Za profesorem Janem Hellerem (1925-2008)

Vložil hippo, 21. Leden 2008 - 23:23

15. ledna 2008 zemřel profesor Jan Heller. Rád bych se při této smutné příležitosti podělil o to, co tato velká postava české religionistiky, biblistiky a mezináboženského dialogu znamenala a znamená pro mě osobně.

Mezináboženským dialogem se zabývám dvojím způsobem - jednak akademicky (z pozice religionisty), jednak jako jeho aktivní účastník (z pozice křesťana). V obou těchto rovinách (religionistické i osobní) je mi profesor Heller velkou inspirací.

Hellerův význam pro religionistiku - vědu o náboženství(ch) - je přinejmenším v českém prostředí mimořádný. V době komunismu byl Jan Heller (jak sám píše ve svých vzpomínkách „Podvečerní děkování“) „zřejmě jediný nemarxista v ČSSR, regulérně habilitovaný v religionistice. To se ukázalo jako závažné v roce 1990, jmenovitě pro uchování kontinuity oboru.“

Roku 1988 publikoval „Nástin religionistiky“, první moderní českou příručku, uvádějícího do tohoto oboru. V její úvodní části pojednává mj. o „responzivní hypotéze“, tj. o své vlastní teorii, vysvětlující původ náboženství. Tato hypotéza „vidí původ náboženství v odpovědi na otázku po poslední pravdě, smyslu a ceně našeho života“.

Člověk se ode všech ostatních tvorů liší právě tím, že k plnému životu potřebuje odpovědi na poslední otázky smyslu života a smrti. Profesor Heller v „Podvečerním děkování“ píše:

„Věřím prostě, že tomuto tvoru bylo darováno cosi nikoli předmětného, ale jakýsi přístup k nové vnitřní dimenzi, jakou ostatní tvorové neměli a nemají. Řekl bych, že je to potřeba vertikálního vztahu, nejen horizontálního... Potřebu vertikálního vztahu, rostoucího z naléhavosti posledních otázek, zvláště otázky smyslu, nazývám 'náboženskost člověka'. To je konstanta, kterou sice můžeme popírat a neuznávat, ale tím ji nezrušíme. Zřetelně se ozývá třeba v žalmech, když žalmista 'žízní' po Bohu. Ne po štěstí, ne po bohatství, ne po moci, ale po tom, kdo by mu odpověděl věrohodně na poslední otázky. Kdykoli tyto poslední otázky sevřou lidské nitro (nebo chcete-li: kdykoli je takovými otázkami sevře Bůh), stává se člověk 'náboženským', hledá vertikální vztah, vrchol hodnotové stupnice, potřebuje poslední Odpověď...

Náboženství vzniká, když si člověk odpovídá na poslední otázky, které ho svírají. Proto 'responzivní' - odpovídající. Proč člověka tyto otázky svírají a zvíře ne? Na to nemáme uspokojivou odpověď... Poctivý religionista řekne: Nevíme. Křesťanský religionista řekne: Tušíme, že toto lidské trápení je důsledkem tajemného a skrytého obdarování. Jsem si vědom toho, že mou hypotézu budou těžko přijímat badatelé či lidé, kteří zcela (a limine) popírají jakoukoli transcendenci a jejichž materialistická víra (pozor, říkám zde záměrně víra!) se samozřejmě prokázat nedá. Vidím věci jinak; ponechávám komukoli právo na tento pohled, ale nesdílím jej. Je stejně předpojatý, jako ten můj či náš - teistů různých skupin. Kdo chce dělat religionistiku 'zcela nezaujatě', ať se jde poučit k fyzikům, kteří už dobře vědí, že při přesném měření vždy také záleží na stanovišti (stanovisku) 'měřícího'.“

Profesor Heller mě vždy velmi oslovoval právě tímto konstatováním, které se týká jak religionistiky, tak mezináboženského dialogu: Naprostá „objektivita“ by byla možná snad jen v případě, že by veškerá skutečnost byla poznatelná a zpředmětnitelná a že by náboženství nemělo nic společného s transcendencí, tj. se skutečností, která člověka přesahuje... Účastník dialogu si musí být vědom, že k transcendentní Pravdě se může jen blížit, ale nikdy ji nemůže vlastnit; nemůže vylučovat možnost, že se druzí k Pravdě blíží jiným způsobem než on a že jejich poznávání Pravdy pro něj může být výzvou. Podobně i religionista nemůže trvat na tom, že k náboženství přistupuje zcela „nezaujatě“ a že náboženské systémy a jevy mohou být jen předmětem jeho vědeckého bádání, ale nikoliv výzvou pro něj samotného.

