Václav Havel a hvězdná hodina dialogu u nás

Předloni jsem ve svém příspěvku v rámci konference „Dvacet let náboženské svobody u nás“ vzdal hold nejvýznamnějším představitelům mezináboženského dialogu v českých zemích v uvedeném dvacetiletí. Ve všech případech šlo o osobnosti narozené nejpozději koncem první poloviny minulého století, takže už z tohoto důvodu jsem v závěru musel vyjádřit obavu z nevalných perspektiv dialogu do budoucna, byť zmírněnou náznakem naděje:

„Jan Heller a Mohamed Ali Šilhavý již zemřeli, čímž dialog utrpěl stěží nahraditelné ztráty. Ani v případě Tomáše Halíka (*1948), Luboše Kropáčka (*1939) a Karla Flosse (*1926) se zatím přílíš nerýsují jejich budoucí pokračovatelé z řad příslušníků mladších generací. Nikdy ovšem nelze vyloučit překvapení pro dialog příznivá.“ (1)

Takováto příjemná překvapení jsem od té doby zaznamenal dvě. První z nich představovalo zahájení snah o zapojení českých dialogistů do činnosti na těchto stránkách již představené Iniciativy spojených náboženství (United Religions Initiative), druhým je zcela čerstvá zpráva o tom, že na svět přichází česká Společnost pro mezináboženský dialog, jejíž setkání se má konat v prostorách Ekumenické rady církví v Praze (Donská 5) dne 18. února 2012 v 9:30.

Také mé obavy se ovšem v posledních letech potvrzovaly. Za dvě hlavní dialogická centra u nás jsem pokládal flossovsko-küngovské na Sázavě a havlovsko-halíkovské v Praze. První z nich, Nadace Světový Étos – Centrum Prokopios (2), v současné době nuceně přesouvá své sídlo ze Sázavy do Prahy, čímž dialogická tradice svatoprokopské Sázavy coby charizmatického místa duchovně spojujícího Východ a Západ zaniká. Druhé nyní utrpělo nenahraditelnou ztrátu v podobě odchodu Václava Havla (1936–2011), po kterém i celé České republice hrozí upadnutí do bezvýznamnosti.

Autor Havlovy duchovní biografie Martin C. Putna loni konstatoval, že „Havlův pokus z počátku devadesátých let učinit z Čechie cosi víc než jen jeden řadový malý stát, učinit z něj duchovní, intelektuální a morální centrum evropského a světového významu, v podstatě selhal“. (3) Bez ohledu na možnost nebo i jistotu tohoto selhání však Havlova éra zůstává i po stránce přínosu k mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu hvězdnou hodinou „Čechie“, za kterou se po jejím skončení sluší vzdát na těchto stránkách dík.

Výše zmíněná havlovská vize patřila již k „sametové revoluci“ z roku 1989 a nikdo z nás, kteří jsme tehdy prožívali šťastné dny svého života, by na ni neměl zapomenout. Ve svém vůbec prvním projevu v prezidentském úřadu ji Václav Havel na Nový rok 1990 formuloval těmito slovy:

„Mým čestným úkolem je posílit autoritu naší země ve světě. Rád bych, aby si nás jiné státy vážily za to, že prokážeme porozumění, toleranci a lásku k míru. Byl bych šťasten, kdyby ještě před volbami navštívili naši zemi – byť jen na jediný den – papež Jan Pavel II. a tibetský dalajláma.“ (4)

Hned v únoru 1990 pak opravdu na Havlovo pozvání Československo navštívil dalajláma a v dubnu téhož roku i papež. První pražská návštěva 14. dalajlámy (*1935), čerstvého nositele Nobelovy ceny míru, představovala mj. začátek mezináboženského dialogu ve svobodném Československu, protože dalajláma se kromě setkání s prezidentem v hlubokém vzájemném porozumění setkal i s pražským arcibiskupem kardinálem Františkem Tomáškem (1899–1992) a s představiteli českých protestantů, pravoslavných a židů. (5)

