Nedvědi o pýše, předsudcích a křižování "těch druhých"

Před časem vydaný druhý velký výbor z tvorby bratří Nedvědů patří k cédéčkům, která si člověk kupuje z různých důvodů (např. z nostalgie za písněmi, kterého ho provázely dávnými lety), ale určitě ne kvůli tomu, aby se poučil o problematice mezináboženských vztahů. Píseň o "stovkách výstřelů kvůli předsudkům" nicméně výmluvné poučení skýtá...

Text písně Františka Nedvěda „Můj zvon“ mě ohromil lapidárností, s níž líčí křesťansko-muslimské (jakož i mnohé jiné) konflikty:

Sliby muslimů,

sliby křesťanů:

Až ty přestaneš,

i já přestanu.

Stovky výstřelů

kvůli předsudkům:

Muži pobití,

ženy ve smutku…

Staletí dějin nesmyslného vzájemného násilí ve jménu téhož jediného Boha se vlastně ani nedají popsat jinak než jako absurdní vyvolávání stále nového lidského utrpení kvůli předsudkům, které vždy každé z obou stran umožňovaly myslet si, že její násilí je bohulibé a oprávněné. Arabská expanze, křížové výpravy, turecké výboje, koloniální expanze, teroristické útoky… Smutná historie, stejně jako je smutné neustálé (přirozeně marné) čekání obou zúčastněných, až „ten druhý“ konečně přestane…

Společnými jmenovateli toho všeho jsou xenofobie a pýcha, které vždy přinášejí zlom od lásky k bližnímu (které učí všechny velké náboženské tradice) k jejímu pravému opaku. O tom zpívá pro změnu Jan Nedvěd v pozoruhodné písni „Kdo je to Bůh“ z alba Ta noc, kdy mi vyšlo slunce – v písni vyprávějící mj. o trpícím Jobovi, který nakonec usedne „po  pravici Pána“ (člověk se bojí pomyslet, kde asi usednou ti, kteří nesčetným Jobům utrpení působili…). Tato píseň obsahuje i verše, které jemně, leč drtivě odkazují ke xenofobii vůči nepopulárním menšinám, jejíž projevy stále vídáme na každém kroku – dnes dokonce ještě mnohem častěji než v době, kdy Honza Nedvěd napsal tato slova:

Říkají Žid a říkají muslim

a říkají Rom.

A pravda je v lásce a láska je čistá

a pýcha je zlom.

Ano, pravda – také a především pravda náboženská – může být jen „v lásce“. Nenávist a pýcha pak vždy představují zlom od pravdy ke lži. Výhodou křesťanství by mělo být (ale v dějinách žel často vůbec nebylo) jasné poznání, že všechny oběti skupinového násilí a fanatismu (i toho „zbožného“) jsou stejně nevinné jako Ten, o němž Jan Nedvěd v písni „Pravda a láska“ zpívá způsobem, ze kterého běhá mráz po zádech:

Vidím Ho před sebou, jak pod schody stál

a Pilát volal: Tak toho snad ne

A my křičeli jako na všech náměstích:

Jen Ho ukřižuj, proto tu jsme!

Použité zdroje:

Honza Nedvěd: Ta noc, kdy mi vyšlo slunce. Universal Music 2007

Nedvědi 2: 44 slavných písniček … a ještě něco navíc. Universal Music 2010