Vložil hippo, 17. Březen 2008 - 14:12
„Léta jdou a hroby přibývají...“, zpíval kdysi Karel Kryl v jedné ze svých nejsmutnějších písní. Bohužel, je tomu tak. Po nedávném odchodu profesora Hellera se 14. března 2008 odebraly na věčnost dvě další osobnosti, o jejichž významu v oblasti mezináboženského dialogu není pochyb. Chiara Lubichová (1920-2008), zakladatelka hnutí Fokoláre, učinila pro dialog mnoho v celosvětovém měřítku. Profesor Mohamed Ali Šilhavý (1917-2008) bude zase velmi chybět mezináboženskému dialogu v České republice. Druhou z uvedených osobností jsem měl příležitost poznat osobně a rád bych se s ní nyní těmito řádky rozloučil.
Nejprve pár slov o životní cestě pana profesora. Když ještě jako Přemysl Šilhavý studoval na reálném gymnáziu v Třebíči, dostal se mu do rukou Korán. Studiem této Knihy byl hluboce osloven, přijal ji jako Boží slovo a 9. dubna 1937 se stal muslimem. Pod novým jménem Mohamed Ali Šilhavý pak po celých sedm desetiletí spoluutvářel dějiny české muslimské obce. Už po druhé světové válce měl stanout v jejím čele, ale v době komunistického režimu museli muslimové (podobně jako mnoho jiných náboženských komunit) přežívat v poloilegalitě. M. A. Šilhavý se vrátil z Prahy do Třebíče a stal se tam středoškolským profesorem. Teprve po pádu komunismu bylo ustaveno Ústředí muslimských náboženských obcí v ČSFR a prof. Šilhavý byl roku 1991 zvolen jeho předsedou. Ve stejném roce s pomocí své dcery Mgr. Lajly Kotačkové a dalších spolupracovníků obnovil vydávání muslimského časopisu Hlas, založeného už v meziválečném období. Po deseti letech práce předal roku 2001 vedení časopisu nové redakční radě. Také v rámci muslimské obce předal „žezlo“ RNDr. Vladimíru Sáňkovi a zůstal jen jejím čestným předsedou.
Po řadu let reprezentoval českou muslimskou komunitu na řadě islámských konferencí v různých částech světa a také v jednáních se státními úřady a v dialogu s českou společností a s jinými náboženstvími. Neúnavně přednášel o islámu, účastnil se besed a diskusí, poskytoval rozhovory atd. Za mnohé mu vděčí i významná religionistická publikace „Islám v srdci Evropy“ z roku 2007, jejímž autorům byl nápomocen mj. poskytnutím svého osobního archivu.
Mohamed Ali Šilhavý byl ženatý s katoličkou, měl mnoho přátel mezi křesťany a židy a „abrahamovská ekuména“ v České republice mu vděčí opravdu za mnohé. Zastupoval islám na řadě mezináboženských akcí, účastnil se přátelských schůzek zástupců různých náboženských společenství a zasloužil se například i o “mezináboženský” ráz slavnostního otevření brněnské mešity roku 1998, na které byli pozváni představitelé křesťanských církví, židovské obce a unitářů. Také časopis Hlas nepředstavoval za jeho vedení jen věstník muslimské obce, ale také platformu mezináboženského dialogu.
V roce 1994 se prof. Šilhavý zúčastnil mezinárodního symposia “Křesťanství-židovství-islám: Evropa na konci 20. století“ v pražském Karolinu, o kterém jsem se již nedávno zmiňoval ve své vzpomínce na profesora Hellera. Zaujal jej tam můj “dialogický” příspěvek “Postoje křesťanů k islámu” a požádal mne pak o souhlas s jeho publikováním v Hlasu. Rád bych ocitoval z dopisu, který mi napsal 20. února 1995:
„Na symposiu mne velmi zahřál u srdce Váš příspěvek a těším se, že stejně zaujme většinu čtenářů HLASu. Vím však, že i mezi muslimy je dost intolerance. Nevyplývá však ze samotného islámu, ale ze staletí trvajících zvyklostí té které země, z níž naši zde žijící muslimové pocházejí. Pro mne je však důležité, co říká Bůh lidstvu. V Třebíči byla veliká židovská komunita. Jeden rok jsem chodil do školy kolem synagogy, viděl svátky 'pod zelenou', moji spolužáci byli Židé i židé, jeden z nich přišel do naší třídy v sekundě a seděl jsem s ním po celých sedm let, z druhé strany pak seděl římský katolík, jehož rodiče věnovali zvon do třebíčského farního chrámu. Mým výborným přítelem je můj mladší spolužák - pravoslavný farář a mým nezapomenutelným starším přítelem byl evangelík. Moje teta a babička byly z církve československé, teta dokonce vyučovala čsl. náboženství. - Všichni jsme žili vždy v těch nejlepších vztazích a vždy jsme se dovedli shodnout na tom, co nás spojuje.“
Pan profesor Šilhavý také často a rád hovořil o tom, že podle Koránu budou spaseni všichni, kdo věřili v Boha a konali dobré skutky. Nepokládal tedy za rozhodující, zda je člověk muslim, křesťan, žid, vyznavač jiného monoteistického náboženství nebo monoteista “na volné noze”, ale to, zda hledá a rozvíjí svůj osobní vztah s Bohem a snaží se dobře žít. Odvolával se při tom na tento verš:
“Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož vyznávají židovství, a sabejci a křesťané - vůbec ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.” (Korán 5:73/69)
Mohamed Ali Šilhavý bezesporu patřil mezi ty, “kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali”. Nemohu tedy skončit jinak než vyjádřením naděje, že jej na druhém břehu neočekával zármutek, ale věčná radost.
