Čtyři stupně

Vložil petr klásek, 21. Srpen 2011 - 23:34

   Cílem tohoto textu je podělit se s čtenáři o náhled na duchovní růst člověka, tak jak mi jej kdysi zprostředkoval M.Scott Peck ve svých knihách, a tak jak jej já sám vnímám z  pohledu své zkušenosti. Impulzem mi bylo znovučtení knih, které neopustily naši knihovnu ani po mnoha letech, a reflexe tohoto počinu.


    Pokud chci popsat vše od začátku, musím začít tady.  Knihy M.Scotta Pecka mne inspirovaly odedávna. Pamatuji si že jsem si je čítával znovu a znovu. Pamatuji si jak jsem před lety po čtení pasáží o hrozbě jaderné války (Peck se silně angažoval v protiválečném hnutí) přemýšlel o tom, jak se Peck mýlil a jak jsme se jako lidstvo dostali blízko k celkové likvidaci jaderných zbraní. Potom přišla krize ve vztazích mezi Pákistánem a Indií, vyhrožování jaderným bombardováním, a to co Peck dávno před tím psal, se najednou zdálo docela aktuální. Znovu aktuální se stává víc Peckových témat, a to je jeden z důvodů proč tohle píšu.
    Před nedávnem jsem opět otevřel jeho knihu V jiném rytmu,a  uvědomil si, že to co Peck psal mne neovlivnilo jen v rovině názorů. Tato kniha je o komunitě, a od doby kdy to pro mne bylo jen fascinující čtení, jsem se posunul k vlastním zážitkům a spoluúčastem na komunitách. Nevím nakolik byl můj posun výsledkem Prozřetelnosti, inspirace nebo zenové praxe (Peck, i když křesťan, praktikoval původně zen). Souvislost mezi tím co jsem znovu po letech četl a tím co jsme zažíval pro mne byla fascinující. (1.)
    Jak spolu souvisí protiválečné hnutí, komunity, zen a stupně duchovního růstu?
    Tyto vývojové stupně jsou částí celku, jakéhosi balíčku zkušeností které se Peck snažil předat. Zmiňuje, že sám je převzal z prací  James W. Fowlera (2.), ovšem nejen jako koncept.
Peckovy čtyři stupně popisují i jeho vlastní zkušenosti a ve svých knihách je bohatě dokumentuje. Podstatné je že Peck mluví o cestě. To pro mne bylo, v době kdy jsem četl Pecka poprvé, zjevně důležité - je tu cesta, mohu se z místa kde jsem teď dostat jinam. Potřebuji jen najít správný směr. Možná to zní samozřejmě, ale například lidé zakotvení v prvním stadiu (jak budu popisovat dále) neví o růstu nic, nanejvýš je pro ně frází, na kterou nevěří. V každém stadiu je ale přechod dál těžký a je velmi povzbuzující dozvědět se že nejsem jediný, kdo to tak prožívá.
    Tyto stupně jsou vývojové. Tedy např. lidé na třetím stupni jsou na tom co se týká duchovního růstu zřetelně lépe než lidé na druhém stupni, a tak dál. To by mohlo někomu připomínat  nějaké kastování, něco ve smyslu "jsem lepší než ostatní, protože tohle chápu a oni ne". Peck to samozřejmě vyvrací, vždyť tu jde o růst. Nikdo není lepší, protože je mu o dvacet let víc než někomu jinému. Nechce tedy lidi škatulkovat. Jeho popis vývojových stupňů je pomůckou, koncepcí. Upozorňuje že mnozí se mohou ve vývoji vracet, nebo se mohou se chovat jako by se nemohli rozhodnout v kterém stupni se to vlastně nachází. Někdo může být čistým příkladem svého stadia, někdo jiný zase jen s výhradami. Nemá cenu cpát lidi do kolonek, ale je užitečné používat koncepci, pokud chápu že je to jen koncepce.
