Mezináboženský rozměr víry Hanse Künga

Vložil hippo, 7. Červenec 2011 - 11:09

V průběhu takřka dvaceti let mé angažovanosti na poli mezináboženského dialogu mi toto pole stále více připomíná nepřehlednou houštinu nejrůznějších přístupů a koncepcí, které jsou často „mezináboženským dialogem“ jen podle jména. Mnozí dialog zaměňují s rozplizlým synkretismem, ve kterém ztrácejí svou duchovní identitu, a jiní si jej zase pletou s pronášením monologů k vyznavačům jiných náboženství. Sám jsem měl to štěstí, že jsem již před oněmi skoro dvaceti lety mohl základní směrnice pro smysluplný mezináboženský dialog načerpat z knihy Hanse Künga „Projekt Světový étos“, vydané v českém překladu Karla Flosse a Břetislava Horyny již brzy po vyjítí německého originálu. Při čtení této knihy jsem se tehdy jednou provždy naučil, že v mezináboženském dialogu je nejen možné, ale i nutné „spojit otevřenost a pravdu, pluralitu a identitu, schopnost dialogu a zásadovost“.

V tomto příspěvku bych rád přiblížil mezináboženský rozměr jedné z nejnovějších a také nejosobnějších knih Hanse Künga, jež vyšla devatenáct let po „Světovém étosu“ a nese název „Čemu věřím“ (Hans Küng: Was ich glaube, München: Piper, 2009). Tuto knihu mi na letošní Letní filosofické škole zapůjčil docent Floss (předseda sázavské Nadace Světový étos – Centrum Prokopios), kterému bych rád i na tomto místě ze srdce poděkoval. 

Nepůjde mi zde tedy o přiblížení uvedené knihy jako celku (o celkové představení toho, čemu Küng věří), ale o přiblížení „mezináboženského“ rozměru Küngovy víry. I když se však zaměřím především na kapitoly mající nejblíže k tématu mezináboženského dialogu, nechtěl bych čtenáře připravit o požitek z celku Küngovy knihy a z názvů jednotlivých částí, obsahujících vždy slovo „životní“ (Lebens-): Pro všechna náboženství a všechny jejich praktikující vyznavače zajisté platí, že nemá-li být religiozita či spiritualita jen nezávaznou a bezvýznamnou hrou, nemůže představovat jen jakousi doplňkovou sféru oddělenou od běžného života, ale musí se týkat celé životní skutečnosti.

Úvodní kapitola nese název „Lebensvertrauen“ (Životní důvěra). I tak by se dal překládat klíčový pojem  psychologie Erika Eriksona, na kterou se zde Küng odvolává, pojem „basic trust“. Podle Eriksona je tato základní důvěra („víra“ v lidi kolem nás a ve smysluplnost života), k jejímuž vytvoření by mělo dojít již v kojeneckém věku, nejhlubší vrstvou v lidské osobnosti a také nejhlubší vrstvou v každém náboženství (a tedy také společným základem všech opravdových náboženství).

Ve druhé kapitole, nazvané „Lebensfreude“ (Radost ze života), se Küng zabývá mj. i možností radost přinášejícího soužití mezi vyznavači různých náboženství, které často brání právě absence výše zmíněné základní důvěry: „Tak jako dříve mnoho lidí zastávalo postoj ,Nevěř žádnému židovi’, slýcháme dnes někdy – právě tak neudržitelné – ,nevěř žádnému muslimovi’. A mnozí židé a muslimové takto smýšlejí o křesťanech. Podobně smýšlejí v Indii jistí hinduisté o muslimech nebo na Srí Lance nacionalističtí buddhisté o Tamilech, ale vždy také obráceně… Moje zkušenost naproti tomu je: Ve všech národech, náboženstvích a kulturách jsem se setkal s muži a ženami, kterým bylo možné důvěřovat a s kterými jsem mohl s plnou důvěrou spolupracovat.“