Nejprve pár slov o životní cestě pana profesora. Když ještě jako Přemysl Šilhavý studoval na reálném gymnáziu v Třebíči, dostal se mu do rukou Korán. Studiem této Knihy byl hluboce osloven, přijal ji jako Boží slovo a 9. dubna 1937 se stal muslimem. Pod novým jménem Mohamed Ali Šilhavý pak po celých sedm desetiletí spoluutvářel dějiny české muslimské obce. Už po druhé světové válce měl stanout v jejím čele, ale v době komunistického režimu museli muslimové (podobně jako mnoho jiných náboženských komunit) přežívat v poloilegalitě. M. A. Šilhavý se vrátil z Prahy do Třebíče a stal se tam středoškolským profesorem. Teprve po pádu komunismu bylo ustaveno Ústředí muslimských náboženských obcí v ČSFR a prof. Šilhavý byl roku 1991 zvolen jeho předsedou. Ve stejném roce s pomocí své dcery Mgr. Lajly Kotačkové a dalších spolupracovníků obnovil vydávání muslimského časopisu Hlas, založeného už v meziválečném období. Po deseti letech práce předal roku 2001 vedení časopisu nové redakční radě. Také v rámci muslimské obce předal „žezlo“ RNDr. Vladimíru Sáňkovi a zůstal jen jejím čestným předsedou.
Po řadu let reprezentoval českou muslimskou komunitu na řadě islámských konferencí v různých částech světa a také v jednáních se státními úřady a v dialogu s českou společností a s jinými náboženstvími. Neúnavně přednášel o islámu, účastnil se besed a diskusí, poskytoval rozhovory atd. Za mnohé mu vděčí i významná religionistická publikace „Islám v srdci Evropy“ z roku 2007, jejímž autorům byl nápomocen mj. poskytnutím svého osobního archivu.
Mohamed Ali Šilhavý byl ženatý s katoličkou, měl mnoho přátel mezi křesťany a židy a „abrahamovská ekuména“ v České republice mu vděčí opravdu za mnohé. Zastupoval islám na řadě mezináboženských akcí, účastnil se přátelských schůzek zástupců různých náboženských společenství a zasloužil se například i o “mezináboženský” ráz slavnostního otevření brněnské mešity roku 1998, na které byli pozváni představitelé křesťanských církví, židovské obce a unitářů. Také časopis Hlas nepředstavoval za jeho vedení jen věstník muslimské obce, ale také platformu mezináboženského dialogu.
V roce 1994 se prof. Šilhavý zúčastnil mezinárodního symposia “Křesťanství-židovství-islám: Evropa na konci 20. století“ v pražském Karolinu, o kterém jsem se již nedávno zmiňoval ve své vzpomínce na profesora Hellera. Zaujal jej tam můj “dialogický” příspěvek “Postoje křesťanů k islámu” a požádal mne pak o souhlas s jeho publikováním v Hlasu. Rád bych ocitoval z dopisu, který mi napsal 20. února 1995:
„Na symposiu mne velmi zahřál u srdce Váš příspěvek a těším se, že stejně zaujme většinu čtenářů HLASu. Vím však, že i mezi muslimy je dost intolerance. Nevyplývá však ze samotného islámu, ale ze staletí trvajících zvyklostí té které země, z níž naši zde žijící muslimové pocházejí. Pro mne je však důležité, co říká Bůh lidstvu. V Třebíči byla veliká židovská komunita. Jeden rok jsem chodil do školy kolem synagogy, viděl svátky 'pod zelenou', moji spolužáci byli Židé i židé, jeden z nich přišel do naší třídy v sekundě a seděl jsem s ním po celých sedm let, z druhé strany pak seděl římský katolík, jehož rodiče věnovali zvon do třebíčského farního chrámu. Mým výborným přítelem je můj mladší spolužák - pravoslavný farář a mým nezapomenutelným starším přítelem byl evangelík. Moje teta a babička byly z církve československé, teta dokonce vyučovala čsl. náboženství. - Všichni jsme žili vždy v těch nejlepších vztazích a vždy jsme se dovedli shodnout na tom, co nás spojuje.“
Pan profesor Šilhavý také často a rád hovořil o tom, že podle Koránu budou spaseni všichni, kdo věřili v Boha a konali dobré skutky. Nepokládal tedy za rozhodující, zda je člověk muslim, křesťan, žid, vyznavač jiného monoteistického náboženství nebo monoteista “na volné noze”, ale to, zda hledá a rozvíjí svůj osobní vztah s Bohem a snaží se dobře žít. Odvolával se při tom na tento verš:
“Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož vyznávají židovství, a sabejci a křesťané - vůbec ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.” (Korán 5:73/69)
Mohamed Ali Šilhavý bezesporu patřil mezi ty, “kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali”. Nemohu tedy skončit jinak než vyjádřením naděje, že jej na druhém břehu neočekával zármutek, ale věčná radost.
Žádné komentáře:
Okomentovat