V páteční příloze Lidových novin z 25. dubna 2008 vyšel pod názvem „Bůh se musí strašně smát“ rozhovor s ministryní obrany Vlastou Parkanovou. Nechci komentovat ani osobu paní ministryně, ani celý tento rozhovor; cítím však potřebu vyjádřit se k jedné jeho pasáži, v níž se tato členka české vlády vyslovuje pro to, „aby tu dominovala Evropa a její hodnoty, které vycházejí z židovství a křesťanství”.
Opravdu nevím nevím, nakolik hodnoty dnešní Evropy “vycházejí z židovství a křesťanství”. V rámci uvedeného rozhovoru to však možná ani není až tak podstatné, protože horlení Vlasty Parkanové pro židovsko-křesťanské hodnoty se v něm objevuje ve zcela jednoznačném kontextu: paní Parkanová tímto způsobem zdůvodňuje svůj názor, že v České republice není žádoucí zvyšování počtu mešit a muslimů.
Je mi smutno z toho, že hodnoty židovství a křesťanství jsou zvláště v posledních letech často zneužívány k tomu, aby se v jejich jménu hlásala xenofobie. V době před holokaustem bylo podobným způsobem zneužíváno samotné křesťanství, v jehož jménu se často mluvilo proti (do “křesťanské Evropy” údajně nepříliš patřícím) Židům. Po hitlerovské genocidě židovského národa tato rétorika přestala být únosná a posléze se zdánlivě proměnila ve svůj pravý opak - v používání spojení “židovskokřesťanská tradice”. Kámen úrazu nicméně spočívá v tom, že i tento obrat je používán spíše k negativnímu než k pozitivnímu sebevymezování a v ústech mnohých řečníků výraz “židovskokřesťanský” znamená prostě potiklad slova “islámský”...
Vzhledem k tomuto zneužívání termínu “židovskokřesťanská tradice” byl rád navrhl používat místo něj raději termín “abrahamovská tradice”. Tento výraz odkazuje k Abrahamovi, biblickému praotci všech židů, křesťanů, muslimů i dalších věřících v jediného Boha, a zahrnuje společný základ židovství, křesťanství a islámu, který spočívá (jak bylo loni zdůrazněno v dopise 138 muslimských vůdců představitelům křesťanských církví) v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu.
Nemám nejmenších námitek proti jakémukoliv (i pojmovému) sbližování křesťanů a Židů. Právě naopak, toto sbližování (z křesťanské strany spojené se snahou v rámci možností odčinit hříchy antijudaismu a antisemitismu) vnímám jako nesmírně důležité. Křesťansko-židovský dialog spojený s vylučováním dialogu s muslimy bych však považoval za nefunkční torzo, připomínající trojnožku s ulomenou nohou.
Podle Bible existují tři božské ctnosti (víra, naděje a láska), které dozajista patří k sobě. Průkopník abrahamovské ekumény, francouzský orientalista Louis Massignon, hovořil o tom, že podobným způsobem patří k sobě také křesťanství jako náboženství lásky, židovství jako náboženství naděje a islám jako náboženství víry...
