Koho z nás křesťané upálí?

Vložil hippo, 9. Březen 2011 - 10:51

Popeleční středou dnes pro katolíky i další křesťany na celém světě začíná období postu a pokání. I já jsem již při bohoslužbě dnešního dne vyslechl biblickou výzvu proroka Jóela k „roztržení srdce“ a návratu k Hospodinu „v postu, pláči a nářku“ a přijal na čelo popelec na znamení tohoto pokání. Pláču jak nad svými hříchy, tak i nad hříchy, které znetvořily tvář celé církve. Obzvlášť při tom myslím na hříchy proti národu, z jehož Písem k nám doputovaly výše zmíněné úryvky. Při pomyšlení na zvěrstva, páchaná v průběhu církevních dějin na dětech Izraele, by se mi chtělo volat po tom, aby všichni křesťané roztrhli své šaty i svá srdce a s pláčem poklekli před synagogami v prachu a popelu…

1. Who by Fire?

Dějinami perzekuce Židů křesťany se odedávna zabývám nejen z historického hlediska, ale i z osobního hlediska křesťana, který je těmito dějinami zahanben. (1) Opravdu hluboce se mne však toto téma dotklo teprve nedávno, a to v souvislosti s mou oblíbenou písní „Who by Fire?“ od Leonarda Cohena. Tato píseň, parafrázující modlitbu ze svátku Jom kipur („Kdo bude žít a kdo zemře, kdo se dožije zralého věku a kdo ne, kdo zahyne ohněm a kdo vodou…“), mi vždy přibližovala židovskou liturgii, „zvuk židovských hlasů pozvednutých k modlitbě“, stojící v pozadí celé Cohenovy tvorby. (2) Teprve nyní mi však díky článku v jednom kulturním časopise (3) došlo, že se jedná o odezvu středověkých židovských hlasů, které se stále znovu a znovu musely ptát: Koho z nás křesťané upálí? Koho utopí? Koho zabijí ve dne a koho v noci? Koho z vyššího příkazu a koho v běžném procesu? Koho podřežou? Koho zastřelí? Atd. (4) V již zmíněném článku o Leonardu Cohenovi jsem se dočetl:

„Předlohou jeho písně Who By Fire je skutečně židovská modlitba. Jmenuje se Untaneh Tokef a vznikla v 11 století v německém městě Mainzu, kde tehdy žila početná židovská komunita, v jejímž čele stál rabín Amnon. Majoritní křesťanské společenství vedl kardinál, který rabína opakovaně a povýšeně žádal, aby přešel na křesťanství. Když se kardinálův tlak stupňoval, rabín chtěl získat čas, a kardinála požádal, ať mu dá 3 dny na rozmyšlenou. V té chvíli si ale uvědomil, že vyslovil něco zcela nepatřičného: přejít na jinou víru, to přece žádný věřící Žid nemůže ani v myšlence připustit.

Když tři dny vypršely, kardinál přikázal vojákům, aby k němu rabína předvedli. Položil mu otázku, proč mu v dohodnuté lhůtě nepřišel podat odpověď? Rabín říká: ,Teď bych vás měl požádat, abyste mi vyřízl jazyk, za to, že jsem vůbec slovem připustil, že bych přešel na křesťanství.’ Kardinál se na něj oboří: ,Nevyřízneme ti jazyk, ale uřízneme ti nohy, které tě sem včas nepřinesly, a ruce, které odmítají udělat znamení kříže.’ Což se také stalo. Když pak přišel svátek Yom Kippur, beznohý a bezruký rabín požádal své spoluvěřící, ať ho přenesou do synagogy, a tam složil zmíněnou modlitbu.

O několik let později byla celá židovská obec v Mainzu zničena křižáky, kteří odcházeli dobýt Jeruzalém. Ti, kdo přežili, rabínovu modlitbu šířili dál, a ta zůstala natrvalo spojená se svátkem Yom Kippur, tedy dnem, v němž Bůh rozhoduje o tom, kdo setrvá na tomto světě ještě další rok a kdo ne. Zajímavé je, že možnost setrvání je v textu zmíněna jen stručně, zatím co opačná volba poskytuje celou řadu možností: ohněm, vodou…“ (5)

V citovaném textu jsou některé informace uvedeny nepřesně. V Mohuči sice došlo ke křižáckému pogromu už v roce 1096 (a k násilné konverzi Židů ke křesťanství v roce 1012), nicméně příběh o rabínu Amnonovi (spojený spíše s Roš ha-šana než s Jom kipur) je připisován rabbimu Ephraimovi z Bonnu (1133 – po 1197) a odráží sociální a kulturní reálie života aškenázského židovstva v pozdním dvanáctém století. (6) Bez ohledu na to, do které doby rabbi Amnon patří (a zda vůbec je historickou postavou), představuje ovšem jeho příběh výmluvný symbol barbarského pronásledování, kterému byli Židé vystaveni po dlouhá staletí.