    Peck je také ve své koncepci holistický a nanejvýš praktický. Pokud jde o úroveň růstu, nejsou tu důležité pocity nebo vize. Důležité je jak konkrétně žijete, jak se vztahujete k ostatním a k tajemstvím všehomíra, a taky jak se konkrétně rozhodujete. Těmito stupni neprochází jen křesťané nebo jen věřící, i když Peck své stupně podává převážně z pohledu křesťana. Všichni jsme na cestě, někteří se pohybujeme, někteří stojíme, ale nikdo není mimo - jakkoliv by třeba měl pocit že tyhle duchovní záležitosti mu nic neříkají. Samozřejmě, jakékoliv řeči o tom že "někdo je dál" nebo "výš" (to mne obzvlášť vytáčí) vyvolávají emoce, většinou negativní. Nicméně, s chladnou hlavou nazíráno, pokrok je možný.
    Tady je stručný popis oněch čtyř stupňů:
• První stupeň, chaotický, bezzásadový, asociální.  Ostatní nejsou důležití, jen já. Někdy je tu jednání v souladu s tím co je potřeba udělat, jindy jen v souladu s vlastním zájmem, víceméně chaoticky. Stupeň Bezzákonosti.
• Druhý stupeň, formální, institucionální.  Bezpečí ve struktuře, fundamentu, neměnnosti, strach z neznámého. Černobílé vidění, ale i morálnost, stabilita a pevnost. Stupeň Litery zákona.
• Třetí stupeň, skeptický, individualistický, světský. Většinou také racionální, vědecký, humánní a morální. Otevřenost a potenciál ke změně. Stupeň Pochybností.• Čtvrtý stupeň, mystický.  Spojení s neviditelným řádem věcí. Přijetí tajemství posvátného. Racionalita bez připoutanosti. Pochybování o svých pochybnostech. Stupeň Ducha zákona. A jak Peck dodává, i tento stupeň je stále jen začátkem. Tady vývoj nekončí.(3.)
    Pokud vás tohle zaujalo nebo naštvalo, je třeba ještě dodat že zdání klame. Povrch není totéž co podstata. Tak můžete potkat váženého příslušníka církevní obce v prvním stadiu nebo otrhaného pobudu ve čtvrtém stadiu. Jak píše Peck "Mnozí z druhého stupně jsou  velmi kritičtí k "světským humanistům" ze třetího stupně, ale prospělo by jim kdyby se sami stali většími humanisty." (4.) Kravata a sako,  ani návštěvy obřadů nemají se stupni duchovního růstu nic společného, a to ve všech významech které to má -  to že někdo je členem tradiční církve a pravidelně chodí do kostela neznamená, že nemůže být ve čtvrtém stadiu, a naopak to nemusí znamenat že je vůbec věřícím.
    Koncepce stupňů je každopádně pokusem popsat věci "tak jak to chodí". Vidím jak se věci dějí, nevím ale proč. Vím třeba, jak lidé přechází v životě z prvního stadia do druhého, popisují ten pocit "že se ten chaos už nedá vydržet".  Nevím ale proč to bývá tak náhlé (řeknou vám na den přesně, kdy se to stalo). Ještě včera chlastal jak o život, střídal ženské, potom najednou ukotvil v církvi, začal číst Bibli a alkohol pro něj jasnou cestou do pekel. Jako by ho neviditelná ruka vytrhla z jedné existence a vrhla ho do druhé.
    Málokdo, zdá se, přechází v dospělosti z druhého stadia do třetího. Děti rodičů kteří jsou v druhém stadiu ale často ano. Zkostnatělost (jak to vnímají) jejich rodinného prostředí je pro ně nesnesitelná. Přestanou chodit do kostela, jak jen mohou, a odhodí víru i se všemi těmi nesmysly, kterým věří jejich rodiče (aniž by v tu chvíli vnímali dobrodiní stability a morálky). A přece jsou plní pochybností, a jednou možná začnou zkoumat i tu, z jejich pohledu iracionální možnost, že je tu něco víc než se dá vidět a změřit.
