ALOIS MUSIL – KNĚZ OLOMOUCKÉ ARCIDIECÉZE

Vložil petr klásek, 5. Červenec 2010 - 15:06

Napsal: Jaroslav Franc

   Josef Havelka, Antonín Novotný, Emilie Nosálová, Soused, Strýček, aš-šejch Músa ar-Rwejli, Alois Musil. Muž mnoha jmen a mnoha tváří a také mnoha povolání. Podle jeho vlastních slov napsaných na sklonku života především: starý kněz olomoucké arcidiecéze.To byl Alois Musil, který publikoval některé svoje texty pod zmíněnými pseudonymy a který byl v arabské poušti známý a dodnes je v obecném povědomí jako autorita pod jménem šejch (tedy náčelník) Músa beduínského kmene Rwala.

    Papež Benedikt XVI. ukončil 11. května Rok kněží eucharistickou bohoslužbou na Svatopetrském náměstí, tedy na svátek Nejsvětějšího Srdce Páně. Spolu s ním koncelebrovalo přes 15 000 kněží z 91 zemí světa. Náměstí bylo svědkem největšího počtu koncelebrantů v dějinách. Mše svaté se zúčastnilo asi 10 000 věřících laiků. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na závěr Roku otevřel v katedrále sv. Václava výstavu o významných kněžských osobnostech naší arcidiecéze a při té příležitosti vydal knihu s medailony těchto kněží. Mezi nimi je i Alois Musil, kterému byla v dubnu a květnu věnována také výstava v prostorách jeho alma mater, olomoucké teologické fakulty.
Alois Musil se narodil 30. června 1868 v moravském Rychtářově nedaleko Vyškova. Byl nejstarší z pěti dětí v místní selské rodině. Jednotřídku vychodil v rodné vesnici, která je dnes již součástí Vyškova. Gymnázium navštěvoval v Kroměříži a v Brně, ale nakonec maturoval až ve Vysokém Mýtě, a to v roce 1887. Při přijímacím řízení na gymnázium téměř neuspěl, ale nakonec vedení školy doslova uprosil, aby byl přijat. Údajně hotehdy natolik zaujal sifon, který dostal poprvé v životě, že se na přijímačky vůbec nesoustředil. Ale pak na studiích projevoval mimořádné jazykové nadání.
   Jeho selské dětství bylo velice trudné. Jako dítě doma vnímal stálé spory o majetek, neshody otce a matky, napjaté vztahy s příbuzenstvem. Sám píše v korespondenci z roku 1928, že když v červnu roku 1885 „začátkem prázdnin ze sexty do septimy bylo u nás různic více než kdy před tím“, tak se po sextě v druhé polovici července 1885 rozhodl, že se stane katolickým knězem. Alois Musil se v průběhu formace a akademického studia ztotožnil s obrazem kněžského ideálu v duchu doznívající představy o významu a důstojnosti kněžského poslání. Při studiu na bohoslovecké fakultě v Olomouci se věnoval především Starému zákonu pod vedením prof. Melichara Mlčocha (1833–1917). Ten se velkou měrou podílel na jeho formaci duchovní i vědecké. Melichar Mlčoch byl katolický kněz a starozákoník, rodák z Kladek (vesnice nedaleko Olomouce).
Alois Musil přijal roku 1891 v olomoucké katedrále kněžské svěcení z rukou místního arcibiskupa Bedřicha kardinála Fürstenberka (1813–1892). Odjíždí do Moravské Ostravy jako kaplan, zde také vyučuje katechezi. O čtyři roky později byl v Olomouci prohlášen doktorem teologie. V disertaci se věnoval dějinám proměn religiozity v Arcidiecézi olomoucké: Historia Archidioecesis Olomucensis imperante Josepho II – tak zněl titul jeho disertační práce.
   Již roku 1896 odjel na dominikánské École Biblique do Jeruzaléma a později do Bejrútu na jezuitskou Université Saint-Joseph. Zde podniká první výpravy do pouště, které sám organizoval a které financovalo olomoucké arcibiskupství, později František Ladislav Rieger (1818–1903), česká a pak rakouská akademie věd. V poušti chtěl poznat biblická místa a zvyky spojené s biblickými událostmi. Zde se také zabýval otázkou, proč právě v poušti a na jejím okraji vznikla tři velká světová náboženství: židovství, křesťanství a islám.
  Po návratu z pouště učí v Olomouci na reálném gymnáziu, roku 1901 se stává mimořádným profesorem Starého zákona na olomoucké bohoslovecké fakultě a o tři roky později tamtéž profesorem řádným. Roku 1909 je Alois Musiljmenován řádným profesorem pomocných věd biblických a arabštiny na Vídeňské univerzitě. Císařská akademie mu umožnila publikaci jeho vědeckéhodíla v němčině. Velký ohlas zaznamenala jeho kniha Kusejr Amra (1907),v níž popsal jím objevený pouštní zámek Amra, ve kterém nalezl nástěnnémalby muslimského původu.