2. Od vyloučení Židů ze spásy k vyloučení Židů ze života

Dějiny křesťansko-židovských vztahů pochopitelně nejsou černobílé a projevy nesnášenlivosti bychom v nich našli na obou stranách. Důležitou skutečnost nicméně vystihuje konstatování nedávno tragicky zesnulého katolického starozákoníka profesora Zengera: „Židovství je méně posedlé násilím než křesťanství. Jako křesťanského teologa, který hledá dialog se židy, mě zlobí licoměrnost, se kterou křesťané na jedné straně zdůrazňují příkaz lásky a svou připravenost k míru a na druhé straně se nechtějí vyrovnat se svou vlastní historií plnou násilí.“ (7)

Dějiny násilí ve jménu křesťanské víry začínají po propojení křesťanství s mocenskou politikou v římské říši ve 4. století. Už mnohem dříve však započaly dějiny křesťanské náboženské nesnášenlivosti. „Prvním příkladem této nesnášenlivosti bylo, že po zničení Jeruzaléma a druhého chrámu Titem /roku 70/ přestali křesťané sdílet osudy židovského národa. V rozporu s úvahami, které apoštol Pavel rozvíjel ve svém listu Římanům, nepociťovala církev v následujících staletích žádnou sounáležitost s židy. Naopak, církev se považovala za konečnou podobu jediného Božího lidu a židé z ní byli vyloučeni.“ (8)

Podle novozákonních úvah apoštola Pavla jsou křesťané nežidovského původu větvemi plané olivy naroubovanými na židovství coby kořen ušlechtilé olivy (což problematizuje mj. pozdější křesťanskou misii mezi Židy, protože „větev“ může jen těžko uvádět „kořen“ na pravou víru…); nepředpokládá se přitom, že by tito „naroubovaní“ pohané „měli od Mesiáše za úkol onen dosavadní lid Páně (Izrael) ze Sióna vyhnat a vydědit; naopak, podle apoštola Pavla se má jen počkat ,dokud nevejde plnost pohanů; pak bude spasen všechen Izrael’ (Ř 11,25n).“ (9)

V tradici církve se však prosadily jiné modely: 1) model substituce, podle kterého po nepřijetí Ježíše jako Mesiáše „starým Izraelem“ nastoupila na jeho místo církev jako „nový Izrael“, křesťané se stali jedinými nositeli Božího zaslíbení a Židé naopak byli pro svou „tvrdošíjnost“ Bohem zavrženi; „toto pojetí pak také velmi často argumentuje dějinným úspěchem církve na straně jedné a dějinami utrpení židů na straně druhé – rozvíjí takové pojetí dějin, kde je záhuba židů věcí logickou a ,spravedlivou’ (utrpení židů je Božím trestem)“; 2) model integrace, podle kterého církev jakožto nový „lid Boží“ integrovala do svého společenství spásy i Izrael, resp. tu jeho část, která (podle křesťanských měřítek) rozpoznala Mesiáše a uvěřila v něho, zatímco „starý Izrael“ je ze spásy vyloučen a patří mu naopak utrpení a záhuba; 3) typologický model, podle kterého byl Izrael předobrazem církve a po jejím vzniku jakékoliv jeho dějinné poslání skončilo; 4) ilustrační model, který Izrael „post Christum“ chápe jako odstrašující ilustraci osudu, který očekává společenství „odpadlé od Boha“; „pogromy či holocaust jsou podle tohoto theologického modelu zcela v pořádku, ano zásadně správné“… (10)

Z protižidovských představitelů křesťanské teologie v období patristiky zastával např. svatý Augustin (354–430) ilustrační model – domníval se, že „Židé svou samotnou existencí tvoří součást Božího plánu, neboť dosvědčují pravost křesťanství a jejich nezdar a pokoření jsou symbolem triumfu kostela nad synagogou“ (11) –, zatímco svatý Jan Zlatoústý (354–407) model substituce: Obvinil Židy doby Ježíšovy i Židy současné ze „zločinu bohovraždy“ a tvrdil, že od doby zboření Chrámu „Židé ztratili svůj duchovní úřad i smlouvu, a nyní žijí démoni nejen v synagogách, ale i v duších Židů, kteří obětují děti, aby si démony usmířili“. (12)

Ve svých kázáních „Proti Židům“, pronášených v Antiochii, Jan „využil (a zneužil) příhodné pasáže z evangelií sv. Matouše a Jana“ (13). Tyto pasáže začaly být po oddělení církve od synagogy vytrhávány z původního kontextu vnitrožidovského sporu a používany k vynášení rozsudků nad židovským národem. Podobně i výroky Jana Zlatoústého, v Antiochii jeho doby adresované křesťanům s kladným postojem k judaismu za situace, v níž Jan považoval pravověrné křesťanství za ohrožené Židy, pohany i heretiky, byly později vyňaty z tohoto kontextu a vloženy mj. do velikonoční liturgie východního ritu, při čemž ztratily charakter rétorických nadsázek a začaly hrát roli výzev v pogromům v době, kdy už bylo křesťanství pevně spjato se státní mocí a Židé byli menšinou, podrobovanou represivním zákonům. (14)

Krátce řečeno, „válka slov“, vedená teology typu Jana Zlatoústého, se nakonec – jak tomu v dějinách velmi často bývá – proměnila v násilí, při kterém už nešlo o teologické spory, ale o vraždění nevinných lidských bytostí.