Třetí kapitola „Lebensweg“ (Životní cesta) začíná mottem z Prohlášení ke světovému étosu, přijatého Parlamentem náboženství světa z roku 1993 a vzešlého z Küngových konzultací se zástupci jednotlivých náboženství: „Naše velmi rozdílné náboženské a kulturní tradice nám nesmějí bránit v tom, abychom se společně aktivně zasazovali za lidskost proti všem formám nelidskosti. Principy vyslovené v tomto prohlášení mohou přijmout všichni lidé s morálním přesvědčením, ať už se zakládá na náboženství nebo ne.“

Küng zde připomíná své dlouholeté, s mezináboženským a mezikulturním dialogem spojené úsilí o světový étos jako základnu pro životní cestu lidstva. Konstatuje, že od vydání „Projektu Světový étos“ v době těsně po roce 1989 se hledání této cesty nestalo snadnějším, protože tam, kde komunismus obětoval veškerou etiku stranickým zájmům, kapitalismus obětuje etiku hospodářským zájmům. V globalizovaném světě však přesto mezi vyznavači různých náboženství i mezi lidmi „nenáboženskými“ vzrůstá počet těch, kteří pociťují spoluodpovědnost za přežití a budoucnost lidstva, související právě s oblastí étosu. A právě tito lidí musejí podle Künga vytvořit „alianci /různě/ věřících a nevěřících“, jejímž základním mottem může být prastará zásada, obsažená ve všech vyspělých náboženstvích – jednat s druhými tak, jak chceme, aby oni jednali s námi –, jakož i neméně univerzální zásady typu nezabíjet, nekrást, nelhat atd.

Všechna velká náboženství také své vyznavače učí neoddávat se nemravným rozkoším a vůbec poživačnosti. Ve čtvrté kapitole „Lebenssinn“ (Smysl života) Küng konstatuje, že k smysluplnému prožití života nestačí si „užívat“, jak nám ze všech stran doporučuje dnes tak rozšířený hedonismus. Do protikladu k této (pseudo)filosofii Küng staví naplňování „malého“ smyslu v duchu logoterapie Viktora Frankla, kerý za tři možné cesty ke smyslu označuje tvůrčí hodnoty (např. napsání knihy), hodnoty prožitku (např. prožití skutečné lásky) a hodnoty postoje (např. zaujetí statečného postoje v utrpení), ale také tázání se po „velkém“, konečném smyslu, po věčné spravedlnosti, míru a blaženosti.

Naději na naplnění tohoto posledního smyslu různým způsobem konkretizují světová náboženství, o čemž Küng pojednává v páté kapitole s názvem „Lebensgrund“, věnované nejen životním základům, ale také základu všech věcí, důvodu existence světa a života. Pro Künga jako křesťana je tento základ a poslední smysl všech věcí pojmenovatelný slovem „Bůh“, přičemž není podstatná (záporně zodpověditelná) otázka, zda v Něj člověk musí věřit, ale (kladně zodpověditelná) otázka, zda v Něj (racionálně uvažující) člověk věřit může a smí. Zde bych rád ocitoval Josepha Ratzingera (se kterým Küng v mnohém polemizuje, ale v mnohém také souzní): „Poznání Boha je cesta: je to následování. Neomezuje se na nezúčastněné, neutrální přihlížení. Otvírá se do té míry, do níž se vydáváme na cestu.“ Hans Küng na otázku „Čemu věřím?“ odpovídá „věřím v Boha, prazáklad a prasmysl všech věcí“, při čemž současně vysvětluje, že „věřit v Boha“ znamená věnovat Mu svou „celou, bezpodmínečnou a neodvolatelnou důvěru“.

