Ekumenismus a mezináboženský dialog

Vložil hippo, 3. Listopad 2010 - 14:04

Hans Küng kdysi prohlásil, že v mezináboženském dialogu jsme dnes tam, kde jsme v ekumenickém dialogu byli před několika desetiletími. Tento výrok mne poněkud zarazil samozřejmostí, s jakou se v něm staví do jedné roviny dva na první pohled velmi odlišné fenomény. Ekumenismus a mezináboženský dialog se přece zásadně liší svými cíli: cílem ekumenického dialogu je (znovu)sjednocení katolíků, pravoslavných a protestantů, zatímco cílem mezináboženského dialogu absolutně není „sjednocení“ křesťanů, buddhistů, muslimů a dalších do nějakého „supernáboženství“.

Zdá se však, že Küng v uvedeném výroku neměl na mysli odlišné konečné cíle obou druhů dialogu, ale spíš obdobné cíle počáteční: prvním a základním krokem v ekumenickém i v mezináboženském dialogu je vzájemné setkání různě věřících lidí jakožto lidí (ne jen jako příslušníků určitého vyznání a nositelů určitých nálepek) a přechod od vzájemného nálepkování a napadání se k vzájemnému naslouchání. Známý evangelický teolog Josef Lukl Hromádka tento přechod kdysi (v době Druhého vatikánského koncilu) výstižně popsal slovy:

"Důležito však je, že stojíme nyní sobě tváří v tvář, že navzájem se začínáme chápat, že nehážeme po sobě hesly a karikaturami a že za starými dogmatickými a církevními rozdíly začínáme pociťovat živý dech našeho bratra na druhé straně.“

Hromádkův výrok se týkal obratu v ekumenických vztazích mezi evangelíky a katolíky, o podobný obrat (od „házení karikaturami“ k setkávání se živých lidí) jde však i ve vztazích mezináboženských. A v obou případech o tento obrat někteří stojí, zatímco jiní mu chtějí zabránit.

Roku 1963 (tedy v době, kdy byl podle Hanse Künga ekumenický dialog na podobné úrovni, jako dnes dialog mezináboženský) u nás pod záštitou J. L. Hromádky jako děkana Evangelické teologické fakultě začaly probíhat ekumenické semináře v pražských Jirchářích. Na těchto setkáních se brzy ukázalo, že polarizace mezi diskutujícími neprobíhá mezi konfesemi, ale napříč jednotlivými vyznáními. Typické zjištění účastníka těchto seminářů formuloval evangelický filosof Ladislav Hejdánek slovy: "Mám blíže k některým lidem z jiné církve, než k některým z církve vlastní." I toto zjištění má své obdoby také v mezináboženském dialogu. Ruth Pfau, lékařka a katolická řeholnice působící v Pákistánu, například v jedné ze svých knih cituje výrok pákistánského muslima, aktivního v křesťansko-muslimském dialogu: "V římském sekretariátu pro nekřesťany mi rozumějí víc než moji vlastní spolubratři ve víře."

Ekumenických seminářů v Jirchářích se zpravidla neúčastnili antiekumeničtí evangelíci, protože konzervativní protestant (Hejdánkovými slovy) „chce, aby mu všichni dali pokoj a chce se nábožensky vyžívat“. Antiekumeničtí katolíci, kteří tato setkání chápali jako hrozící nebezpečí, se jich naproti tomu účastnili a snažili se je rozbít… Jirchářské semináře však zjevně nebyly určeny pro tyto lidi, ale pro lidi, kteří o ekumenický dialog stáli. Podobně také tyto webové stránky nejsou určeny pro odpůrce mezináboženského dialogu, ale pro jeho stoupence.

Citované zdroje:

Hromádka, Josef L.: Druhý vatikánský koncil. Církevní dějiny, 2010, č. 5, s. 57-68.

Pfau, Ruth: Potkala jsem velkou lásku. Signum unitatis, 1991.

Vaňáč, Martin: Křesťanské církve v českých zemích v 60. letech (1960–1968). Getsemany, 2001, č. 10, s. 220-232.