V Katolickém týdeníku (12.-18. 2. 2008, roč. 19, č. 7, s. 9) byl publikován příspěvek předsedy České biskupské konference Mons. Jana Graubnera „Větší svoboda, ale i větší odpovědnost“, komentující návrh zákona o narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Příspěvek konstatuje, že tento návrh je historickým mezníkem: „Stát se zbaví zákonné povinnosti hospodářského zabezpečení církví, když zruší zákon č. 218/1949 Sb., a to dokonce se souhlasem všech 17 zúčastněných církví a náboženských společností, jejichž shoda je událostí historicky mimořádnou.“
Katolická církev v zájmu tohoto řešení nejenže učinila významné ústupky ve vztahu ke státu, ale také souhlasila s tím, že příslušníci ostatních 16 církví a náboženských společností mají podle navrženého zákona z částečné náhrady za majetkové újmy z doby komunismu obdržet 17%, přestože „podle zabaveného majetku by měli právo asi na 1-2%“.
V oblasti ekumenických (mezicírkevních) vztahů se tedy jedná o událost velice povzbudivou. Zarazil mě nicméně způsob, jakým se olomoucký arcibiskup ve svém příspěvku snaží přesvědčit stát, že spolupráce s křesťanskými církvemi je v jeho zájmu:
„Církve jsou připraveny i nadále sloužit společnosti výchovou k duchovním a mravním hodnotám, bez nichž nemá budoucnost ani demokracie, která je jen metodou vládnutí a není schopna vychovávat občany k hodnotám, na nichž sama stojí. Viděl bych jako tragické, kdyby si i nadále naše společnost představovala, že může mít budoucnost i bez náboženství. Nebude-li Evropa křesťanská, bude muslimská, ale bez náboženství nebude. Pak ovšem nemůže počítat ani s demokracií.“
Argumenty uvedené v první části tohoto citátu připomínají myšlenky našeho největšího teoretika demokracie, Tomáše Garrigua Masaryka. Podle mého názoru s nimi nelze než souhlasit. Ve společnosti, která příliš nedbá duchovních a mravních hodnot, demokracie nutně nabývá značně pochybné podoby, jak jsme toho dnes ve veřejném životě často svědky. Na výchovu k duchovním a mravním hodnotám nicméně křesťanství nemá patent. Tyto hodnoty šíří například i buddhismus, židovství či islám. Různá náboženství by tedy v této oblasti měla spolupracovat. Podle Hanse Künga a jeho „Projektu Světový étos“ může v dnešním globalizovaném světě jedině dorozumění mezi všemi velkými náboženstvími v oblasti základních společně sdílených hodnot umožnit mezilidské soužití v duchu pravdy a spravedlnosti.
Arcibiskup Graubner potřebu mezikulturního a mezináboženského dialogu rozhodně nepopírá. Předloni se v době snah papeže Benedikta XVI. o překonání krize ve vztazích mezi katolíky a muslimy po jeho přednášce v Řezně vyjádřil takto:
„Papežovou omluvu či vysvětlení chápu jako jeho maximální snahu o dobré vztahy a dialog s muslimy. K dialogu patří svoboda a pravda, ale i úcta k druhému. Ta nás však nemůže zbavit pravdy a svobody. V dnešním světě to vypadá tak, že sekularizovaná Evropa ztratila smysl pro pravdu, muslimové smysl pro svobodu a úcta k druhému chybí na obou stranách. [...] Situace ukazuje, že dialog těchto dvou kultur nebude lehký, ale je nutný. Nesmíme zaměňovat muslimské věřící s fanatiky a radikály, Evropané musejí odložit svou naivní představu o zavádění demokracie v muslimských zemích a zároveň musejí znovu objevit svou křesťanskou identitu, nechtějí-li ztratit budoucnost.“ (Stále trpělivě vysvětluje. Katolický týdeník, 3.-9. 10. 2006, roč. 17, č. 40, s. 3.)
Tedy dialog ano, ale... Nabízí se otázka: Jsou teze o ztrátě smyslu pro svobodu u muslimů či vnímání islámu jako hrozby pro demokracii projevem otevřeného říkání pravdy, bez kterého je smysluplný dialog nemožný? Nebo jsou pravdivé jen částečně a v jejich pozadí je onen nedostatek úcty k druhým, který dialogu tolik škodí?