V odborné literatuře často tradovaný názor, že éra pogromů začíná až s vypuknutím první křížové výpravy koncem 11. století, je mylný. Zaměříme-li se jen na křesťanský Západ – v Palestině vypalovali fanatičtí mnichové nejen synagogy, ale rovnou celé židovské vesnice už v první polovině 5. století (15) – první velká vlna pogromů propukla již o sto let dříve. Když nechal začátkem 11. století šílený fátimovský chalífa al-Hákim zbořit chrám Božího hrobu v Jeruzaléma, soudilo se na Západě „všeobecně, že jej k tomu činu poštvali Židé. Poslali prý k Mohamedánům nějakého posla vyřídit proroctví: ,Nezničíte-li hrobu Kristova v Jerusalemě, zničí křesťané vaši říši.’ Proto slyšet v těchto dobách všude o četných pogromech protižidovských.“ (16)

Domněle děsivý osud křesťanské menšiny pod vládou „mohamedánů“, který posléze tak barvitě líčily křižácké kroniky, měl svůj zcela reálný protějšek v zoufalém postavení židovské menšiny na křesťanském Západě. Když roku 1095 papež Urban II. na koncilu ve francouzském Clermontu vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům coby „rase úplně cizí Bohu“, ve Francii se „rychle zvrhla v loupení, znásilňování a zabíjení Židů žijících podél Rýna armádou Petra Poustevníka a Emiga z Leisingenu. Guibert z Nogentu, dobový kronikář, napsal jménem křižáků z Rouenu: ,Chceme jít bojovat proti nepřátelům Boha na východě, ale máme před očima Židy, rasu nepřátelštější Bohu než kterákoliv jiná.’ Té poznámce je třeba rozumět mimo náboženský kontext: Židé jsou bohatí, proč máme chodit za penězi tak daleko? Dochází k pronásledování a zabíjení Židů.“ (17)

Pronásledovatelům Židů však ležela na srdci i jejich spása. Při masakrech v Porýní roku 1096 dávali Židům na výběr „křest nebo smrt“ a vraždili jen „zatvrzelé“ Židy, kteří se nechtěli nechat pokřtít. Celkem bylo v Porýní zabito asi dvanáct tisíc Židů (a další čtyři tisíce ve Švábsku a Bavorsku), z toho v již zmíněné Mohuči více než 1100.

Pozoruhodné zprávy o událostech roku 1096 nám přináší i Kosmova kronika. Ta sice kritizuje skutečnost, že se v Praze křižáci „obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli“ (což bylo v rozporu s církevním právem), odsuzuje ale i „nedbalost biskupa“, jejíž vinou pokřtění Židé „po nemnohých dnech svrhli ze sebe jho Kristovo, pohrdli milostí křtu a spasením ve víře křesťanské a opět poddali své šíje jhu zákona Mojžíšova“. Dále pak referuje o činu knížete Břetislava, který poslal svého komorníka a několik bojovníků za Židy prchajícími ze země, aby jim vyřídili následující vzkaz: „Zplozený z kurvích synů, ty národe izmahelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho, proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma? Cokoli ve chvíli této jest mé, je úplně moje.“ Načež zmínění bojovníci „hned vpadnuvše do domů vybíjeli je a pobrali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího.“ (18)

Když roku 1099 první křížová výprava skončila dobytím Jeruzaléma, „místní Židé byli zavřeni do synagogy a zaživa upáleni. Oradour-sur-Glane o osm a půl století dříve. Vyprávění křižáků po jejich návratu domů probudilo vášně: copak bylo možné dělat méně než stateční rytíři, kteří odešli bránit naši víru do saracénské země? Takže ve staré dobré Francii začalo platit, že se Židé mají vybíjet, ať jsou kde jsou.“ (19)

Také za druhé křížové výpravy, vyhlášené roku 1145, se odehrávaly další pogromy s vyvražďováním mužů, žen a dětí v Porýní i v Čechách. Již o rok dříve se v anglické Norwichi poprvé objevilo obvinění židovského společenství z rituální vraždy. „Po dalším incidentu v Blois 1171 byla téměř celá židovská komunita vypálena. Při této záhadné události přitom žádný záznam nezmiňuje ani nález mrtvoly!“ (20) Následoval nekonečný řetězec mučení a vraždění „rituálních vrahů“ (a vražedkyň) po celé Evropě.