Je snad toto vyznání monoteisty vymezením se proti vyznavačům neteistických náboženství typu buddhismu? Spíše naopak, protože i když buddhisté odmítají pojem Boha, současně akceptují „poslední a nejvyšší duchovní skutečnost (Ultimate Reality), kterou nazývají  ,Velké Bytí (Great Being)’ nebo ,Síla Transcendentního (Power of the Transcendent)’ či ,Vyšší duchovní Autorita (Higher Spiritual Authority)’“. Tímto citátem z písemného příspěvku buddhistů v čele s dalajlámou do diskuse, která předcházela přijetí Prohlášení ke světovému étosu, Küng uvádí šestou kapitolu své knihy, nazvanou „Lebensmacht“ (Životní moc). Jako její motto ještě předtím cituje slova deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k mimokřesťanským náboženstvím, hovořící o tom, že „od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání skryté moci, která je přítomna v chodu světa a v událostech lidského života“. Zmíněná deklarace Druhého vatikánského koncilu (1962–65) a Prohlášení ke světovému étosu druhého Parlamentu náboženství světa (1993) spolu s v očích Hanse Künga souvisejí; na obou těchto velkých náboženských událostech se aktivně podílel.

Küng uvádí, že byl vždy přesvědčen o tom, že v náboženstvích žije ona ohromná duchovní moc (která v nich ovšem může být také masivně zneužívána). Různá náboženství mají společné mj. to, že na rozdíl od přírodních věd mohou lidem poskytovat odpovědi na jejich nejhlubší otázky a na rozdíl od psychologie jim mohou nabízet cestu k osvobození a spáse.

Dále Küng konstatuje, že „od dob Druhého vatikánského koncilu a odpovídajících iniciativ Ekumenické rady církví se v křesťanství snažíme o nezkreslený pohled na světová náboženství. Necheme je už, jak bylo po staletí běžné, posuzovat podle křesťanských dogmatických kritérií. Chceme jim rozumět tak, jak si rozumějí ona sama.“ A v pozoruhodné shodě se slovy Benedikta XVI., pronesenými při setkání s muslimy v Kolíně nad Rýnem v srpnu 2005, dodává: „Dialog mezi náboženstvími není zbytnou akademickou záležitostí. Je spíše politickou a náboženskou nutností – základem pro mír mezi národy.“

Po připomenutí své starší práce „Křesťanství a světová náboženství“ (v češtině vydané v několika svazcích, věnovaných dialogu křesťanství s jednotlivými mimokřesťanskými náboženstvími) a jejího motta „Světový mír není možný bez míru mezi náboženstvími“ Hans Küng téma dialogu aktualizuje ve vztahu k dění po 11. září 2001, kdy se „dialog mezi civilizacemi“ stal i programem Organizace spojených národů – v protikladu k tezi Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“.

U průkopníka dialogu Küngova formátu je však významná i skutečnost, že zdůrazňuje nejen shody, ale také rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími a náboženskými „rodinami“. Říká například, že i když obdivuje hinduistický koncept všeobjímajícího bezejmenného velkého celku, ve kterém může být překonáno oddělení individua (átmanu) od všepronikajícího světového principu (brahmanu), při svých rozhovorech s lidmi hluboké indické religiozity si vždy uvědomuje, že je sám hluboce zakotven v prorocké (židovsko-křesťansko-muslimské) tradici, která zdůrazňuje nezrušitelný rozdíl mezi svatým Stvořitelem a jeho hříšným stvořením. Tímto konstatováním však Küng nesměřuje k omezování možností dialogu mezi prorockými a indickými mystickými náboženstvími (nevylučuje naopak ani možnost konvergence mezi nimi), ale ke zdůraznění vzájemné blízkosti tří prorockých náboženství, která všechna věří v jediného transcendentního Boha:

