Největším tématem nejen poesie patrně všech národů světa, ale také různých světových náboženství vždy byla a zůstává láska. Právě ona je podle 1. listu Korintským 13:13 větší než víra, větší než naděje - a tak může přemosťovat dokonce i rozdíly mezi vyznáními a národy, lišícími se svou vírou i důvody své naděje...
Pravou láskou v biblickém smyslu je ovšem láska nesobecká a zaměřená na druhého, nikoliv láska pudová, egoistická a žádostivá. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy lásky však ještě není totožný s rozdílem mezi láskou „čistou“ (agapé) a láskou erotickou či mezi láskou lidskou a láskou duchovní, jak o tom svědčí i zastoupení milostné lyriky starého Izraele v Písmu.
Také staří Arabové, semitský národ úzce příbuzný s Izraelity, se mohli pyšnit velkou tradicí milostné poesie, která sice vznikla na půdě pohanství, později však nabyla hluboce symbolických významů v islámu.
Když prorok Muhammad v letech 610 až 632 zvěstoval Arabům novou, monoteistickou víru, přicházeli k němu i arabští básníci a recitovali mu své básnické skladby, podle zvyklostí předislámské poesie začínající vždy milostným úvodem (nasíb), vyjadřujícím autorův stesk a touhu po vzdálené milence.
Přestože Muhammadův postoj k básníkům jako mluvčím staré pohanské společnosti byl značně kritický (viz Korán 26:224nn.), v jejich milostných verších nikdy neviděl nic nábožensky nepatřičného a zřejmě na ně pohlížel s porozuměním. Vždyť Prorok islámu podle jeho často citovaných slov na tomto světě vedle modlitby nejvíce miloval ženy a libé vůně, takže proslulý arabský mystik Ibn al-Arabí (1165-1240) mohl později vyjádřit myšlenku, že „láska k ženám patří k dokonalosti vědoucích - je totiž dědictvím po Prorokovi a projevem božské lásky“...
Kořeny pozoruhodné básnické tradice, spojující islámskou víru a milostnou lyriku, sahají již do období vlády Umajjovců (661-750), kdy především beduínští básníci z kmene Udhra z arabského Hidžázu jako by přenesli do milostné sféry monoteistické uctívání jediného Boha. Ve svých básních opěvovali jedinou milovanou ženu, ze které si vytvářeli abstraktní, nedostižný ideál. Své čisté a bez výjimky nešťastné lásce zůstávali věrni po celý život, přijímajíce ji jako úděl, vložený na ně samotným Bohem.
Jejich navzájem zaměnitelné osudy a verše brzy inspirovaly nesčetné pololegendární příběhy, často zhudebňované a zpívané, které je začaly opřádat. Tato lidová vyprávění o mileneckých dvojicích jako byli Džamíl a Buthajna, Kajs ibn Dharíh a Lubná, Kuthajjir a Azza a především Madžnún a Lajla byla později v 8. a 9. století sebrána a redigována.
Vůbec nejoblíbenějším námětem islámské milostné poesie se stal život básníka Kajse ibn al-Mulauwah (zemřel snad kolem r. 700, může však být považován i za legendární postavu), kterého teprve šílená láska ke krásné Lajle učinila Madžnúnem (= bláznem).
Kajs svoji vyvolenou, která prý tak jako on pocházela z kmene Ámir, opěvoval v nesčetných básních plných něhy a horoucího citu. Tím se však dostal do konfliktu s kmenovými konvencemi a připravil si tragický úděl. Když se začal ucházet o Lajlinu ruku, její otec ji provdal za jiného, protože se neslušelo, aby si dívka vzala muže, který na ni předtím skládal milostné verše. Poté, co ji Kajs navštěvoval i po jejím sňatku, Lajlini rodiče si na něj stěžovali místnímu místodržícímu, který ho na jejich žádost postavil „mimo zákon“, což znamenalo, že mohl být beztrestně zabit.