V tomto období také začíná vyhánění Židů z různých míst (např. v roce 1182 z Francie) a přijímání nové protižidovské legislativy. Roku 1179 III. lateránský koncil schválil některá protižidovská opatření, v roce 1200 byli Židé v Turíně, Benátkách a Římě poprvé uzavřeni do ghetta a roku 1215 vyhlásil papež Inocenc III. na IV. lateránském koncilu protižidovské zákony, nařizující Židům pobývat odděleně od křesťanů a nosit na oděvu zvláštní znamení v podobě žlutého kolečka.

„Kdyby byli chtěli papežové chránit Židy, měli k tomu všechny možnosti, a to jak Inocenc III., tak jeho nástupci. Kněží měli na obyvatelstvo velký vliv: církev mohla zakázat masakry pod hrozbou exkomunikace, stejně tak jako mohla vyvíjet nátlak na laické autority, aby potlačovaly antisemitismus. Dělala přesný opak, ačkoliv si navlékala rukavice tolerantního lidství: koncily (…)neustále probíraly doktrínu svatého Augustina, podle níž ,lid svědek’ byl odsouzen přežít jen v podřízeném postavení.“ (21)

I žebravé řády, jejichž zakladatelé sv. František a sv. Dominik necítili vůči Židům žádné nepřátelství, nakonec upadly do protižidovského fanatismu. „V roce 1247 pomáhali dva františkáni rozšiřovat nařčení ze zneuctění křesťanské krve ve Valréas, které vedlo ke krvavému pogromu. V roce 1288 po podobné pomluvě v Troyes vyprovokovali společně dominikáni s františkány masakr místních Židů. Dokonce i v Itálii, kde se ještě v pozdním středověku k Židům chovali celkem tolerantně, představovali františkáni zhoubnou sílu. (…) Bedlivě Židy sledovali a nemilosrdně je pronásledovali pro sebemenší porušení předpisů. Františkáni hlásali lásku, ale nevztahovalo se to na Židy jako na jednotlivce. Žebravý mnich Bernardino ze Sieny stanovil: ,Pokud jde o abstraktní a obecnou lásku, smíme je milovat. Žádná konkrétní láska vůči nim se však nepřipouští.“ (22)

„V r. 1289 německý rytíř jménem Rindfleisch (,Hovězí maso’) organizoval vražedná komanda proti Židům: tito předchůdci SS vyvraždili Židy ve sto čtyřiceti šesti místech středního a jižního Německa. Vražedná mánie se zmocnila Franků, Švábska, Hesenska, Durynska a Heilbronnu. V r. 1336 stejné zabijácké bandy z Wormsu, nazývané nyní Armleder (,kožené paže’), řádily především ve Würtembergu, Frankách a Alsasku. (…) Jedním z nejostudnějších období středověku byla určitě doba od konce r. 1348 po léto r. 1349, kdy Evropu zasáhla epidemie černého moru. Uprchlíci z postižených měst přicházeli do ještě nenakažených míst a vyprávěli historky, z nichž vznikl další mýtus, tentokrát o tom, že Židé otravují studně. Tři sta padesát židovských komunit v Evropě se stalo obětí vraždění vyvolaného těmito fámami.“ (23)

„Největší Čech“ císař Karel IV. se tehdy zachoval vskutku pragmaticky: „S výjimkou Augšpurku nebyla říšská města potrestána a ještě během roku 1349 dostala generální pardon. Navíc nebylo výjimkou, že panovník poskytl svůj pardon vraždění dokonce předem. Podle českého historika středověku Zdeňka Fialy Karel IV. ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka ,zajištěna na židovském obyvatelstvu (tj. na majetku panovníka) s klauzulí, že její umoření může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti’. Není divu, že pogromy skutečně brzy vypukly…

Později se Karel IV. snažil upravit právní postavení Židů u nás a podporoval i jejich nová osídlení. Zacházel s nimi sice jako se zbožím: zastavoval je, platil své dluhy na jejich úkor a také rušil jejich dlužní úpisy, takový však byl zvyk. Podobně se k Židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel. Karlův výprodej pogromů, jeho ,vraždy od psacího stolu’, se však vymykají i z krutých dobových zvyklostí a je možno je soudit nadčasově. Židé by tedy Karla IV. asi ani dnes za ,největšího Čecha’ nevolili.

Nevolili by asi ani jeho nástupce Václava IV., za jehož vlády vypukl největší pogrom v českých zemích (…), při němž o Velikonocích 1389 vybil dav podnícený fanatickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta; král sice neměl na násilí podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných Židů si však ponechal.“ (24)

Tři tisícovky obětí pogromu musely být posléze spáleny, aby nedošlo k epidemii. „Řadu dní se nad Prahou vznášel zápach spáleného lidského masa.“ (25) Jako by šlo o předobraz dýmu, vznášejícího se o řadu staletí později nad Osvětimí…

Od 15. století přecházelo povolání bankéře, do té doby vyhrazené Židům, do rukou křesťanů. „Dalo se doufat, že zločiny páchané na Židech konečně ustanou. Ale nic takového. Protože se stali zbytečnými (…), odevšad je vyháněli: z Vídně a Lince v r. 1421, z Kolína n. R. r. 1424, z Augšpurku r. 1439, z Bavorska r. 1442 a pak r. 1450, z Florencie a celého Toskánska r. 1494, a v roce 1500 z království Navarrského. (…) Ze Španělska byli vyhnáni už r. 1492 a z Portugalska 1496…“ (26)