S ryze akademickým pojetím religionistiky Jan Heller polemizoval i ve svém příspěvku do diskuse o vztahu mezi teologií a religionistikou v prvním ročníku časopisu „Religio“. Vyjádřil v něm své přesvědčení, že religionistika musí přispívat k dialogu mezi stoupenci různých náboženských systémů, protože jinak by se zpronevěřovala svým povinnostem vůči dnešnímu, vážně ohroženému světu:

„Čas, který jsem vědomě prožil, druhá světová válka, komunistická okupace i dnešní globální bolestivé hledání východisek ze záplavy násilí, bídy a krve, mi vnitřně nedovoluje, abych jakékoli bádání, i religionistické, natož teologické, vyvázal ze služby lidstvu zítřka. A to se navzájem zničí, nezačne-li spolu hovořit. Proto jsem přesvědčen, že nestačí, když nám religionistika byť i velmi pečlivě zmapuje oblast náboženské zkušenosti, pokud tím zároveň nepřispěje - třeba zatím jen nepřímo, ale vědomě a cíleně - k tomu, aby lidé různých přesvědčení začali spolu hovořit, překračovali své předsudky a znovu se setkávali v pokoře těch, kteří vědí, že žádný z nich není vlastníkem poslední pravdy.“

V roce 1994 jsem se s profesorem Hellerem setkal na mezinárodním symposiu „Křesťanství-židovství-islám: Evropa na konci 20. století“ v pražském Karolinu. Na této konferenci mě velmi obohatil jeho příspěvek „Hledání pravdy jako základ náboženské tolerance“, jehož teze jsou od té doby stále přítomné i v mém pojímání mezináboženských vztahů a mezináboženského dialogu. Pan profesor v něm mimo jiné řekl:

„Opravdová tolerance, která se nezvrhává ve lhostejnost, předpokládá transcendenci. Pouze poslední Pravda...má právo volat mě a nás všechny od toho, co už vlastníme, k tomu, co je před námi. Jen když svůj život chápu a přijímám jako úkol, jako 'bytí pro druhé', jsem chráněn před tím, abych si z druhých dělal prostředek k dosažení cíle. A jen tento úkol dává mému životu smysl a hodnotu, která ho přesahuje.

Zde jsou kořeny nové 'jistoty'... Existuje jistota víry, ale žádná konfesijní jistota, žádná taková jistota, v jejímž jménu bychom mohli druhého zase zabít. Tuto jistotu budeme jistě vyjadřovat různými způsoby. Není také nutné, abychom všichni říkali totéž, pokud jsme se naučili chtít tomu druhému trpělivě naslouchat a rozumět - nejen tomu, co říká, ale také tomu, co tím míní. Tak si můžeme navzájem pomáhat jít dál po cestě Pravdy. Tato cesta nás už nebude rozdělovat, ale spojovat.“

Ve svém vlastním příspěvku na zmíněné konferenci, věnovaném vztahům mezi křesťany a muslimy, jsem pak mluvil o tom, že křesťanství a islám představují dva odlišné náboženské systémy, které jsou navzájem neslučitelné. Křesťan ani muslim nemůže zapřít nic z nároku absolutní Pravdy, jak mu jej bylo dáno poznat. Naše cesta k této Pravdě však ještě není dovršena, ale představuje pro nás pro všechny trvalý úkol, který nás - jak říká profesor Heller - „nerozděluje, ale spojuje“. Dokážeme-li otevřít svá srdce, bude nám dáno všechny rozdíly a protiklady ve víře společně protrpět a unést...

Janu Hellerovi se můj příspěvek líbil, a to ne proto, že jsem jej v něm citoval, ale proto, že jsem v něm zaujal postoj, který byl vždy vlastní i jemu - postoj, spojující věrnost vlastní víře s dialogickým nasloucháním druhým. Dostalo se mi tehdy veliké pocty, když mě profesor Heller v našem krátkém rozhovoru symbolicky označil za svého nástupce, který jednou, až on už tu nebude, ponese jeho štafetu dál...

Bohužel, tento můj rozhovor s panem profesorem zůstal a už zůstane rozhovorem jediným. Přesto se však v mezináboženském dialogu i v religionistice vždy budu považovat za jeho žáka.

BIBLIOGRAFIE:

Heller, Jan. „Das Suchen der Wahrheit als Grundlage der religiösen Toleranz“. In: Gál, Fedor; Pušová, Jitka (eds.). International Symposium Christianity-Judaism-Islam: Europe at the Close of the 20th Century. Prague - May 6.-8. 1994, Carolinum - Small Hall. Prague: European Cultural Club, 1994, s. 27-34.

Heller, Jan. „Ještě jednou teologie a religionistika“. Religio, 1993, roč. 1, č. 2, s. 190-191.

Heller, Jan. Podvečerní děkování: Vzpomínky, texty a rozhovory. Praha: Vyšehrad, 2005.

Heller, Jan; Mrázek, Milan. Nástin religionistiky. 2., revidované vyd. Praha: Kalich, 2004.

„Jan Heller“. In: Horyna, Břetislav; Pavlincová, Helena. Dějiny religionistiky: Antologie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2001, s. 193-200.