„Právě společná víra židů, křesťanů a muslimů v jednoho Boha – cantus firmus všech jejich svatých písem – vede k nutnosti mírového soužití. Místo skandálního vzájemného boje, charakteristického pro dosavadní společné dějiny! Společná víra v jednoho Boha vytváří už teď základnu pro lepší vzájemné porozumění a hlubší solidaritu tří společenství víry, která všechna patří k velkému monoteistickému náboženskému hnutí. Žádné z nich také nemůže opravdu porozumět své podstatě a svým dějinám bez pohledu na obě ostatní. Jak by se ještě mohla vzájemně označovat jako ,nevěřící’, jak to dělali křesťané vůči židům a muslimům? Nebo jako ,odpadlíci’, jak to dělali židé vůči křesťanům a muslimům? Nebo jako ti, jejichž víra je ,překonaná’, jak to dělali muslimové vůči židům a křesťanům? Ne, měli by se učit vzájemně si rozumět – a mnozí si tak už také rozumějí – jako ,synové’ a ,dcery’, jako ,bratři’ a ,sestry’ ve víře v jednoho a téhož Boha.“

Sedmou kapitolu „Lebensmodell“ Küng uvádí mottem z Koránu: „Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným. Ale On vás chce vyzkoušet tím, co vám dal. Předstihujte se proto v konání dobra.“ Koránský význam tohoto verše, apelujícího na muslimy, židy a křesťany, Küng rozšiřuje na všechna náboženství dnešního světa. Jejich sjednocení rozhodně není na obzoru, a tím spíš je žádoucím modelem vztahů mezi jejich vyznavači předstihování se v dobrém. Potřebné je samozřejmě i to, aby například křesťan rozuměl nejen „životnímu modelu“ spojenému s následováním Krista, ale i životním modelům, které se nabízejí v hinduismu, buddhismu, konfucianismu, judaismu, islámu atd. 

I když zde Hans Küng (podobně jako v „Projektu Světový étos“) znovu zdůrazňuje potřebu spojit věrnost vlastní víře s otevřeností vůči víře druhých, mnozí jeho bratři v Kristu (včetně autora tohoto článku) se nemohou ubránit dojmu, že ve vztahu k islámskému (a židovskému) pojetí monoteismu u něho otevřenost nad věrností převládá. Küng, toužící „přeložit“ křesťanskou věrouku z jazyka pozdně antických koncilů do řeči srozumitelné dnešnímu člověku, akceptuje proroka Muhammada jako „Varovatele“ helénistických křesťanů před christologickými a trojičními dogmaty, při čemž argumentuje i tím, že tato dogmata tehdy sotva mohl přijmout byť i jen jediný judeokřesťan a dodnes je nemůže akceptovat žádný muslim a žádný žid. Nu, zajímalo by mne, co by mu na tento argument řekli například Alfred Fuchs či Edith Steinová…
Svoji rezervovanost vůči tradiční křesťanské trojiční teologii a christologii katolický kněz Hans Küng vyjadřuje i v osmé kapitole, nazvané „Lebensleid“ (Životní utrpení). I zde ve vstřícném naslouchání muslimské kritice křesťanství odmítá hovořit o „ukřižovaném Bohu“ – i za tu cenu, že musí zároveň označit za „pokušitelské“ svědectví žida Elieho Wiesela, který v Osvětimi zakusil Boha jako přítomného v oběšeném židovském chlapci! – a zastává spíše islámský důraz na Boží transcendenci a všemohoucnost. Současně s pochopením vnímá i buddhistickou perspektivu, v níž proti děsivému křesťanskému obrazu ztýraného Krista stojí obraz Buddhy ztělesňujícího hlubokou harmonii a mír.
Přes všechnu vstřícnost vůči kritice kříže ze strany mimokřesťanských partnerů v dialogu ovšem Hans Küng tuto kritiku vnímá v kontextu známých slov z Prvního listu Korintským, kde apoštol Pavel hovoří o tom, že poselství o kříži je pro židy kamenem úrazu a pro ostatní bláznovstvím, ale pro věřícího v Krista Boží silou a Boží moudrostí. Ve své „christologii zdola“ Küng vnímá kříž jako ztělesnění nikoliv božského, ale lidského utrpení. A konstatuje, že lidský život zůstává děním, které je určováno křížem – bolestí, starostí, utrpením a smrtí – a které právě skrze Ježíšův kříž může pro věřícího dostávat smysl. Žádné ohrožení, opuštěnost či osamělost nemůže vyvrátit nabídku smyslu, poskytnutou v kříži Toho, který byl vzkříšen k životu.

