Je rozumné podezírat pacifisty z terorismu? A je rozumné zaměňovat dialog s "válkou slov"?
Nedávno (16. 5. 2006) mi v Lidových novinách padl do oka článek "Berlín se hádá o novou mešitu". Referoval o tom, že obyvatelé východního Berlína ze strachu z islámského fundamentalismu a terorismu protestují proti plánované výstavbě mešity muslimské obce ahmadíja (Ahmadiyya Muslim Gemeinde). Podobnost s někdejšími protesty proti výstavbě mešity v Brně určitě není čistě náhodná... Ahmadíja je podle mých zkušeností většinou muslimů vnímána spíš jako sekta než jako opravdu muslimská obec, což však pro mne – bratři muslimové prominou – není směrodatné (vždyť co všechno včetně celého křesťanství už bylo v dějinách označeno jako sekta!). Ze svého pohledu nemuslima pokládám za mnohem podstatnější to, že se ahmadíja vyznačuje velikou mírumilovností, ba pacifismem. Pojem "džihád" interpretuje především jako vnitřní boj s vlastní hříšností nebo pokojné usilování o dobré věci a možnost boje se zbraní v ruce omezuje na minimum. Ahmadijští teologové patří také ke zcela nekompromisním odpůrcům extrémistů typu příslušníků al-Káidy, jejichž absurdní způsob vykládání Koránu ve svých promluvách a textech soustavně pranýřují. I v češtině ostatně vyšla kniha příslušníka ahmadíje Hadayatullaha Hübsche "Fanatičtí bojovníci ve jménu Alláha" (Praha, Naše vojsko 2002). V této souvislosti bych rád nadhodil otázku, zda by si toto společenství ze strany nás západních lidí nezasloužilo místo xenofobie spíše podporu či alespoň respekt a toleranci. Mé osobní zkušenosti s ahmadíjou jsou nicméně rozporuplné. S imámem Abdulem Basitem Tárikem, který dnes usiluje o zřízení mešity v Berlíně, jsem se setkal roku 1994 v Praze na mezinárodní konferenci Křesťanství-židovství-islám: Evropa na konci 20. století. Velmi mne tam zaujal jeho příspěvek. Imám Tárik v něm hovořil o tom, že každý muslim je svou vírou zavázán k respektuplnému dialogu s vyznavači jiných náboženství, což lze snadno doložit jak z Koránu, tak i z tradic o proroku Muhammadovi. O tom je například známo, že v medínské mešitě vedl mezináboženský dialog se zástupci křesťanů; když nadešel čas pravidelné muslimské modlitby, Prorok vyzval tyto své hosty, aby neodcházeli, ale uctili jediného Boha svým, křesťanským způsobem... Tento příběh vyprávěný imámem Tárikem považuji za krásný příklad ekumenického postoje v mezináboženských vztazích. Mé další zkušenosti s ahmadíjou však bohužel svědčí o postoji poněkud jiném. V roce 1995 jsem imáma Tárika pozval do Brna, aby tam o mezináboženském dialogu přednášel ve Studentském centru katolickým vysokoškolákům. K mému zklamání však jeho přednáška byla spíše rázu misijního a posluchačům mj. vysvětlovala, v čem by měli přehodnotit svou křesťanskou víru a přijmout pravdy islámu... Když jsem se nyní díval na internetové stránky německé ahmadíje (
www.ahmadiyya.de), mohl jsem si tuto přednášku živě vybavit. Našel jsem na nich totiž rubriku "Pro křesťany", v níž se křesťanům vysvětlovalo, že Ježíš není Synem Božím, nezemřel na kříži za naši spásu atd. Mně jako křesťanovi, který v Krista jako Božího Syna a Spasitele naopak celým srdcem věří, tento způsob vedení dialogu nedává mnoho možností smysluplné reakce. Spíš mě nutí, abych svou víru hájil, a pouštěl se tak do něčeho, co není mezináboženským dialogem, ale spíš "válkou slov". Nebylo by lepší, abychom si raději naslouchali a tam, kde naše náboženství nejsou navzájem slučitelná, vzájemně respektovali svá rozdílná, ale v obou případech upřímná přesvědčení?
Vít Machálek
