Výzva k modlitbám za mezináboženský mír v Indii

Vložil hippo, 13. Říjen 2008 - 11:53

Už je to dávno, co jsem s Milošem Mrázkem a Martinem Fárkem - dnes milými kolegy z katedry religionistiky pardubické filosofické fakulty - vydával časopis Sdílení, věnovaný mezináboženskému dialogu. Jeho první (a zároveň předposlední:-)) číslo vyšlo roku 1996 a obsahovalo mj. příspěvek Martina Fárka o násilí a toleranci v Indii. Dnes, kdy z Indie stále přicházejí smutné zprávy o pronásledování křesťanů, na tento  článek často vzpomínám...
Martin v něm mj. psal o katastrofálních následcích mezináboženských konfliktů: „Tyto následky zažívá Indie od prvních nepokojů mezi muslimy a hinduisty, které byly rozdmýchány v předvečer první světové války, ale zejména od dob nezávislosti, jež znamenala rozdělení Indie, tisíce mrtvých a vzrůstající nenávist postižených... Svědectví z Ajódhji a mnohá jiná varují. Varují nikoliv před tím či oním náboženstvím, ale před jeho zneužitím ve jménu nacionálních, politických a jakýchkoli dalších cílů. Lidé, kteří takto ve jménu náboženství rozsévají nesváry, jsou vedeni záští a nenávistí a když zesměšňují nebo útočí na ostatní náboženské systémy, dávno sešli z cesty pravého náboženství. Kdyby doopravdy milovali svého Pána, nikdy by se nezajímali o zbytečné rozepře.“
Bohužel, Indie není jen zemí velkých učitelů všelidského sbratření typu Gándhího či Thákura, ale také zemí, v jejíchž novodobých dějinách se stále silněji projevuje nábožensko-politický nacionalismus a šovinismus. Už v roce 1875 byla v Bombaji založena Společnost Árjů (Árjasamádž), šířící představu, že Indové jsou už od hlubokého starověku „hinduistickým národem“, a ve jménu této teorie vylučující z národa Indy jiných náboženských vyznání (především muslimy a křesťany). V roce 1923 bráhman Vinájak Dámodár Sávarkar publikoval „bibli“ hinduistického nacionalismu, knihu Hindutva („Indickost“), hlásající xenofobní ideologii vymýcení „nehinduistických“ menšin. Pojetí, podle kterého není možné být Indem bez příslušnosti k „hinduismu“, brzy začalo vítězit nad Gándhího koncepcí jednoty všech Indů bez rozdílu náboženského vyznání. Od osamostatnění a zároveň krvavého rozdělení Indie roku 1947 pociťují „nehinduisté“ silný asimilační tlak v prostředí, ve kterém indický a „hinduistický“ znamená totéž. 
Označování islámu a křesťanství za „cizorodé prvky“ je přitom absurdní, protože muslimové i křesťané jsou nedílnou součástí Indie a jejích duchovních dějin už mnoho set let. Tyto fascinující dějiny vzájemného ovlivňování „hinduistických“, islámských a křesťanských tradic bych chtěl na těchto stránkách brzy představit ve zvláštním příspěvku. 
V posledních desetiletích v Indii vzrůstá vliv nacionalistů a situace se tak stále víc dramatizuje. Roku 1992 došlo ke zmíněným nepokojům spojeným se zničením mešity v Ajódhji, při kterých bylo zabito přes tisíc lidí. V roce 2000 v Gudžarátu nejprve při útoku muslimského davu přišly o život desítky militantních hinduistických aktivistů a při „odvetných“ pogromech pak stovky muslimů. V roce 2002 zabili „hinduističtí“ extremisté v Gudžarátu na tři tisíce muslimů. Současně sílily i násilnosti proti křesťanům. V letech 2001 až 2005 bylo v Indii zaznamenáno dvě stě protikřesťanských útoků, v roce 2006 více než tři sta a v roce 2007 okolo tisíce.
Letos pak 23. srpna vypukly pogromy na křesťany ve státě Orissa, ospravedlňované odvetou za zavraždění „hinduistického“ vůdce Swamiho Laxamanandy Saraswatiho. K té se sice později přihlásili místní maoisté, to však křesťanům nijak nepomohlo.  Od té doby v němém ustrnutí poslouchám stále nové zprávy nejen o vraždění křesťanů, ale také o vypalování kostelů a hanobení Nejsvětější svátosti...
Z Orissy se protikřesťanské běsnění brzy rozšířilo i do států Karnátaka, Madhja Pradeš, Kerala a Tamil Nadu, tj. do dalších zemí, v nichž jsou stejně jako v Orisse u moci nacionalisté. S pronásledovanými křesťany se solidarizovala Muslimská indická rada, která ve svém prohlášení označila letošní události za obdobu toho, co zažili v roce 2002 muslimové v Gudžarátu. Počet zavražděných neustále stoupá (jedním z nich se stal i kněz, který se věnoval mezináboženskému dialogu). Jen v Orisse se navíc kolem padesáti tisíc křesťanů skrývá před dalšími útoky v džungli, kde trpí hladem a nemocemi. Jiní se uchýlili do uprchlických táborů zřízených vládou, i v těch však dochází k útokům radikálů. Každý den dostávají další lidé na výběr mezi zřeknutím se křesťanské víry a smrtí. Nápadně mi to připomíná pogromy na židy ve středověké „křesťanské“ Evropě...
V posledním čísle Katolického týdeníku (41/2008) se poněkud opožděně objevila výzva k modlitbám za těžce zkoušené indické křesťany: „Redakce Katolického týdeníku nabízí všem, kteří chtějí vyjádřit podporu pronásledovaným křesťanům v Indii, aby se přidali ke společné modlitbě bolestného růžence. Každé ráno, počínaje 7. říjnem, kdy si připomínáme svátek Panny Marie Růžencové, až do neděle 19. října, se chceme modlit za Boží pomoc a ochranu lidem, kteří pro svou víru trpí. Kruté zabíjení, znásilňování řeholních sester, vypalování kostelů - nic z toho nemůže nechat člověka chladným. Budeme vděčni i kněžím, pokud v přímluvách vysloví prosbu o pomoc trpícím v Indii. Díky všem, kteří se k našim modlitbám připojíte.“
S tímto apelem se ztotožňuji a k modlitbám za pronásledované indické křesťany jsem se (byť opožděně) připojil. Přece jen mě však poněkud mrzí, že výzva nebyla formulována šířeji. Sám bych se na všechny, kdo budou číst tyto řádky, obrátil s prosbou, abychom se ve svých modlitbách či ve svých srdcích spojili v přání, aby se extremisté obrátili od nenávisti k lásce, aby náboženství nebylo zneužíváno k páchání zla a aby Indie byla zemí Mahátmy Gándhího, ve které budou hinduisté, křesťané, muslimové a všichni ostatní žít v míru.