Tragický milenec se uchyluje na poušť, do společnosti divokých zvířat, kde z trýzně odloučení zešílí. Jeho šílenství však není ničím jiným než nezměrnou láskou (srov. Píseň písní 5:8)...
Madžnún bloudí s divokými zvířaty pouští a skládá verše, ve kterých v nesmírně působivých obrazech hovoří o svém údělu (kdyby se jeho vzdechy nesly nad mořem, vysušily by je svým žárem, a kdyby kámen okoušel jeho trýzeň, rozpadl by se na kusy...). Své utrpení však přijímá s totální odevzdaností: Lajlu přirovnává ke slunci, jehož světlo je blízké, ale ono samo je nedosažitelné. Ve vzkazu, který své milované posílá po její družce, píše: „Ty jsi mou chorobou i mým lékem, můj život i moje smrt jsou jedině v tvých rukou.“ Pro lásku k Lajle je kdykoliv připraven podstoupit jakoukoliv oběť i smrt, žije jen nadějí na setkání na onom světě, jehož náznakem také některá vyprávění o lásce obou milenců (po vylíčení jejich tragické smrti) končí.
Již v umajjovském období se básně a písně o Madžnúnovi a Lajle staly nedílnou součástí kultury islámského světa, jejich největší sláva však začíná teprve za vlády abbásovských chalífů (750-1258), kdy se v islámské literatuře blahodárně uplatňuje vzájemné ovlivňování dvou velkých národů islámu, arabského a íránského, a utváří se také nádherný svět poesie islámských (převážně perských) mystiků.
Protože Arabové postrádali smysl pro epos, připadlo zpracování různorodých vyprávění o Madžnúnovi a Lajle ve velký umělecký celek teprve básníkům středověkého Íránu. Prvním, kdo se ujal tohoto úkolu, nebyl nikdo jiný než největší íránský epik Nizámí z Gandže (asi 1141-1209), jehož monumentální epos „Lajlí u Madžnún“ čítá na pět tisíc dvojveršů. Nizámí, oplakávající při jeho psaní již podruhé ztrátu manželky, v něm personifikuje básnickou bolest: Madžnún, skládající při bloudění se zvířaty pouští milostné gazely, které s ním zpívá všechen lid, musí trpět, aby se lidstvo mohlo těšit z jeho srdcejímajících básní...
K dalším autorům nesčetných „Lajlí u Madžnún“ patřili například Chusrau Dihlaví (1253-1325), Kátibí z Turšízu (+ 1434-6), Džámí (1414-1492), Hátifí (+ 1521), Husajn Zamírí (+ po 1578) a celá řada dalších íránských básníků, z nichž mnozí patřili k vyznavačům islámské mystiky - súfismu.
I o samotném Nizámím se říká, že byl súfijským mistrem a že milenkou, vystupující v „Lajlí u Madžnún“ i dalších jeho příbězích, je ve skutečnosti Bůh. Příběhy, končícími obvykle záhubou hrdinů, se lidé učili rozumět svědectví mystiků o tom, že nejvyššího štěstí lásky může milující dojít jedině prostřednictvím totálního sebevydání Milovanému, tj. odvahou zemřít...
Autoři perské súfijské poesie, rozvíjející se již od 10. století, nalezli ohromnou inspiraci v milostných verších Madžnúna a dalších udhrijských básníků, které interpretovali alegoricky jako výraz vášnivé lásky k Bohu a touhy duše po splynutí s Ním. V jejich básních zcela mizí dělící čára mezi láskou pozemskou a božskou, všechny erotické obrazy včetně nejsmyslnějších mohou být vztahovány na Boha. Mystičtí básníci používají zvláštní symbolické řeči, ve které například „kadeř“ znamená vše, co zakrývá Boží realitu, „obočí“ má význam Božích atributů, zacloňujících pravé Boží bytí, „bůžek“ je manifestací Boží krásy atd.
