Napsáno po Vánocích

Vložil petr klásek, 4. Leden 2011 - 22:54

Můj přítel, člen naší zenové sanghy, mi vyprávěl jak při návštěvě u svých křesťanských přátel byli všichni na větvi z toho že taky slaví Vánoce.


Doteď jsem si nevšiml, že tradiční tříměsíční meditační ústraní pořádané naší zenovou školou na různých místech světa začíná v Evropě (např.klášter Won Kwang Sa), na rozdíl od Asie, o něco později - aby zenoví buddhisté stihli být na Vánoce doma se svými rodinami :o). Tedy ti kteří chtějí.
Já slavím Vánoce taky, a díky manželce mne ovane i duch adventu a Vánoc křesťanských. Tohle je povídání o tom co jsme zažívali letos.
Ještě před Vánocemi jsme oslavovali způsobem nám dosud neznámým: byli jsme od Mozaiky Platform Dialog pozváni na Iftar, slavnostní ramadámovou večeři. Večeře byla v Praze, v Corinthia Towers, pozváno bylo celkem dost lidí.
Na programu byly proslovy Mustafy Duyara z Mozaiky Platform Dialog, paní Serap Ersoy, tajemnice velvyslanectví Turecké republiky, Doc.Dr. Ihsana Yilmaze z univerzity Fatih z Istanbulu, Doc.Dr. Zdeňka Vojtíška, ale i Schumi Berkowitze z konzervativní židovské obce Masorti Česká republika, farářky Církve československé husitské PhDr. Kateřiny Děkanovské a mons. Prof. PhDr. Tomáše Halíka Th.D., který zde přebíral cenu za přínos mezikulturnímu dialogu. A taky drobnou cenu dostala paní překladatelka knihy B.Jill Carollové Dialog civilizací, srovnávací studie učení tureckého učence a kazatele Fethullaha Güllena která právě vyšla v češtině.
Jinak jsme hlavně jedli dobré jídlo, povídali si se sousedy u stolu (vždy jsem tak vděčný cizincům kteří se naučili česky) a poslouchali hru na tradiční tureckou flétnu ney.
Protože spíš vyznávám dialog zespodu, který se provozuje většinou u někoho v kuchyni, kanceláři nebo na kopci, bylo to pro mne prostředí neobyčejně slavnostní. Všichni byli taky přiměřeně slavnostně oblečení a já schovával pod ubrus svoje okopané trekáče (kletr nám pořadatelé ochotně uschovali v šatně). Mojí manželce se to taky moc líbilo, ostatně mohla si vzít hezké šaty, nemusela chystat pohoštění, protože hosty jsme byli my, jídlo nosil číšník a k večeři byla živá hudba. Poprvé se tak vlastně osobně potkala s bratry muslimy. Neměl jsem ale dojem formálního setkání, naopak, bavili jsme se příjemně, spíš jsem si užíval pověstné východní bezprostřednosti a pohostinnosti. Přespali jsme potom v klášteře Karmelitánů v Liboci, díky jim za to, a ráno jeli domů.
Pak přišel advent. Letošní svátky byly v naší rodině specifické brigádou mé manželky na vánočních trzích. Znamenalo to hlídat synka každý den, taková malá mužská mateřská dovolená. Znamenalo to taky vzít ho občas na zakázku (naštěstí pracuji většinou pro přátele nebo, díky Bohu, pro přátelské lidi). Znamenalo to taky jít s ním jednou za týden na setkání matek s dětmi, do farního kostela sv. Cyrila a Metoděje. Nevypadám ani trochu jako matka a dost jsem tam razil. S některými maminkami se přátelíme, některé znám jen letmo z kostela, kam rozhodně nechodím často. Setkávací místnost nad kaplí je vybavená spoustou hraček a otřásá se dusotem spousty malých nožek. Děti rozhodně nerespektují nějaké hlukové normy, jenže tohle setkání, jak se mi záhy připomenulo, je především modlitební. Po malém představení pro děti, s loutkou Serafimka došlo na růženec. Přítomné ženy zanechaly sdílení a po chvíli (kdy jsem naštěstí stihl pochytit rytmus) se paní která růženec zahájila trochu nejistě obrátila na mne, já poněkud nejistě přikývl, vzal si růženec a modlil se se sestrami katoličkami jak jsem jen jako buddhista dovedl. Růženec je nejen krásná modlitba k usebrání, je i neobyčejně vhodná do společenství zahrnující řádící děti, které je navíc občas potřeba nějak zaopatřit. Za tohle společenství v modlitbě mají ženy z Hejčínské farnosti moji velikou vděčnost. Nevím kteří lidé z farnosti kteří mne znají od vidění nebo přes manželku ví že nejsem katolík, pokud ne, alespoň to odpomůže od rozpaků.
Před Vánocemi bylo potřeba se setkat ve farní kanceláři pracovně se známým restaurátorem kvůli dotacím na rekonstrukci exteriéru kostela. Po rozhovoru s řeholníkem, představeným konventu Karmelitánů, který ve mně zanechal obdiv k odborným znalostem a zkušenosti mého potenciálního pracovního kolegy jsme, už bez bratra řeholníka vyšli na obhlídku kostela. Podívali jsme se na nepříliš esteticky opravené otvory po kulkách z druhé světové války v leštěné žule soklu a na rozjeté žulové schody. Restaurátor se nabídl že mne vezme autem do centra. a zeptal se mne: A ti karmelitáni, to je vlastně jaká církev? Římskokatolická, odpověděl jsem, a v duchu si pomyslel, třeba je to začátek nějakého malého vlákna dialogu mezi námi věřícími a těmi ostatními.
Na Vánoce jsem dostal nějakou virózu a strávil je převážně v posteli. Na mši musela manželka sama. Přesto se mi povedlo předem říznout z borovice pár větví coby vánoční stromek, abych aspoň zachránil jednu cítící bytost od podřezání, pobýt s rodinou, nechat si na vánoční večeři usmažit tofu a dostat nějaké krásné dárky včetně spousty kvalitního sypaného čaje, na který jak známo funguje většina buddhistů. Byly to hezké vánoce.