Evropský soud pro lidská práva loni rozhodl, že italské školy mají ze tříd odstranit kříže, které podle něj porušují práva dětí, nevyznávajících křesťanskou víru, a odporují „výchovné pluralitě, která je podstatná pro zachování demokratické společnosti“. (1) Italové se tomuto rozsudku brání s poukazem na to, že kříž je symbolem jejich národní a kulturní tradice. (2) Ortodoxní Žid Joseph Weiler, profesor evropského práva v New Yorku, nyní v rozhovoru s vatikánským rozhlasem zdůraznil, že tato argumentace je chybná, protože kříž je třeba hájit jako náboženský symbol: „Je třeba se bezpodmínečně bránit proti zásadě, podle níž jsou náboženské symboly nepřípustné. Pokud mají kříže viset ve veřejných budovách jen z kulturních důvodů, pak si katolíci dávají vlastní branku.“ (3) Weiler dále konstatoval, že školy založené na ideologii nepřipouštějící náboženské symboly děti pluralitě rozhodně nenaučí…
Stoupenci odstranění křížů se někdy odvolávají na 200 let starou americkou tradici, podle níž „neutralitu státu odráží jenom prázdná zeď“. Tehdy ovšem „byli všichni američtí občané věřící“. Dnešní západní společnost je ale rozdělena mezi věřící a nevěřící a má-li směřovat k toleranci, musí být ve veřejném prostoru místo pro obojí. (4)
Před sedmi lety proběhla v rámci Evropské unie diskuse ohledně případné zmínky o Bohu v preambuli návrhu „evropské ústavy”. V této diskusi šlo především o to, zda lidská práva a svobody, ke kterým se Evropa hlásí, mají být vnímány jen jako záležitost lidského konsensu, anebo zda mají být (podobně jako kdysi v americké Deklaraci nezávislosti) podepřeny i odvoláním na Boha, resp. poukazem na to, že existují hranice lidské moci a zodpovědnost vůči skutečnosti, která člověka přesahuje. Tato možnost byla nakonec zamítnuta, k čemuž sice došlo ve jménu „tolerance“ a „neutrality“, ve skutečnosti se však jednalo o pravý opak. Profesor Weiler tehdy napsal:
„Neochota začlenit takový odkaz na Boha do ústavy vychází z chybného argumentu, který zaměňuje sekularizmus s neutralitou či nestranností. Proč by mělo být vypuštění odvolání na Boha neutrálnější než zmínka o něm? Tím je upřednostňován pouze jeden světový názor, tedy sekularizmus, před jiným, tedy zbožností…“ (5)
Tato slova zazněla ve Weilerově knižce s pozoruhodným názvem „Křesťanská Evropa“. (6) Joseph Weiler v této knize kritizuje stále vyraznější dominanci sekulární ideologie nad křesťanstvím v dnešní Evropě, zavádí pojem „christianofobie“ a říká, že nedostatečná přítomnost křesťanského myšlení v Evropské unii ochuzuje všechny, protože „některé elementy křesťanského učení mají zvláštní relevanci pro evropskou debatu o hodnotách“. (7)
Žid Weiler zajisté velmi dobře ví o temných stránkách dějin „křesťanské Evropy“, velmi často spojených i s násilnými pokusy o pokřesťanštění Židů. Jako člověk precizního právnického myšlení však velmi přesně rozlišuje mezi křesťanskou misií jako takovou na straně jedné a nesnášenlivým vnucováním křesťanství na straně druhé.
V „Křesťanské Evropě“ náš autor věnuje zvláštní pozornost papežské encyklice „Redemptoris missio“. Tato encyklika Jana Pavla II. z roku 1990 hovoří o nezbytnost jak mezináboženského dialogu, tak i misie. Je v ní řeč o působení Ducha Svatého v různých kulturách a náboženstvích, o tom, že dialog církve s mimokřesťanskými náboženstvími vzniká právě z tohoto respektu před působením Ducha, který vane, kam chce (8), a také o tom, že dialog chápaný jako prostředek k vzájemnému poznání a obohacení nestojí v protikladu k misii. (9)
Weiler papežův přístup pokládá za úctyhodný. Zdůrazňuje, že křesťanskou misii nelze považovat za projev intolerance. Je naopak součástí identity křesťanů a právě respektování vlastní identity je vždy předpokladem respektu pro identitu druhých. Intolerancí by bylo pouze vnucování své pravdy ostatním; to však Jan Pavel II. katolíkům zapovídá. Podle Weilera obsah encykliky hluboce souzní s cílem evropské integrace.