Židé však nebyli jen vražděni, mučeni, okrádáni a vyháněni, ale také vystaveni nejodpornějším způsobům ponižování. Tak například v renesančním papežském Římě se v letech 1466–1469 ujal zvyk pořádat v době karnevalu dostihy:

„V šesti paliích postupně závodili Židé, osli, mladíci, děti, šašci a šedesátníci. Izraelité zde rozhodně byli v dobré společnosti. Ale na počátku 16. století se dovídáme, že běhali ,bosi’ a na sobě měli jen barchetový kabátek, který se rok od roku zkracoval. V podstatě byli docela nazí, organizátoři je tak chtěli zesměšnit. To je ještě patrnější v této souvislosti: v 15. století ve Ferraře při paliu na svátek svatého Jiří, patrona města, běží prostitutky a nazí Židé; rovněž v Padově jsou v letech 1517–1560 doložena palia, na kterých o svátku svaté Mariny závodí osli, děvky a Židé. O obojakých postojích církve svědčí i další důkaz: za dobrotivého a tolerantního papeže Lva X. vytvořil Raffael na stěnách vatikánských ,lodžií’Triumf Davidův (1519), kde na praporci židovského lidu hanlivě zobrazil štíra, tradiční symbol synagogy.

Ale v polovině 16. století dvojznačnost končí. V roce 1553 dá římská inkvizice veřejně spálit talmud, což slavnostně schválí papež Julius III. v bule Cum sicut nuper. Talmud, označený za spis plný rouhačství a urážek křesťanského náboženství, a také jako překážka při konverzi izraelitů, bude římskými úřady neúnavně pronásledován. V roce 1557 zakáže inkvizice Židům vlastnit jiné náboženské knihy v hebrejštině než Bibli. V roce 1559 se talmud objeví na indexu. V roce 1555 usedne na papežský stolec Pavel IV., muž, jenž od roku 1553 vedl boj inkvizice proti talmudu. U tohoto drsného člověka se reforma církve snoubí s protižidovským postojem, v čemž je ztělesněním a nositelem tvrdé linie katolicismu, té, kterou odjakživa zastávali kazatelé.“ (27)

Výčet papežů s nepřátelským postojem k judaismu, majících zájem o vynucené konverze Židů, by mohl pokračovat třeba až k Piovi VI. (1775–1799) nebo k Piovi IX. (1846–1878). Od osvícenství už ovšem význam křesťanského antijudaismu poklesl a naopak se začal rodit moderní „rasový“ antisemitismus. Z jeho ohrožení již Židé nemohli uniknout ani změnou víry. Nakonec pak nacisté definitivně nahradili někdejší teologické vyloučení ze spásy fyzickým vyloučením z práva na život a zahubili šest miliónů Židů v koncentračních táborech a plynových komorách. Toto číslo ovšem není větší než celkový počet Židů zabitých v průběhu předcházejících dějin křesťany…

„Moderní, rasově zdůvodňovaný antisemitismus (jakkoli je rasově a nikoli nábožensky definován) ovšem velmi ochotně a pilně užívá tradiční předsudky a argumenty křesťanského antijudaismu a dovede je účinně uplatňovat.“ (28) Dokonce i sám Hitler dokázal nenávist k „židovskému“ křesťanství spojovat s myšlenkami typu: „V evangeliích židé volali na Piláta, když odmítal Ježíše ukřižovat: ,Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!’ – Musím zřejmě toto prokletí splnit.“ (29)

Nacistický antisemitismus mohl stavět na půdě, kterou mu připravila staletá tradice křesťanského antijudaismu. Podle knihy Williama Nichollse „Christian Antisemitism – A History of Hate“ si Hitlerova říše „snad kromě holocaustu nemusela při pronásledování Židů nic vymýšlet. Duševní stav je identický. Všechna antisemitská opatření z Kanonického zákona od r. 306 po r. 1434 najdeme téměř slovo od slova v právním řádu Třetí říše od r. 1933 po r. 1941, od povinnosti nosit na oděvu židovské znamení, přijaté na IV. lateránském koncilu r. 1215 (kánon 68), po verdikt zakazující křesťanům prodávat Židům majetek, který přijal synod v Ofenu r. 1279. Ze všeho výše řečeného vyplývá, že Židé mají být odstraněni ze společnosti a ti, kteří zůstanou, budou muset žít jako páriové.“ (30)

3. Cadik

V tomto článku jsem se již několikrát zmínil o německé Mohuči, městě spojeném se středověkými pogromy i se symbolickým příběhem rabína Amnona. V době po holocaustu, který nejen pro Židy, ale i pro křesťany mnohé změnil, se toto město stalo symbolem ještě jednou. Dne 17. listopadu 1980 pronesl papež Jan Pavel II. právě v Mohuči promluvu k západoněmeckým Židům (tedy k zdecimovaným pozůstatkům kdysi velmi početné komunity). Pro Židy v ní použil jednoduché, ale ve srovnání s tradičními teologickými modely revoluční označení: „Boží lid Staré smlouvy, která nebyla nikdy Bohem odvolána…“ (31)