Evropa bezesporu má křesťanské kořeny a její duchovní a mravní identita je bez křesťanství nemyslitelná. V jejích dějinách ovšem sehráli pozitivní roli i muslimové, jejichž středověká kultura a vzdělanost se svého času stala mostem mezi dvěma pilíři naší civilizace, totiž křesťanstvím a antikou. Také v dnešní Evropě musí mít islám - ať se to komu líbí či nikoliv - své místo. Je ovšem v zájmu všech, aby to nebyl „islám“ fanatický a totalitářský (tj. ve skutečnosti karikatura islámu), ale islám evropský, se zásadně pozitivním postojem k demokracii a svobodě. K tomuto tématu odkazuji na svůj článek „Evropský islám“ na adresehttp://www.arabia.pl/czech/content/view/366/5/.
Jak říká arcibiskup Graubner, Evropa určitě „nebude bez náboženství“. To ovšem neznamená, že by musela být buď křesťanská, anebo muslimská. Mohla by také nadále kráčet cestou náhražkových kryptonáboženství. Kult Hitlera či Lenina se už sice asi do módy nevrátí, nicméně funkci kryptonáboženství mohou plnit i jiné nebezpečné ideologie, než jen nacismus či komunismus. Hrozbám tohoto druhu je třeba čelit spoluprací všech, jejichž hodnoty jsou zakotveny ve vztahu k Absolutnu. Křesťané a muslimové, pro které víra není ideologií, ale osobním vztahem k Tomu, který je zároveň transcendentním protějškem člověka, původcem mravního řádu i garantem lidské svobody, zde musejí být bratry, a nikoliv rivaly.
Katolická církev v zájmu tohoto řešení nejenže učinila významné ústupky ve vztahu ke státu, ale také souhlasila s tím, že příslušníci ostatních 16 církví a náboženských společností mají podle navrženého zákona z částečné náhrady za majetkové újmy z doby komunismu obdržet 17%, přestože „podle zabaveného majetku by měli právo asi na 1-2%“.
V oblasti ekumenických (mezicírkevních) vztahů se tedy jedná o událost velice povzbudivou. Zarazil mě nicméně způsob, jakým se olomoucký arcibiskup ve svém příspěvku snaží přesvědčit stát, že spolupráce s křesťanskými církvemi je v jeho zájmu:
„Církve jsou připraveny i nadále sloužit společnosti výchovou k duchovním a mravním hodnotám, bez nichž nemá budoucnost ani demokracie, která je jen metodou vládnutí a není schopna vychovávat občany k hodnotám, na nichž sama stojí. Viděl bych jako tragické, kdyby si i nadále naše společnost představovala, že může mít budoucnost i bez náboženství. Nebude-li Evropa křesťanská, bude muslimská, ale bez náboženství nebude. Pak ovšem nemůže počítat ani s demokracií.“
Argumenty uvedené v první části tohoto citátu připomínají myšlenky našeho největšího teoretika demokracie, Tomáše Garrigua Masaryka. Podle mého názoru s nimi nelze než souhlasit. Ve společnosti, která příliš nedbá duchovních a mravních hodnot, demokracie nutně nabývá značně pochybné podoby, jak jsme toho dnes ve veřejném životě často svědky. Na výchovu k duchovním a mravním hodnotám nicméně křesťanství nemá patent. Tyto hodnoty šíří například i buddhismus, židovství či islám. Různá náboženství by tedy v této oblasti měla spolupracovat. Podle Hanse Künga a jeho „Projektu Světový étos“ může v dnešním globalizovaném světě jedině dorozumění mezi všemi velkými náboženstvími v oblasti základních společně sdílených hodnot umožnit mezilidské soužití v duchu pravdy a spravedlnosti.