„Cesta životem skrze životní radost i životní utrpení – ale kde zůstalo umění žít?“, ptá se Küng v deváté kapitole s názvem „Lebenskunst“. Toto umění žít mu splývá vjedno s uměním milovat – s uměním lásky nikoliv egostické, ale obdarovávající. Cituje svatého Augustina, vyzývajícího „miluj a dělej, co chceš“, a apoštola Pavla, podle kterého jsou přikázání „nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš“ a kterákoliv jiná shrnuta ve verši „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“. To je podle Künga specificky křesťanský příspěvek ke světovému étosu.

Závěrečná desátá kapitola se jmenuje „Lebensvision“ (Životní vize). Hans Küng v ní hovoří  o konci pseudonáboženských utopických ideologií a o potřebě humánního étosu, těmito ideologiemi zanedbávaného. Svoji „realistickou vizi naděje“ pak spojuje jak s tímto étosem, tak také s různými náboženstvími, která vizionář musí mít současně před očima, aby mohl odkrývat velké souvislosti. V tomto kontextu hovoří o potřebě nezaujaté kritiky reálně existujících vztahů a současně poukazování na možné konstruktivní alternativy. „Staré paradigma“ konfrontace se v jeho pojetí mezináboženských, mezikulturních a mezinárodních vztahů střetává s „novým paradigmatem“, které už nepotřebuje nepřítele, ale jen partnera, konkurenta či oponenta.

Küng ve své vizi doufá ve společenství národů, v jednotu křesťanských církví a – což nás zde především zajímá – v mír mezi náboženstvími. K této jeho vizi bych poznamenal, že není küngovskou inovací, ale spíš navázáním na myšlenky zodpovědných teologů z nedávné i dávnější minulosti. Na mysli mi zde vyvstává především kardinál Mikuláš Kusánský, který v patnáctém století, v době vítězství Turků nad Byzantinci a dalších „mezináboženských“ konfliktů, nabídl alternativu spisem „De pace fidei“, což lze přeložit jako „O míru ve víře“ nebo (volněji a výstižněji) „O míru mezi náboženstvími“.

Dnes si podle Künga stále více lidí uvědomuje, že prorocká náboženství (judaismus, křesťanství, islám) spojuje společná víra v Boha Abrahamova, a stále více lidí z okruhu abrahamovských vyznání je otevřených k možnosti nechat se obohatit i duchovními hodnotami mystických náboženství (hinduismus, buddhismus) či mudrckých náboženství (konfucianismus, taoismus), přičemž prorocká náboženství také obráceně ze svého duchovního dědictví obdarovávají druhé – bez náboženského kolonialismu či triumfalistické nafoukanosti. Celkem vztaho, uzavírá Küng, se nerýsuje žádný ideální náboženský svět, ale přece jen možný svět náboženství, která – aniž by rezignovala na svou pravdu – spolu budou žít v míru.

Hans Küng, muž narozený v roce 1928, si je samozřejmě vědom toho, že se naplnění své vize nedožije. Současně však říká: „Ale nevezmu si ji s sebou ani do hrobu. Touha celých generací po mírovějším, spravedlivějším a humánějším světě ji ponese dál. Tomu věřím a v to doufám.“

Nejenom Küngovu tübingenskou Nadaci Světový étos, ale i její partnerskou organizaci v českých zemích čekají v dohledné budoucnosti změny, spojené s nevyhnutelnou generační obměnou v jejich čele. Najdou se i v nastupujících generacích lidé oslovení küngovskou vizí a ochotní pro ni pracovat? Nebo aspoň lidé ochotní přispět ke snahám o mezináboženský dialog na tomto webu?:-)