O pět let později, dne 13. dubna 1986, se pak Jan Pavel II. vypravil do římské synagogy – tedy do místa, které je podle Jana Zlatoústého i mnoha jiných starých teologů „sídlem démonů“… Při této památné události, jejíž pětadvacáté výročí si nyní budeme připomínat, papež řekl: „S judaismem máme takový vztah, jaký nemáme s žádným jiným náboženstvím… Jste našimi milovanými a v jistém smyslu také našimi staršími bratry.“ (32)

David Rosen, dnešní poradce izraelského vrchního rabinátu pro mezináboženský dialog, v dané souvislosti hovoří o možná největší změně smýšlení v dějinách: „Pro katolickou církev a další křesťany byli židé ve středověku ve spolku s ďáblem, Antikristem, ztělesněním všeho negativního. A najednou o nás Jan Pavel II. mluvil jako o milovaném starším bratru Církve. Je to úžasná transformace.“ (33)

Papež si byl vědom i toho, že tato transformace nemůže nebýt spojena s pokáním za donebevolající hříchy minulosti. Před jedenácti lety, tedy na začátku doby postní v jubilejním roce 2000, katolická církev symbolicky vstoupila do třetího tisíciletí svých dějin vyznáním vin tisíciletí druhého. Dne 12. března 2000 se ve vatikánské bazilice konaly kajícné obřady „mea culpa“. Pět kardinálů a dva biskupové z iniciativy Jana Pavla II. a za jeho účasti prosili o odpuštění největších vin. Předseda Papežské rady Cor unum a zároveň vedoucí při této radě zřízené komise pro náboženské vztahy s judaismem kardinál Edward Cassidy prosil Boha, aby „si křesťané dokázali uvědomit ty své hříchy, které spáchali na lidu Smlouvy, zvláště s ohledem na utrpení, kterému tento národ v dějinách čelil, a očistili tak svá srdce.“ Papež pak na jeho slova navázal modlitbou: „Bože našich otců, vybral sis Abrahama a jeho potomky, abys je učinil známé všem národům světa. Cítíme hluboký žal nad těmi, kteří v historii připravili jeho synům mnohá utrpení. Prosíme tě o odpuštění a chceme se zavázat k opravdovému bratrství s lidem Smlouvy.“ (34)

Papežova modlitba putovala ke společnému Bohu nejen katolickým, ale také židovským způsobem. Podle talmudských učenců Západní zeď, jediný dochovaný a viditelný pozůstatek druhého jeruzalémského Chrámu, nikdy neopustila Boží přítomnost (šechina). Mnozí Židé tedy odedávna vkládají své modlitby mezi kameny této zdi ve víře, že na místě spojeném s Boží přítomností mají jejich prosby větší naději na přijetí. Když se Jan Pavel II. krátce po obřadech „mea culpa“ vydal na pouť do Svaté země, vložil do Západní zdi lístek se svou modlitbou z 12. března. Byl to vpravdě symbolický obraz události, stojící na přelomu dvou tisíciletí: Stařec v bílé sutaně, shrbený pod tíhou stáří a nemocí, s holí v ruce přistoupil k Západní zdi, aby po způsobu pravověrných Židů vložil do štěrbin mezi jejími kameny modlitbu – v jeho případě prosbu za odpuštění antisemitismu a utrpení způsobených Židům… (35)

Profesor Chaim Ramon, který organizačně zajišťoval papežovu návštěvu v jeruzalémském památníku obětí holocaustu, řekl: „Viděl jsem proroka, který přišel na toto místo. Jan Pavel II. je prvním papežem, který navštívil synagogu, prvním, který označil antisemitismus za hřích, a prvním, který navštívil Jad Vašem.“ (36)

Jan Pavel II. se v katolické církvi těší pověsti světce a letos 1. května bude prohlášen za blahoslaveného. Mnohem pozoruhodnější však je, že se také u některých Židů těší pověsti cadika (spravedlivého člověka), tedy bohabojného a v jednání s bližními čestného, poctivého a morálního muže. Alžběta Drexlerová, autorka nejnovější české monografie o dějinách židovsko-křesťanských vztahů, ve své knize uvádí toto svědectví: „Když…Jan Pavel II. v roce 2005 zemřel, mohu z vlastní zkušenosti říci, že v Izraeli truchlili nejen křesťané různých vyznání, ale i Židé a Arabové. Starý ortodoxní Žid, který v těch dnech četl v jeruzalémském parku noviny, se rozeběhl k členu Komunity blahoslavenství v hábitu, a mezi slzami stále opakoval: ,Zemřel spravedlivý člověk, zemřel spravedlivý člověk…’“ (37)

Slovy Wojtyłova židovského přítele Jerzyho Klugera Jan Pavel II. „pro vztahy se židovským národem udělal během dvaceti let více než všichni papežové dohromady za dva tisíce let“. (38)

4. Teologický dovětek

Ač nejsem teolog, tristní úroveň obrazu židovství u uznávaných teologických kapacit minulosti a znalost toho, k čemu antijudaistická teologie vedla, mi dodávají odvahy k tomu, abych se na závěr pustil i na tento tenký led a načrtl svůj osobní pohled křesťana, žijícího v době po holocaustu.