  Prokázal tak, že zákaz zobrazování nebyl v islámu od počátku, alepostupně do islámu pronikl a byl přijat. V té době průběžně odjíž-dí do pouště, kde zkoumá biblické reálie a žije s beduíny jako be-duín, s muslimy se modlí jako muslim, s východními křesťany ho-voří jako s bratry v Kristu. Ve Vídni byl uveden do blízkosti císařskérodiny a dvorských kruhů. Historik Jan Galandauer se domnívá, že to byl Alois Musil, kdo formuloval část diplomatické korespondence císařovny Zity a jejího muže Karla. Alois Musil se zapojil i do služeb císařského vojska, nejznámější je jeho účast na politické misi na Blízký východ v období mezi 2. listopadem 1914 a 5. červnem  1915. Od roku 1920, po vzniku Československé republiky, byl řádným profesorem pomocných věd orientálních a moderní arabštiny na Karlově univerzitě v Praze.
   Ve dvacátých letech mu prezident Tomáš Garrigue Masaryk skrze mecenáše Charlese Crana zprostředkoval pracovní pobyt v New Yorku. Zde vydal v šesti svazcích anglické překlady svého souborného díla v sérii nazvané Oriental Explorations and Studies (Východní výzkumy a studie), ve které vyšel podle slov jeho dlouholeté sekretářky Anny Blechové „jemu nejmilejší svazek jeho vědeckého díla The Manners and Customs of the Rwala Bedouins“ (Chování a zvyky beduínů Rwala).
   Od 30. let 20. století do konce života působí v rodné zemi. Psal dobrodružné knihy pro mládež (více než 20 vydaných knih, další zůstaly nevydané v pozůstalosti), ve kterých vychovával čtenáře ke snaze o pokojné soužití lidí různých kultur a náboženství v jedné společnosti (Arabů, Evropanů, Asiatů – křesťanů, židů, muslimů). Dále publikoval odborné i vědeckopopulární texty. V sérii Dnešní Orient vydal historicko-politické studie o jednotlivých státech Blízkého východu v celkovém počtu 11 svazků. Přednášel, mimo akademickou půdu, také na rozhlasových vlnách. Počet publikovaných článků je obrovský – témata jsou náboženská, politická, zemědělská atd.
Alois Musil zemřel po krátké nemoci 12. dubna 1944 na statku v Otrybech u Českého Šternberka na Sázavě. Pohřeb se konal 15. dubna v místním kostele sv. Havla. Podle Musilovy závěti byl obřad velmi prostý – bez projevů a publicity. Jeho rodná vesnice byla za války vysídlena, protože v okolních lesích byla německá vojenská střelnice (dnes je v okolí vesnice vojenský újezd Březina), a proto byl Alois Musil pochován v Čechách. Až      5. dubna 1968 byly jeho ostatky převezeny na Moravu do rodinné hrobky v Rychtářově, která se nachází naproti vstupní bráně na hřbitov. Nedaleko rychtářovského hřbitova stojí také vila Músa, kterou si Alois Musil nechal postavit a kde žil a pracoval. Jako zemědělec zde, a později také v Otrybech melioroval louky, sázel a rouboval stromy, choval králíky.
   Alois Musil se většinu svého kněžského života věnoval vědecké práci, se kterou však své původní rozhodnutí stát se knězem nespojoval. V jednom z dopisů arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi vzpomíná na to, že původně chtěl malou faru na venkově, ale dostal své první místo v Moravské Ostravě. Později uvažoval nad tím, že se bude vědecky věnovat zmíněným církevním dějinám olomoucké arcidiecéze, ale nakonec si zvolil vědeckou práci na poli biblistiky, a v návaznosti na to i orientalistiky. Hlavním tématem Musilova vědeckého působení byla arabská poušť, která pro něj byla pramenem biblické víry v jediného Boha. Sám Alois Musil svo-je myšlenky charakterizoval takto: „Osobní názor získaný po odborné přípravě a cestách podniknutých po biblických místech.“ A jinde napsal: „Přiznávám, že jsem se v poušti velice přiblížil Pánu Bohu.
Nade mnou nekonečné nebe, pode mnou nekonečná poušť, v nebi Bůh, na poušti ubohý, na Něho odkázaný tvor.“