„Evropská integrace usiluje o ideál, v jehož jádru leží redefinice způsobu, jak každá naše národní společnost vstupuje do vztahu s Jinými, tj. s jinými národy, se kterými se pokoušíme zformovat náš společný osud. Zcela analogicky jsou obsahem encykliky ,Redemptoris missio’ také vztahy, které má jedna komunita s komunitami ostatními. Podle Weilera jde o učení se hlubokému respektu pro sebe samotné i pro jiné, opravdovou a vlastní disciplínu tolerance a trpělivosti. Encyklika je jednak bezvýhradným přitakáním zcela určité Pravdě, na druhou stranu je vyjádřením toho, jak má tato Pravda být chápána a předávána. Církev totiž nabízí, a nic nevnucuje; respektuje osoby i kultury a zastavuje se před svědomím, které je pro ni posvátné.“ (10)
Pluralismus, který všechny způsoby vztahování se k Pravdě označuje za rovnocenné a fakticky totožné, ve skutečnosti představuje pravý opak tolerance. Weiler například nepokládá za projev snášenlivosti, pokud křesťané říkají, že křesťané, muslimové a židé jsou všichni stejní, neboť věří ve stejného Boha. Zlehčování vzájemných rozdílů (v tomto případě rozdílu mezi vyznáváním nebo naopak odmítáním víry, že spása může přijít jedině skrze Ježíše Krista) je podle něj projevem nedostatku respektu jak k vlastní identitě, tak k jinakosti druhých. Obzvlášť zajímavá je přitom Weilerova teze, že nekompromisní vyznávání Pravdy ve vlastní víře, tj. věrnost vlastní identitě, je zároveň přitakáním jinakosti druhých, kterou k nalezení své totožnosti nutně potřebuji. Bez existence alternativ by kterákoliv z nich ztrácela význam. (11)
Postmoderní relativismus, který fakticky znemožňuje následování Pravdy, je podle Weilera negací vlastní identity i identity druhých, a tedy také negací pravé tolerance. V rozhovoru s americkým knězem Lorencem Albacetem prof. Weiler říká, že je nutné „protestovat proti toleranci, jež je postavena na epistemické nejistotě a morálním relativismu, a na místo toho zvěstovat skutečnou toleranci, jež se nesnaží vzdorovat pravdě. Musíme tak čelit diktatuře relativismu zničením jednoho mýtu. Tím mýtem je, že jste označeni za netolerantní osobu, odmítnete-li epistemický skepticismus a morální relativismus. A to je pravá míra tolerance. Protože věříte, že máte pravdu, víte, že máte pravdu, a navíc se zdržujete toho, abyste se vnucovali někomu jinému.“ (12)
V tomto příspěvku jsem vycházel především ze studie „K pojmu tolerance u J. H. H. Weilera“ od Jiřího Baroše, kterému jej s vděčností připisuji. Mým cílem bylo seznámení návštěvníků tohoto webu s Weilerovými myšlenkami, nikoliv diskuse či polemika s nimi. Ve vztahu k závěrečnému citátu se však drobnému komentáři neubráním. Myslím, že místo formulací typu „víte, že máte pravdu“ by bylo výstižnější říci např. „víte, že následujete pravdu“ nebo „víte, že objevujete vládu pravdy“. Těchto obratů používá velký český filosof Emanuel Rádl, jehož nejslavnější výrok zní: „Nemáme pravdu, řekl bych, nýbrž pravda má nás.“ (13) Stejným způsobem se letos vyjádřil i nový pražský arcibiskup. (14)
Poznámky:
1) Soud nad italskými kříži budí zájem, Katolický týdeník, 15.–21. 6. 2010, roč. 21, č. 25, s. 3.
2) Italové brání kříže ve školách, Lidové noviny, 5. 11. 2009, roč. 22, č. 258, s. 7.
3) Židovský právník kritizuje katolický postup ve věci křížů, Res Claritatis Monitor, 18. 7. 2010, roč. 7, č. 25, s. 2.
4) Viz tamtéž.
5) Citováno podle Egon Kapellari, Dvojí ohrožení evropské identity, Universum, 2007, roč. 17, č. 1, s. 25–26.
6) Kniha vyšla roku 2003 v italském nakladatelství Rizzoli pod názvem „Un ’Europa Christiana“.
7) Jiří Baroš, K pojmu tolerance u J. H. H. Weilera, Teologické texty, 2009, roč. 20, č. 3, s. 148.
8) Viz Janovo evangelium 3,8.
9) Viz Pavel Hošek, Na cestě k dialogu: Křesťanská víra v pluralitě náboženství, Praha: Návrat domů, 2005, s. 127.
10) Jiří Baroš, K pojmu tolerance u J. H. H. Weilera, Teologické texty, 2009, roč. 20, č. 3, s. 148.
11) Viz tamtéž, s. 148.
12) Viz tamtéž, s. 149, pozn. 8.
13) Emanuel Rádl, Útěcha z filosofie, 2. vyd., Praha: Čin, 1945, s. 16.
14) „…jako Církev musíme poctivě vyznat, že Bůh je pravda, ale my Boha nevlastníme, naopak Bůh může vlastnit nás.“ (Nevlastníme pravdu, ale pravda vlastní nás: Rozhovor s arcibiskupem pražským Mons. Dominikem Dukou OP, Res Claritatis Monitor, 23. 5. 2010, roč. 7, č. 19, s. 5.)
Žádné komentáře:
Okomentovat