Když Jan Pavel II. v roce 1979 navštívil Osvětim, v souvislosti s holocaustem hovořil o „Golgotě moderního světa“. (39) K podobnému srovnání došlo i ze strany samotných nacistických vrahů: „Ve vilenském ghettu byl Žid, kterému esesáci říkali posměšně ,Jud Jesus’. Jednoho dne ho chytili, narazili mu na hlavu korunu z ostnatého drátu a ukřižovali ho na bráně ghetta.“ (40)

Na Golgotě byl podle mé víry ukřižován Syn Boží. Ale také Izrael, mučený a křižovaný v celých svých dějinách až po plynové komory v Osvětimi, je vyvoleným synem Božím. V obou případech lze také mluvit o Božím služebníku, předpovězeném v třiapadesáté kapitole knihy proroka Izajáše. Tento služebník, „vystaven bezprávnému jednání, ponižován tělesnými i duševními útrapami“ (41), přináší spásu těm, kteří jej křižují. Podle křesťanské teologie jím byl ukřižovaný Ježíš. Podle židovské teologie jím byl Izrael, přinášející Boží spásu národům, které jej sužovaly a pronásledovaly. Vzájemná blízkost obou služebníků je zde zřejmá…

Podle evangelií je každé pronásledování nevinných obětí dílem zlého ducha a milující Bůh se se všemi oběťmi tohoto perzekučního násilí („obětními beránky“) v Kristu (obětním beránku par excellence) zcela ztotožňuje. Takto aspoň interpretuje Nový zákon francouzský badatel René Girard, který zároveň zdůrazňuje, že podle Ježíšových slov pronásledovatelé nikdy „nevědí, co činí“. (42)

V této souvislosti jistě stojí za ocitování modlitba, vzniklá v době Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) a připisovaná papeži Janu XXIII., která tradiční obviňování Židů z ukřižování Krista obrací ve vyznání viny křesťanů na pronásledování Židů: „Vyznáváme, že Kainovo znamení je na našem čele… Odpusť, že jsme Tě podruhé ukřižovali v jejich těle; (odpusť), neboť jsme nevěděli, co jsme činili.“ (43)

Z tohoto úhlu pohledu měl Izrael jako společenství pronásledovaných v minulých staletích k Ježíši mnohem blíž než církev jako společenství pronásledovatelů. A bezpočtukrát zuřivě vynucovaná „konverze“ v podobě opuštění tábora bezmocných a trpících a přestoupení do tábora vládnoucích a utrpení působících se náhle jeví ve zcela jiném světle, než v jakém ji viděli mezi Židy působící „misionáři“… Podle spisovatele Franze Werfela (1890–1945), který o sobě říkal, že je „Žid, který věří v Ježíše Krista“, a přesto odmítal křest a zůstával judaistou, platí: „Žid je povinen zůstat tím, čím je. Přestoupí-li jen nějakým laciným způsobem ke křesťanství, aby si usnadnil situaci, stává se v zásadě zrádcem: opouští slabé, pokořované, kteří byli potupně a bolestně vykázáni z dějin, zříká se účasti na životě Božího lidu, který se protrpěl dějinami až po naše časy a konečně zrazuje tím vším i samotného Ježíše Krista.“ (44)

Obraz trýzněného Izraele se tedy může křesťanovi přemýšlejícímu o dějinách křesťansko-židovských vztahů proměňovat v obraz Ježíše. Katolická spisovatelka Gertrud von Le Fort (1876–1971) zase v mistrovské povídce „Dcera Jeftova“ nechává své středověké katolické hrdiny zakoušet proměnu synagogy v Marii. Její povídka popisuje konverzi (v autentickém, ne sektářském slova smyslu) španělského arcibiskupa, který je zpočátku zuřivým nepřítelem Židů, ale jeho smýšlení se zcela mění ve chvíli, kdy spatřuje synagogu, zobrazenou v podobě Panny Marie. V závěru povídky arcibiskup říká: „Synagoga je také Maria, neboť ona je branou, kterou k nám vstoupila spása světa.“ A také: „U posledního soudu nebudeme tázáni na pravověrnost, ale na lásku a milosrdenství.“ (45)

Poznámky:

1) Viz Vít Machálek, „On the Relationship of Christians towards Islam“, in: Fedor Gál – Jitka Pušová (eds.), International Symposium Christianity–Judaism–Islam: Europe at the Close of the 20th Century, Praha: European Cultural Club, 1994, s. 132: „Křesťanství v minulosti vůči lidem jiné náboženské víry často vystupovalo a mnohdy dodnes vystupuje nejen s poselstvím lásky a míru, ale i jako náboženství plné výlučné nadřazenosti, jednající nesnášenlivě a agresivně. Toto jednání se v dějinách nejstrašnějším způsobem projevilo v postoji k židům, vůči nimž jsme měli být daleko spíše v postavení těch, kdo pokorně sbírají drobty, spadlé z jejich duchovního stolu (viz Mt 15:27)…“

2) Viz Harry Rasky, Píseň Leonarda Cohena, Praha: Volvox globator, 2009, s. 75.