   Musil nejen dobrodružně cestoval na velbloudím hřbetu, stu-doval v knihovnách, psal dodnes v akademických kruzích ceněná odborná díla, ale nad to všechno jako katolický kněz ve střední Evropě každodenně sloužil mši svatou a veškeré svoje poznatky i základní principy křesťanské morálky předával mládeži srozumitelným a čtivým jazykem.
   On sám napsal: „Zdá se mi, že je u nás příliš mnoho profesorů a učitelů a velmi málo vychovatelů. ... Mnoho se u nás učí, ale málo je těch, kteří tvoří povahy. Dávejte svým dětem to nejlepší, co máte, svědomitost a vytrvalost, a těm ostatním, velkým i malým, zvláště pak dorůstajícím, dopřejte aspoň drobtů. Vychováte nové pokolení a budete v něm žít. To je podstatná částka nesmrtelnosti duše. ... Mé knížky pro mládež jsou z polovice cestopisné, z polovice povídkové. Základ obou je vědecký, pravdivý. V cestopisných vedu čtenáře chodníky smrti a cestami krve, jimiž jsem se ubíral zeměmi, do kterých z velké části žádný Evropan nevkročil ani přede mnou, ani po mně. ... Nepřímo jim ve svých knížkách naznačuji cestu, po které jsem se ubíral jako synek zadlužených rodičů, chorobný, nehrubě nadaný, po Alláhovi sám na sebe odkázaný. Moji hrdinové se probíjejí životem ryzí svědomitostí a houževnatou vytrvalostí, nikoliv bohatstvím nebo protekcí. Mladý čtenář je chápe, řídí se jejich příkladem a otevře si dveře na vůdčí místo vlastní silou. Silných jedinců potřebujeme jako soli. ... Lidé se sbratří, když si dokonale porozumějí. ... Mládež byla a je stále stejná. Toliko prostředí, ovzduší, ve kterém žije, se mění a mládež se mu přizpůsobuje, avšak jenom navenek. Uvnitř tkví v srdci každého člena dorůstajícího pokolení touha po neznámém a tudíž tajemném, jakož i snaha vyniknouti nad jiné tím neb oním způsobem. Sveďte touhu a snahu na pravou cestu a vytvoříte z každého jednotlivce užitečného člena lidské společnosti.“
   Alois Musil je velkým příkladem křesťanského života, žité křesťanské víry, která může být vyjádřena česky, německy, anglicky, arabsky či hebrejsky; znamením kříže ve východním pravoslavném duchu nebo západním katolickým stylem, modlitba může být pronesena v pokleku, vestoje či v tradiční východní prostraci. V hejčínském kostele svatých Cyrila a Metoděje můžeme také nalézt velký vzor ve slovanských věrozvěstech, kteří stáli u základů naší křesťanské víry. Společně odešli z rodného Východu a vydali se na Západ, aby zde přijali za svůj místní jazyk nekřesťanských Slovanů a jejich slovanskou liturgii pak šli hájit do Říma. Alois Musil byl v podobném duchu svým kněžským životem mostem mezi kulturami Východu a Západu, jeho svérázné užívání slova Alláh působí v českém jazykovém prostředí provokativně, ale křesťané na Východě takto oslovovali a oslovují Boha Otce již po staletí, a to dlouho před příchodem islámu.
   Tři roky před svou smrtí napsal Alois Musil olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, který je pohřben pod oltářem hejčínského kostela, tato slova svého vyznání: „Uvolňuji se a účtuji s pozemským životem. Dospívám k názoru, že je všechno vanitatum vanitas (marnost nad marnost – pozn. aut.). Utěšuji se překrásným arabským rčením: Innana lilláhi innana ilajhi rádžiún - věru, my jsme majetek Boha, věru, my se k němu vracíme. Lnu k Pánu Bohu čím dál těsněji a mám dětinskou radost, že mě očekává milosrdný a spravedlivý Otec. Jednou jsem se procházel s prezidentem Masarykem v Lánech a rokoval s ním o záhadách života. Vyznal: »Nevím, co bych za to dal, kdybych měl víru, kterou měla moje matka!« Mně jí Pán Bůh dopřává s rostoucím stářím. Zapomínám na bohovědné důkazy a vidím Pána Boha kolem sebe, v přírodě, ve vesmíru, nejvíce však ve svém vlastním životě.

Literatura:
KLOBAS, O. Alois Musil zvaný Músa ar Rueili. CERM, Brno 2003.
GRAUBNER, J. Kněžské osobnosti – Medailony kněží Arcidiecéze olo-
     moucké ve 20. století. Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2010.
článek byl převzat ze zpravodaje farnosti sv.Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně Hejčínské Oko se svolením autora a redakční rady.
Článek je shrnutím rozsáhlejší, dosud nepublikované práce Jaroslava France zabývající se  Aloisem Musilem.