V průběhu takřka dvaceti let mé angažovanosti na poli mezináboženského dialogu mi toto pole stále více připomíná nepřehlednou houštinu nejrůznějších přístupů a koncepcí, které jsou často „mezináboženským dialogem“ jen podle jména. Mnozí dialog zaměňují s rozplizlým synkretismem, ve kterém ztrácejí svou duchovní identitu, a jiní si jej zase pletou s pronášením monologů k vyznavačům jiných náboženství. Sám jsem měl to štěstí, že jsem již před oněmi skoro dvaceti lety mohl základní směrnice pro smysluplný mezináboženský dialog načerpat z knihy Hanse Künga „Projekt Světový étos“, vydané v českém překladu Karla Flosse a Břetislava Horyny již brzy po vyjítí německého originálu. Při čtení této knihy jsem se tehdy jednou provždy naučil, že v mezináboženském dialogu je nejen možné, ale i nutné „spojit otevřenost a pravdu, pluralitu a identitu, schopnost dialogu a zásadovost“.
7. 7. 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)