Motto:
„Tehdy se na čas zdálo, že by lidé různých ras a vyznání mohli žít pospolu. To nám dává naději i v dnešní době plné fanatismu.“ (Barry Unsworth)
K pozoruhodným novinkám na českých knihkupeckých pultech patří historický román Barryho Unswortha „Tanečnice“. Na první pohled by jej bylo možné chápat jako typické dílo dnešní doby, které je vystavěno na půdorysu morálního relativismu a dopřává čtenáři dostatek sexu a násilí. Při hlubším zhodnocení knihy je však nutné konstatovat, že přináší také cenné náměty k zamyšlení a má i své poselství, vyjádřené již úvodním mottem z knihy Job: „Cena moudrosti je nad všechny drahokamy.“ O jeho aktuálnosti nemůže být v dnešním světě, zmítaném ziskuchtivostí a fanatismem, žádných pochyb.
Unsworthova kniha má rozměr milostného příběhu i politického thrilleru, to však z hlediska našich stránek věnovaných mezináboženskému dialogu není podstatné. Zde bych chtěl přiblížit pouze tu její dimenzi, která se týká vztahů mezi různými kulturami a náboženstvími.
„Tanečnice“ se odehrává na Sicílii za vlády normanského krále Rogera II. (1095-1154), zakladatele sicilského království. Toto období bývá v odborné literatuře zpravidla hodnoceno velmi pozitivně. Normani si v druhé polovině 11. století vojensky podmanili do té doby muslimskou Sicílii, ale se svými muslimskými poddanými zacházeli způsobem přinejmenším na tehdejší dobu velice osvíceným. Jeden ze zakladatelů české orientalistiky prof. Felix Tauer například v knize „Svět islámu“ píše:
„Noví vládcové se nedotkli dosavadního správního řízení, ani vyspělého zemědělství a obchodní organizace. Naopak dali vlastnímu dvoru východní ráz a obklopovali se muslimskými výtvarníky, básníky a učenci, především filozofy, hvězdáři, zeměpisci a lékaři. Nejznámější z učenců je al-Idrísí (z. 1166), který pro Rogera II. napsal souborné dílo zeměpisné a sestavil novou topograficky obohacenou mapu světa, vyrytou do stříbrné stolní desky. Tato moudrá politika neobyčejně posílila normanské a /později/ štaufské panství a učinila ze Sicílie nejbohatší a nejspořádanější křesťanský stát, spolu s tím pak vedle Pyrenejského poloostrova nejdůležitější most, po němž se islámské vlivy dostávaly na křesťanský západ.“
Unsworthovo líčení Rogerovy Sicílie tento idylický pohled nesdílí. Vzdor autorovu výroku pro Scotland on Sunday, který jsem jako motto pro tento text převzal z recenze Dany Packové v Lidových novinách z 9. 6. 2007, popisuje román spíše onen fanatismus, který multikulturní soužití rozbíjí.
Roger II. sice „věří více v rozdílnost než stejnost“, jeho přístup k různým na Sicílii žijícím komunitám (italské, německé, arabské, řecké, židovské) je však spravedlivý jen zdánlivě. V době křižáckých výprav, která v rámci celého tehdejšího Západu toleranci naprosto nepřála, tomu snad jinak ani být nemohlo. Unsworthův román popisuje beztrestné ničení židovských hrobů, odebírání půdy arabským starousedlíkům, nahrazení králových řeckých mozaikářů mnohem méně schopnými západními umělci - a především stupňující se tlak na krále, aby vysokými státními úředníky jmenoval pouze latinské křesťany.
Klíčovou postavu rozvíjejícího se dramatu představuje Júsuf ibn Mansúr, muslim stojící v čele jednoho z nejvyšších královských úřadů. Júsuf usiluje o to, aby muslimové a křesťané svorně sloužili společnému panovníkovi. Tento ideál uskutečňuje i ve svém úřadě, do kterého si přivedl normanského křesťana Thurstana Beauchampa a učinil jej svým zástupcem. Jeho státnické úsilí o pokojné soužití vyznavačů různých náboženství však končí tragickou porážkou.
Politikové ve světském i církevním šatě, za jejichž frázemi o zájmech „křesťanstva“ se skrývá jak protimuslimský fanatismus, tak nezřízená touha po vlastním prospěchu, proti Júsufovi zinscenují spiknutí. Poté, co rada soudců schválí zákon, podle nějž má být každý pokus přimět křesťana k přijetí islámu posuzován jako velezrada, je Thurstan vydíráním donucen podepsat zcela nepravdivé svědectví o tom, že se jej Júsuf snažil donutil k přestoupení na islám, které by bylo patřičně odměněno po vítězství údajně plánovaného muslimského povstání. Následuje bleskový monstrproces, končící okázalou veřejnou popravou údajného velezrádce:
„Na příkaz královských soudců, mezi nimiž není ani jeden muslim, byl Júsuf ibn Mansúr svázán na nohou a vláčen divokým koněm k jámě na vápno za městem. Tam bylo pohřbeno, co z něj zbylo.“
Júsuf je zabit se souhlasem krále, kterému dlouhá léta oddaně sloužil a který dobře ví o jeho nevině... Jeho smrt představuje ukázkový příklad promyšleného zabití nevinného obětního beránka:
„Júsuf byl vybrán. Byl dokonalá oběť: urozený, zámožný, významná postava mezi místními muslimy. Zločin byl předem připraven, způsob trestu pečlivě vybrán...“
Politika, vedoucí ke smrti Júsufa ibn Mansúra, je současně i politikou rozvracející sicilskou společnost, založenou na rovnováze mezi různými vyznáními. Ladislav Nagy v doslovu ke knize píše:
„Sicilské království nemělo přetrvat - v Unsworthově podání však nikoli pro rozdílnost kultur, nýbrž pro hamižnou touhu po moci a bohatství, jež rozdílnosti kultur dokázala náležitě využít.“
Knihu lze jistě chápat nejenom jako historický román, ale i jako nadčasové podobenství.
Barry Unsworth: Tanečnice
Z anglického originálu přeložil Ladislav Nagy.
Vydalo nakladatelství BB/art v Praze roku 2007.
Žádné komentáře:
Okomentovat