Přechod z třetího stadia do čtvrtého se podobá skládání střípků rozbité mozaiky. Trvá dlouho a je povlovný. Z nějakého důvodu, jehož příčinu neznám, se nedá říct kdy člověk vlastně přejde ten práh. Najednou člověk začíná vidět souvislosti tam kde předtím neviděl nic. Mám problém to vysvětlit, a nedivím se tomu, protože v tomhle stadiu se mnoho z toho co člověk chápe jen těžko popisuje slovy. Jisté je, že tady k vývoji pomáhá prostředí, které zahrnuje ticho. Nebo taky přímá srážka s realitou v syrové podobě.
    Peck vlastně tvrdí, že přechod z jednoho stadia do druhého probíhá formou "zlomení", opuštění toho čemu jsem věřil, protože už tomu dál věřit nemůžu, opuštění starých jistot, skok do neznáma. Tahle cesta je vždy nevyšlapaná, protože každý máme svůj individuální život a stěží můžeme použít konkrétní zkušenosti ostatních.
    Chápat realitu i koncepci stupňů je praktické i ve vztazích s ostatními, právě tam kde se setkávám s lidmi evidentně jsoucími v jiném stupni. Především, každý se dívá na svět a na ostatní z pohledu svého stadia. Pokud jsem přešel z jednoho stupně do druhého vědomě, budu pravděpodobně chápat motivace a hodnoty lidí v předchozích stadiích, ale nebudu je chápat u lidí ve stadiu následujícím. Pokud se nacházím na prvním stupni, bude pro mne jednání lidí nacházejících se v dalších stadiích víceméně nepochopitelné, i když si jistě vytvořím nějaké teorie o tom proč ti lidé takto jednají.
    Pokud jsem ve druhém stadiu, budou pro mne lidé v prvním stadiu chudáci, kteří nic nechápou, ale je možné je zachránit a obrátit na pravou víru. Lidé ve třetím stadiu mi však budou připadat jako neznabozi, cynici a pochybovači.  Lidé ve čtvrtém, mystickém stadiu mi pak přijdou jako blázni, dost možná i nebezpeční.
    Pokud tedy jednám s člověkem, který je v jiném stadiu než já, je dobré mluvit s ním tak aby mi rozuměl. Je to svého druhu tlumočnická práce. Naopak, předpokládat že každý vyznává moje hodnoty a rozumí mému slovníku je nafoukanost a v jednání s lidmi spíš katastrofa.
    Duchovní vývoj vůbec nemusí souviset se vzděláním a vypěstovanou instrumentální inteligencí. Opět záměrně vytvářím kontrast, když uvedu jako příklad vzdělaného a inteligentního člověka, který navíc dokáže vytvořit iluzi vysoké duchovní úrovně, přičemž je evidentně v prvním stadiu a nejde mu téměř nikdy o nic jiného než o svůj prospěch. Naproti tomu můžete potkat lidi, kteří mají neuvěřitelně soucitné a široké srdce a hluboké chápání pravdy, i když žijí někde z dosahu informačních center a nikdy necestovali. Tím nechci říct, že je to tak vždy.     Společnost se nějak strukturuje, a tak například v tradičních náboženských společnostech vidím většinu lidí ve druhém stadiu, pár lidí ve čtvrtém a možná sem tam, kde jde o moc nebo peníze, i v prvním. Naopak, jen těžko se tu bude žít lidem ve třetím stadiu, zásadoví pochybovači tu nejsou vítáni.
    Ve světské, nevěřící společnosti pak bude plno lidí v prvním a pár lidí v druhém stadiu , ale budou tu dělat svou práci i spousta těch kteří jsou momentálně ve třetím stadiu. V nesourodé zóně "v něco věřících", řekněme na způsob New Age, sotva najdu pochybovače třetího stadia, ale nejspíš dost fundamentalistů druhého stadia. To všechno, předpokládám,  platí pro západní společnost jak ji znám. Jak asi vypadají jiné společnosti, třeba ty tradiční, stále ještě tradičnější než ta naše? Nevím.