3) Za upozornění na tento článek děkuji hudebnímu redaktorovi Radia Proglas Milanu Tesařovi.

4) Srov. text „Who by Fire“ (Leonard Cohen, Stranger Music: Selected Poems and Songs, London: Jonathan Cape, 1993, s. 207).

5) Petr Dorůžka, „Dodatek: Židovské inspirace Leonarda Cohena“, Kulturní magazín UNI, 2010, roč. 20, č. 12, s. 27.

6) Viz Menahem Schmelzer, „Sefer Or Zarua and the legend of Rabbi Amnon“ [online], cit. 8. 3. 2011, dostupné z: <http://cf.uba.uva.nl/nl/publicaties/treasures/text/t02.html>.

7) „Starý zákon je jednoznačně kritický k násilí: Rozhovor časopisu Herder Korrespondenz s münsterským starozákoníkem profesorem Erichem Zengerem“, Teologický sborník, 1995, č. 2, s. 45.

8) Wolfhart Pannenberg, „Křesťanství a Západ – rozporuplná minulost, nejistá budoucnost“, Teologický sborník, 1996, č. 2, s. 9–10.

9) Martin Prudký, „Záhuba Židů a postoje křesťanů“, in: Jan Čapek (ed.), Za války a po válce, vyd. Synodní rada Českobratrské církve evangelické, Středokluky: Zdeněk Suza, 1995, s. 44.

10) Viz tamtéž, s. 42–43.

11) Paul Johnson, Dějiny židovského národa, Řevnice: Rozmluvy, 1996, s. 160.

12) Alžběta Drexlerová, Jákob a Ezau na cestě k smíření?: Dějiny židovsko-křesťanských vztahů, Olomouc: Univerzita Palackého, 2009, s. 54.

13) Paul Johnson, cit. dílo, s. 160.

14) Alžběta Drexlerová, cit. dílo, s. 55.

15) Viz Paul Johnson, cit. dílo, s. 161.

16) P. Alberti, Papežové (Díl prvý: Od sv. Petra až po Alexandra II.), Přerov: Nový Národ, 1931, s. 235.

17) Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu: Od starověku po dvacáté století, Praha: Práh, 2000, s. 134.

18) Kosmova kronika česká, Praha: Svoboda, 1972, s. 146–147.

19) Gerald Messadié, cit. dílo, s. 135.

20) Alžběta Drexlerová, cit. dílo, s. 63.

21) Gerald Messadié, cit. dílo, s. 139–140.

22) Paul Johnson, cit. dílo, s. 210.

23) Gerald Messadié, cit. dílo, s. 148–149.

24) Jiří Šulák, „Karel IV., jaký byl“, Respekt, 29. 11. – 5. 12. 2010, roč. 21, č. 48, s. 35.

25) Jiří Spěváček, Václav IV. 1361–1419, Praha: Svoboda, 1986, s. 198.

26) Gerald Messadié, cit. dílo, s. 187–188.

27) Jean Delumeau, Strach na Západě ve 14.–18. století II., Praha: Argo, 1999, s. 129–130.

28) Martin Prudký, cit. dílo, s. 29.

29) Viz tamtéž, s. 22.

30) Gerald Messadié, cit. dílo, s. 123–124.

31) Alžběta Drexlerová, cit. dílo, s. 156.

32) Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 110.

33) Martin Valeš, „Rádce izraelských rabínů: Za dveřmi stáli muži z IRA“, Týden, 28. 2. 2011, roč. 18, č. 9, s. 51.

34) Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 229.

35) Tento obrázek je na obálce knihy Jacka Moskwy.

36) Jacek Moskwa, cit. dílo, s. 248.

37) Alžběta Drexlerová, cit. dílo, s. 130, p. 504.

38) Jacek Moskwa, cit. dílo, s. 248.

39) Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, s. 95.

40) Pinchas Lapide, Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí?, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995, s. 99.

41) Výklady ke Starému zákonu IV., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, s. 203.

42) René Girard, Obětní beránek, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

43) Martin Prudký, cit. dílo, s. 35.

44) Citováno podle Bob Fliedr, „Když odnikud někam, tak jinudy“ [online], 28. 6. 2002, dostupné z: <http://blisty.cz/art/10755.html>.

45) Gertrud von Le Fort, Poslední na popravišti a jiné novely, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 118–119.