Havlův program „porozumění, tolerance a lásky k míru“ měl velmi blízko jak k mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu obecně, tak také k úsilí tübingenského profesora Hanse Künga (*1928) o světový étos jako pojítko mezi náboženstvími a kulturami. Když roku 1992 vyšel (především zásluhou Küngova přítele Karla Flosse) český překlad knihy „Světový étos: Projekt“, Küng k němu napsal předmluvu, ve které výslovně zdůraznil souznění mezi svým projektem a Havlovými myšlenkami:

„Domnívám se, že moje stanovisko potvrdil a posílil velmi oceňovaný projev prezidenta Václava Havla, který pronesl u příležitosti nedávného zasedání ,World Economic Forum’ v Davosu (Švýcarsko, 1992). Popisuje v něm duchovní základnu nového světového řádu po pádu komunismu: ,Je toho příliš, je to nepřehledné, nelze to už vše obsáhnout a pochopit, natož tyto procesy spoutat a zastavit. – Hledáme nové vědecké návody, nové ideologie, nové řídící systémy, nové instituce, nové mechanismy, jimiž bychom mohli odvrátit děsivé následky svých předchozích návodů, ideologií, řídících systémů, institucí a mechanismů. – Je třeba čehosi jiného a čehosi víc. Je třeba radikálně změnit postoj člověka ke světu… – Jsem hluboce přesvědčen, že je třeba vysvobodit ze sféry privátních libůstek a rehabilitovat takové síly, jako je přirozená, jedinečná a neopakovatelná zkušenost světa, elementární smysl pro spravedlnost, vcítění, transcendentální odpovědnost, archetypální moudrost, vkus, odvaha, soucit a důvěra ve význam konkrétních kroků…’“ (6)

K dalším vysoce oceňovaným vystoupením Václava Havla patřily například projevy v Hirošimě v prosinci 1995 a v Cáchách v květnu 1996, ve kterých hovořil „o pokoře k řádu bytí a o hodnotách, které společně sdílejí různé kultury a náboženství a jež tak umožní odvrátit hrozící konflikt“. (7) V této době prezident také navázal těsnou spolupráci s Eliem Wieselem (*1928). Tento židovský spisovatel, nositel Nobelovy ceny míru a muž symbolicky ztělesňující svědomí lidstva nedávno o Havlovi napsal:

„Vzpomínám si na naše setkání v Paříži a v Hirošimě. Naše setkání po světě, jež předcházela pražské konferenci Forum 2000, jíž jsem se zúčastnil, naplňovala všechny účastníky pýchou. Pouhá přítomnost Václava Havla symbolizovala naději.“ (8)

Mezinárodní konference Forum 2000 a stejnojmenná nadace, založená roku 1996 Havlem, Wieselem a japonským filantropem Yohei Sasakawou, představuje patrně největší zápis do dějin mezináboženského a mezikulturního dialogu, spojený s českými zeměmi. (9)

První ročník této konference pořádal Václav Havel na Pražském hradě v září 1997 pod názvem „Naděje a rizika na přelomu nového tisíciletí“. Jeho důležitou součástí byla multireligiózní reflexe v katedrále svatého Víta, při níž zástupci katolicismu, protestantismu, židovství, islámu a buddhismu z různých kontinentů oslovili účastníky Fora i širokou veřejnost a společně zapálili svíčky na znamení naděje a společného odhodlání zápasit s chudobou, utrpením a násilím. Společně s prominentními politiky, vědci a umělci pak představitelé světových náboženství diskutovali o problémech současného světa a možnostech jejich řešení v duchu nápadně připomínajícím Küngův Světový étos.

Hansi Küngovi sice tehdy mimořádné pracovní vytížení (vyplývající především z práce na sedmidílném televizním cyklu „Světová náboženství – světový mír – světový étos“) v účasti zabránilo, vyslal však do Prahy svého spolupracovníka z tübingenské univerzity profesora Greinachera. Osobně se pak zúčastnil hned druhého ročníku Fora 2000 v říjnu 1998, věnovaného tématu globalizace. Zdůraznil na něm, že globalizace potřebuje globální etiku a že tuto etiku není třeba vymýšlet, protože se nachází ve všech náboženstvích světa. Brzy nato vyšel český překlad Küngova „Světového étosu pro politiku a hospodářství“, v jehož předmluvě Hans Küng s radostí srovnal své tajné diskuse s českými disidenty v době po zrodu Charty 77 a svou další návštěvu Prahy o dvacet let později, při které již Havel nebyl disidentem, ale prezidentem republiky a pořadatelem veřejné diskuse světových odborníků o naléhavých problémech současnosti. Zároveň vyjádřil potěšení také nad vznikem české Nadace Světový Étos – Centra Prokopios a poděkoval „prezidentu Václavu Havlovi, že tyto snahy podporuje“. (10)

