Předloni jsem ve svém
příspěvku v rámci konference „Dvacet let náboženské svobody
u nás“ vzdal hold nejvýznamnějším představitelům
mezináboženského dialogu v českých zemích v uvedeném
dvacetiletí. Ve všech případech šlo o osobnosti narozené
nejpozději koncem první poloviny minulého století, takže už z
tohoto důvodu jsem v závěru musel vyjádřit obavu z nevalných
perspektiv dialogu do budoucna, byť zmírněnou náznakem naděje:
„Jan Heller a Mohamed
Ali Šilhavý již zemřeli, čímž dialog utrpěl stěží
nahraditelné ztráty. Ani v případě Tomáše Halíka (*1948),
Luboše Kropáčka (*1939) a Karla Flosse (*1926) se zatím přílíš
nerýsují jejich budoucí pokračovatelé z řad příslušníků
mladších generací. Nikdy ovšem nelze vyloučit překvapení pro
dialog příznivá.“ (1)
Takováto příjemná
překvapení jsem od té doby zaznamenal dvě. První z nich
představovalo zahájení snah o zapojení českých dialogistů do
činnosti na těchto stránkách již představené Iniciativy
spojených náboženství (United Religions Initiative), druhým je
zcela čerstvá zpráva o tom, že na svět přichází česká
Společnost pro mezináboženský dialog, jejíž setkání se má
konat v prostorách Ekumenické rady církví v Praze (Donská 5) dne
18. února 2012 v 9:30.
Také mé obavy se ovšem
v posledních letech potvrzovaly. Za dvě hlavní dialogická centra
u nás jsem pokládal flossovsko-küngovské na Sázavě a
havlovsko-halíkovské v Praze. První z nich, Nadace Světový Étos
– Centrum Prokopios (2), v současné době nuceně přesouvá své
sídlo ze Sázavy do Prahy, čímž dialogická tradice
svatoprokopské Sázavy coby charizmatického místa duchovně
spojujícího Východ a Západ zaniká. Druhé nyní utrpělo
nenahraditelnou ztrátu v podobě odchodu Václava Havla (1936–2011),
po kterém i celé České republice hrozí upadnutí do
bezvýznamnosti.