Dvojvýznamovosti veršů súfijských mistrů nahrává i skutečnost, že perština nezná rozdíl mezi gramatickými rody, takže oslovení milované (ženy) může být u perského básníka ve skutečnosti oslovením Milovaného (Boha). Mystický milenec mluví o Lajle, ale myslí na Boha. Tak jako zamilovaný muž trpí v noci nespavostí a vzpomíná na svou milovanou, súfijští básníci v noci nespí, ale v modlitbě rozjímají o Milovaném. Jejich vzývání Lajly, jejíž jméno v překladu do češtiny znamená „noc“, také velmi připomíná o mnoho set let mladší verše sv. Jana od Kříže, hovořící o „temné noci“, ve které se v člověku očišťuje a rozněcuje plamen lásky...
Súfijská poesie dosáhla vrcholu v díle Džalálu'd-dína Rúmího (1207-1273), který ve svém díle „Fíhi má fíhi“ (V tom je, co v tom je) píše:
„Kdekoliv jsi, v jakékoliv situaci, snaž se být vždy milencem, vášnivým milencem. Když už budeš mít Lásku, budeš stále zamilovaný, v hrobě, ve chvíli Zmrtvýchvstání, v Ráji, stále. Když jsi zasel pšenici, určitě vyklíčí pšenice, pšenice bude ve snopech a pšenice bude i v peci.
Madžnún chtěl napsat dopis Lajle. Vzal pero a napsal tento verš:
'Tvé jméno mám na rtech
Tvůj obraz mám v očích,
Vzpomínku na tebe mám v srdci:
Komu mám tedy psát?'
Tvůj obraz mám v očích, tvé jméno mám na rtech, vzpomínka na tebe je uložena v hlubinách mé duše, komu mám tedy psát, když ty se tam všude procházíš? Pero se zlomilo a papír se roztrhl...“
Madžnún perské poesie vidí Lajlu všude - i v každé cihle jejího domu. Líbá dokonce i tlapy psů, kteří běhají po její ulici. Cítí se s ní být natolik sjednocen, že se zdráhá nechat si během své nemoci pustit žilou, protože by to Lajlu mohlo poranit. Stává se tak mystickým milencem, který vidí Boha všude, protože Ho nenalezl vně, ale uvnitř svého srdce.
Súfí přitom kladou důraz na „oko lásky“, které je - na rozdíl od rozumu - schopné vnímat Boží krásu v Jeho stvoření. Madžnúnovo „bláznovství“, tj. ztotožnění lásky s naprostou ztrátou intelektuálních schopností, představuje typický aspekt mystické zkušenosti. V „bibli islámské mystiky“, Rúmího „Masnaví“, Madžnún spatřuje v Lajle absolutní krásu a chalífa, nechápavě tvrdící, že přece není o nic krásnější než jiné ženy, dostává tuto odpověď: „Lajlina krása je bez poskvrny, ale tvé oko je vadné. Abys poznal její krásu, musíš mít Madžnúnovo oko.“
Podobně jako verše biblické Písně písní, také láska Madžnúna a Lajly představuje námět věčný, znovu a znovu opěvovaný bardy, putujícími od města k městu, inspirující nesčetné básníky, prozaiky, hudebníky i malíře perských miniatur a stále se objevující v lidové epice od íránských pohádek až po vyprávění arabských beduínů, kteří jeho stále nové a nové variace rozvíjejí dodnes.
Zpracovávání milostných témat ve slovesnosti islámských národů dosáhlo podivuhodné síly a krásy, srovnatelné se silou a krásou obdobné poesie hebrejské, jakkoliv se ze zřejmých historických důvodů nemohlo promítnout do kanonických textů Koránu tak, jako se o mnoho set let starší lyrika starého Izraele promítla do starozákonní Písně písní. Bylo nicméně reflektováno v kanonických textech nejmladšího světového náboženství, Bahá'í víry, zrozené v 19. století na půdě islámu a perské duchovní tradice. Její zakladatel Mírzá Husajn Alí (1817-1892), známý pod titulem Bahá'u'lláh, tj. „Sláva Boží“, zanechal mezi svými spisy i díla z oblasti mystiky, mezi nimiž vyniká pojednání „Haft vádí“ (Sedm údolí), zpracovávající starý súfijský námět putování lidské duše sedmi mystickými údolími k Bohu.
