela z generace na generaci, snad jen pokaždé v trošku slabším měřítku.
Lidé dnešní doby, věřící i ateisté, trpí neustálými předsudky a zobecňováním. Kdyby se však zamysleli, najdou mezi svými přesvědčeními spoustu podobného a i obohacujícího. Vždyť jen tři největší monoteistická náboženství (křesťanství, islám, judaismus) odvozují svůj původ od stejného prapředka a tím je Abrahám. Kdybychom pokračovali, zjistíme, že křesťanství a judaismus spojuje další velmi důležitá událost a tou je seslání desatera (pro židy Tóry) Mojžíšovi na hoře Sinaj. Křesťanství a judaismus se samozřejmě liší v otázce Ježíše Krista, ale tam se zase prolíná s křesťanstvím islám. Islám považuje Ježíše Krista za posla (prorok, který hlásá poselství od Boha), tím uznává výjimečnost toho, v kterého věří křesťané, ale nedokáže pochopit smysl vykoupení hříchů dobrovolnou smrtí za všechen lid.
Myslím si, že budhismus a další asijská náboženství nás můžou obrovsky obohatit na úrovni duševní. Jejich vnitřní vyrovnanost, klid, umění meditace a naprostého myšlenkového odproštění nám v našem uspěchaném a chaotickém světě chybí. Někteří křesťané odsuzují asijská náboženství, že se v nich lidé soustředí jen na sebe, na cestu k vypracování se k své dokonalosti a zapomínají na Boha. Ale to si myslím, že není správné. Asie se vyvíjela a žila naprosto odlišným způsobem než Evropa a většinou byla napřed, a proto „západní svět“ nemá právo říkat Asii, jak by měla co dělat, natož ji poučovat v otázkách náboženských.
V úvodu jsem se ptala, jestli jsme schopni milovat své bližní a snad i své nepřátele. Abychom mohli někoho milovat, musíme ho nejprve poznat a zjistit, jestli s ním sympatizujeme. A stejné je to i s náboženstvími. Pokud vůči cizím nebo „exotickým“ náboženstvím nechce křesťanství a křesťané žít neustále ve strachu, musí se je snažit lépe poznat, udělat si na ně objektivní názor bez předsudků. Myslím si, že v mezináboženských vztazích je nejdůležitější naučit se respektovat a ctít vše, co je pro každé náboženství posvátné. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby se tuto zásadu snažili dodržovat i ateisté.
(Autorka je studentkou Biskupského gymnázia v Brně)
Žádné komentáře:
Okomentovat