    Společnost může duchovní růst znát, uznávat a podporovat, nebo naopak ignorovat nebo potlačovat. Tradiční společnosti jsou spjaty s náboženskou praxí, někdy mohou podporovat růst, jindy vyznávat neměnnost. Sekulární společnost zase dává svobodu vyznání, duchovní růst je zde ale většinově buď neznámý pojem, nebo chápaný na úrovni koníčka, něco jako zahrádkaření nebo rybaření. Vždycky mne pobaví, když mi lidé říkají "tak vy se zajímáte o buddhizmus?". Ve skutečnosti, buddhistická, nebo přesněji co se mne týká, zenová praxe, tak jak je koncipována, je cestou duchovního růstu - pokud se ji kdo rozhodne tak použít. Stejně tak vidím, že cestou duchovního růstu může být i víra a život křesťanů i ostatních věřících. Opakem růstu je pak strnulost, usazení se ve své pozici, "pravdě", vyloučení pochybností, ignorování paradoxů. Samozřejmě, vždy můžete potkat buddhisty, křesťany, muslimy, židy, atd. buď v procesu hledání a na cestě, nebo usazené ve svém stadiu.
     Jisté je, jak tvrdí Peck, že stupeň duchovního růstu souvisí se schopností vytvářet komunitu nebo žít v komunitě.(5.) Komunita je vyšší level, je těžké ji chápat jinak než přímou zkušeností. Věřím že v době jako je tato nás může budování komunit zachránit (nemyslím tím zrovna komunitu typu "odstěhujeme se na venkov a budeme se živit tím co vypěstujeme"). Komunita do značné míry duchovní růst akceleruje, zároveň je těžké ji bez určité úrovně duchovního růstu dosáhnout. Může spojovat lidi různých stadií, bez ohledu na vyznání. Manželé Peckovi založili Nadaci na podporu komunity (6.), a je to Peckovo velké téma - poslední dobou i moje. To je ale už na jiný článek.
  
    Co jsem chtěl zvlášť zdůraznit, duchovní cesta, duchovní růst není soukromá záležitost, není to něco co bych dělal sám, někde v meditačním sále nebo v kostele. Ani v tom smyslu že bych ho mohl realizovat bez podpory lidí kolem mne, ani v tom smyslu že by neměl význam pro lidi kolem mne, nebo spíš pro všechny (v buddhistickém podání pro všechny cítící bytosti). Naopak, všechno tohle se mi odehrává ve vztazích. Tam kde žiju, tam bych měl dělat svoji práci.
  
1.)     M.Scott Peck, Nevyšlapaná cesta nekončí - Duchovní růst ve věku úzkosti, Argo 2001 a V jiném rytmu, Votobia 1996
 (http://en.wikipedia.org/wiki/M._Scott_Peck#The_Four_Stages_of_Spiritual_Development). A jiné Peckovy knihy, které se týkají duchovního růstu.
2.)    James W. Fowler , Stages of Faith (Stupně víry) Harper & Row 1981  (http://en.wikipedia.org/wiki/Fowler%27s_stages_of_faith_development) ( Fowler mluví o šesti stupních).
3.)    M.Scott Peck, Nevyšlapaná cesta nekončí - Duchovní růst ve věku úzkosti, Argo 2001, 187. Text popisující stupně růstu částečně doplněn z jiných pasáží knih Scotta Pecka autorem článku.
4.)    M.Scott Peck, Nevyšlapaná cesta nekončí - Duchovní růst ve věku úzkosti, Argo 2001, 188.
(5.)   Peckovu definici komunity najdete v jeho knize V jiném rytmu, Votobia 1996
(6.)   The Foundation for Community Encouragement, http://fce-community.org/