Hned v prvním z údolí, údolí Hledání, Bahá'u'lláh odkazuje na vyprávění o Madžnúnovi a Lajle touto výzvou k vroucnému hledání Pána:
„Posuďte hledání měřítkem Madžnúna lásky. Vypráví se, že jednoho dne našli Madžnúna prosívat zeminu se slzami v očích. I oslovili ho: 'Co tu děláš?' 'Hledám Lajlu', odpověděl. Na to zvolali: 'Běda ti, Madžnúne! Lajla je tak průzračného ducha, a ty ji hledáš v prachu cesty!' A on odpověděl: 'Hledám ji všude - snad ji jednou někde najdu.'“
„Haft vádí“ obsahuje také vyprávění o milenci, který si zoufá z dlouholetého odloučení od své milé. Jedné noci unavený životem opouští dům a vydává se do ulic, kde zpozoruje, že jej sleduje strážný. Dává se na útěk, strážný jej však pronásleduje a mezitím přibíhají další strážní, kteří mu uzavírají cestu. Prchající nešťastník se ocitá pod vysokou zahradní zdí. Celý rozdrásaný se na ni vyšplhá a zapomínaje na svůj život, vrhá se do hloubky pod sebou:
„A vtom spatřil svou Milovanou, jak dole v zahradě - s lucernou v ruce - hledá prsten, který tam ztratila. Když tu ten, který ztratil srdce, pohleděl do očí přenádherné, která ho o ně připravila, vzdech osvobození se vydral z jeho prsou a s rukama zvednutýma k obloze volal: 'Ó Bože, dej věčnou slávu, hojnost a dlouhý život všem strážným, vždyť to byl určitě archanděl Gabriel, který viděl mě ubožáka, nebo Isráfíl, který osvěžil živou vodou mě zbědovaného.'“
Tímto citátem, podobajícím se známým místům Písně písní (3:3-4, 5:7), si můžeme ještě jednou připomenout, jak univerzální námět, nevázaný na hranice žádného náboženství, národa či kultury, představuje láska, vložená Hospodinem do srdcí každého z nás. Věřící různých náboženských tradic se jistě mohou shodnout na tom, že i milostná touha směřující k milovanému člověku se milujícímu může stát mostem, který jej dovede až k Tomu, který je konečným bodem lásky všeho tvorstva...
Rozdíl mezi hebrejskou Písní písní a vrcholnými díly milostného písemnictví Arabů a Íránců by snad mohl být spatřován v různosti jejich alegorických výkladů, které v židokřesťanské tradici hovoří především o lásce Hospodina k Jeho izraelskému lidu či Krista k Jeho církvi, zatímco u mystiků islámského kulturního okruhu o lásce, s níž se člověk obrací ke svému Stvořiteli. To však ani zdaleka neplatí absolutně: vždyť například již otec křesťanské mystiky Řehoř Nysský ve 4. století vykládal Velepíseň jako horoucí touhu láskou ke Kristu zasažené duše po setkání s Bohem a islámští mystikové zase dospívali i k poznání, že jejich láska k Bohu je jen odpovědí na lásku Toho, který nás miloval jako první (viz 1. list Janův 4:19), jak o tom svědčí vyznání Abú Jazída al-Bistámího (+ 874):
„Zpočátku jsem měl o sobě klamnou představu, že jsem to byl já, kdo myslel na Boha, kdo Jej znal a miloval. Když jsem došel na konec, viděl jsem, že On myslel na mě, dříve než jsem já myslel na Něho, že mě znal, dříve než jsem Ho znal já, že Jeho láska ke mně předešla mou lásku k Němu, že On mě hledal dřív, takže já mohl hledat Jeho.“
(Text je mým příspěvkem ze Sborníku k sedmdesátinám Milana Balabána, Praha: Onyx, 1999, s. 56-67.)
Žádné komentáře:
Okomentovat