K důležitým účastníkům Fora 2000 od počátku patřili i mnichové buddhistického kláštera na japonské hoře Hiei, kteří od mezináboženských modliteb za mír v Assisi svolaných roku 1986 papežem Janem Pavlem II. každoročně pořádají multireligiózní setkání ve stejném duchu. Tomáš Halík popisuje, jak při své návštěvě Japonska roku 1997 zažil na hoře Hiei pozoruhodnou mezináboženskou zkušenost, těsně související s prezidentem Havlem:

„Když jsem přistál na letišti v Ósace, čekala mne tam už skupina mnichů a hned se mě se známou japonskou zdvořilostí zeptali: ,Slyšeli jsme, že váš pan prezident je právě vážně nemocen. Nevadilo by vám, kdybychom se dnes večer za něj společně pomodlili?’ Samozřejmě jsem souhlasil, o to více, že jsem věděl, jak velmi si učení japonští mniši na hoře Hiei Václava Havla váží. Večer jsem se pak účastnil obřadu v hlavním chrámu, při němž…celebrant symbolicky vkládal nemoci a strasti českého prezidenta do vysoko šlehajícího ohně a pálil je. Ještě v noci jsem pak sledoval na internetu čerstvé zprávy CNN – zmínili se, že Václav Havel prošel těžkou zdravotní krizí, kdy byl ohrožen jeho život, je však v nemocnici v Rakousku a žije. O několik měsíců později jsem navštívil Václava Havla v Praze, a protože přišla řeč na chystanou návštěvu jeho manželky v Japonsku, zmínil se mi – aniž bych mu předtím cokoliv o svých japonských zkušenostech vyprávěl –, že právě ve chvíli, kdy v rakouské nemocnici procházel oním kritickým stavem, měl jakýsi podivný sen, že je v nějaké asijské modlitebně, obklopen buddhistickými mnichy…“ (11)

Pateru Halíkovi svěřil Václav Havel odpovědnost za mezináboženské aktivity v rámci Fora 2000, jako byla každoroční multireligiózní setkání ve svatovítské katedrále z let 1997–2001. V dalších letech se pak tyto mezináboženské meditace přesunuly do univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora, jehož rektorem je právě Tomáš Halík.

Snad vůbec nejvýznamnější bylo uvedené setkání v říjnu 2001 (tedy v době těsně po teroristických útocích ve Spojených státech). Zúčastnili se jej zástupci křesťanství, židovství, islámu a buddhismu a předsedající Tomáš Halík na něm přečetl verše z Koránu: „Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu.“ (12) Prezident Havel na multireligiózním shromáždění roku 2001 pronesl „výzvu k vytvoření velké duchovní koalice, která by se shodla na základních etických hodnotách a společně by je prosazovala“. (13) Ve zcela küngovském duchu vybídl k prohlubování spolupráce zástupců světových náboženství s představiteli politiky a vědy.

Po odchodu Václava Havla z Hradu v roce 2003 zůstaly nejvýznamnější oblastí jeho působení právě diskuse náboženských a intelektuálních autorit o palčivých problémech světa v rámci Fora 2000. Za vyvrcholení Havlových vystoupení na Foru by se dal označit jeho apel z roku 2006, ve kterém vyzval k vytvoření nábožensky podložené obdoby Všeobecné deklarace lidských práv. Havel tehdy konstatoval, že v „náboženských základech či východiscích či tradicích různých civilizačních okruhů dříme cosi, co je všem společné. Jakýsi elementární soubor mravních imperativů, které vlastně, samozřejmě s příslušnými modifikacemi, platí všude.“ Přimlouval se za přijetí „jakéhosi celosvětového základního právního minima, ze kterého by vycházely pravidla a normy soužití národů a nadnárodních společenství“. Jeho návrh na Foru podpořil mj. Hasan bin Talál (*1947), jordánský princ neúnavně usilující o dorozumění mezi abrahamovskými náboženstvími (14), který nicméně novinářům řekl, že by to „měla být maxima, abychom z nich mohli dostat alespoň to minimum“. (15)

Ke shrnutí Havlova odkazu bych rád na závěr ocitoval slova tří výše zmíněných světoznámých osobností, zastupujících islám, judaismus a buddhismus. Hasan bin Talál po Havlově odchodu na věčnost zdůraznil význam jeho vizí, „které nám neustále připomínají, že neskládáme účty své straně, svým voličům nebo své zemi, ale celé lidské rase. Včetně těch, kdo přijdou po nás.“ (16) Elie Wiesel vyzdvihl krásnou a příkladnou vlastnost Václava Havla slovy: „Během několika desítek let našeho přátelství jsem ho nikdy neslyšel použít o nikom zlé slovo, i kdyby to byl jeho soupeř, nebo dokonce nepřítel.“ (17) A dalajláma kladl všem, kdo si přejí uctít Havlovo životní dílo, na srdce toto: „Nejlepší pocta, kterou můžeme Václavu Havlovi vzdát, je to, že každý z nás se bude podílet na vytváření otevřenějšího a mírumilovnějšího světa.“ (18)

Poznámky:

1) Vít Machálek, „Nejisté perspektivy: Mezináboženský dialog v českých zemích“, Dingir, 2010, roč. 13, č. 2, s. 83.

2) Viz www.svetetos.cz. – Ve svém sázavském období byla česká Nadace Světový Étos především dílem docenta Karla Flosse. V období „posázavském“ bude v jejím čele stát docent Pavel Hošek, jehož aktivity na poli mezináboženského dialogu už byly na těchto stránkách nejednou zmíněny.

3) Martin C. Putna, „Václav Havel podvečerní“, Lidové noviny, 1. 10. 2011, roč. 24, č. 230, s. 22.

4) Kronika sametové revoluce, Praha: ČTK, 1990, s. 47.

5) Viz A. O. Kukla, „Dalajláma“, Host, 1990, č. 1, s. 72, kde je setkání 14. dalajlámy s kardinálem Tomáškem popsáno slovy: „Porozuměli si hned, jakmile se spatřili. Přes značné rozdíly v nauce je spojovalo cosi nevýslovného, co tak či onak tryská se stejného zdroje… Oba – rozesmátí a šťastni zvláštní duchovní příbuzností, kterou netřeba překládat do slov – dali se pak v objetí vyfotografovat panem M. Krumphanzlem. Na snímku tisknou hlavy k sobě, pan kardinál má kolem šíje lámaistický šál a látka dalajlámova prostého oděvu je spjata znakem Občanského fóra.“

6) Hans Küng, Světový étos: Projekt, Zlín: Archa, 1992, s. 6.

7) Luboš Kropáček, Islámský fundamentalismus, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 252.

8) „Elie Wiesel“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 3.

9) Viz www.forum2000.cz.

10) Hans Küng, Světový étos pro politiku a hospodářství, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 13–14.

11) Tomáš Halík, Prolínání světů: Ze života světových náboženství, Praha: NLN, 2006, s. 150.

12) Korán 5:53/48.

13) Zdeněk Vojtíšek, Encyklopedie náboženských směrů v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství, Praha: Portál, 2004, s. 17.

14) Hasan bin Talál je bratrem zesnulého jordánského krále Husajna, který podle Havlových slov jako jediný ocenil pomoc Dagmar Havlové jejímu muži v době jeho těžké nemoci a „dekoroval ji za to při státní návštěvě vysokým jordánským řádem“ (Václav Havel, Prosím stručně: Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006, s. 175).

15) „Havel: Dejme světu mravní minimum“, Lidové noviny, 10. 10. 2006, roč. 19, č. 236, s. 1–2.

16) „Hasan bin Talál“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 6.

17) „Elie Wiesel“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 3.

18) „dalajlama“, Hospodářské noviny, pamětní vydání Poslední audience, 23. 12. 2011, č. 249, s. 3.