Arcibiskup Graubner potřebu mezikulturního a mezináboženského dialogu rozhodně nepopírá. Předloni se v době snah papeže Benedikta XVI. o překonání krize ve vztazích mezi katolíky a muslimy po jeho přednášce v Řezně vyjádřil takto:
„Papežovou omluvu či vysvětlení chápu jako jeho maximální snahu o dobré vztahy a dialog s muslimy. K dialogu patří svoboda a pravda, ale i úcta k druhému. Ta nás však nemůže zbavit pravdy a svobody. V dnešním světě to vypadá tak, že sekularizovaná Evropa ztratila smysl pro pravdu, muslimové smysl pro svobodu a úcta k druhému chybí na obou stranách. [...] Situace ukazuje, že dialog těchto dvou kultur nebude lehký, ale je nutný. Nesmíme zaměňovat muslimské věřící s fanatiky a radikály, Evropané musejí odložit svou naivní představu o zavádění demokracie v muslimských zemích a zároveň musejí znovu objevit svou křesťanskou identitu, nechtějí-li ztratit budoucnost.“ (Stále trpělivě vysvětluje. Katolický týdeník, 3.-9. 10. 2006, roč. 17, č. 40, s. 3.)
Tedy dialog ano, ale... Nabízí se otázka: Jsou teze o ztrátě smyslu pro svobodu u muslimů či vnímání islámu jako hrozby pro demokracii projevem otevřeného říkání pravdy, bez kterého je smysluplný dialog nemožný? Nebo jsou pravdivé jen částečně a v jejich pozadí je onen nedostatek úcty k druhým, který dialogu tolik škodí?
Evropa bezesporu má křesťanské kořeny a její duchovní a mravní identita je bez křesťanství nemyslitelná. V jejích dějinách ovšem sehráli pozitivní roli i muslimové, jejichž středověká kultura a vzdělanost se svého času stala mostem mezi dvěma pilíři naší civilizace, totiž křesťanstvím a antikou. Také v dnešní Evropě musí mít islám - ať se to komu líbí či nikoliv - své místo. Je ovšem v zájmu všech, aby to nebyl „islám“ fanatický a totalitářský (tj. ve skutečnosti karikatura islámu), ale islám evropský, se zásadně pozitivním postojem k demokracii a svobodě. K tomuto tématu odkazuji na svůj článek „Evropský islám“ na adresehttp://www.arabia.pl/czech/content/view/366/5/.
Jak říká arcibiskup Graubner, Evropa určitě „nebude bez náboženství“. To ovšem neznamená, že by musela být buď křesťanská, anebo muslimská. Mohla by také nadále kráčet cestou náhražkových kryptonáboženství. Kult Hitlera či Lenina se už sice asi do módy nevrátí, nicméně funkci kryptonáboženství mohou plnit i jiné nebezpečné ideologie, než jen nacismus či komunismus. Hrozbám tohoto druhu je třeba čelit spoluprací všech, jejichž hodnoty jsou zakotveny ve vztahu k Absolutnu. Křesťané a muslimové, pro které víra není ideologií, ale osobním vztahem k Tomu, který je zároveň transcendentním protějškem člověka, původcem mravního řádu i garantem lidské svobody, zde musejí být bratry, a nikoliv rivaly.
Petr (bez ověření)
OdpovědětVymazat6. Březen 2008 - 18:31
Nedá mi to nepřipojit se s komentářem k
případu matky která zažalovala nemocnici, protože se nezdařila interrupce a na rozhodnutí soudu který jí přiznal odškodné. Byl jsem o něj dnes požádán pro jinou organizaci, tak sem jen kopíruji.
Hluboce sympatizuji se soudcem který se zajímal o následky takového procesu, tedy o budoucí utrpení dítěte které se nevyhnutelně dozví že ho matka chtěla dát odstranit a ještě zažalovala nemocnici za to , že se to nepovedlo. Nemohu samozřejmě nijak odsuzovat matku, která se rozhodla pro interrupci, protože jsem nebyl v její jistě velmi těžké situaci, i když takové rozhodnutí není slučitelné s tím co já vyznávám. Šokuje mne ale její současný postoj, tak nemilosrdné ignorování následků, které postihnou její dceru. Právní nárok je jedna věc, lidské srdce je ale něco jiného. Dostala své zadostiučinění, ale na lidské rovině jako by zabíjela svou dceru podruhé.
Protože ji neznám, nevím jestli je schopná pochopit dosah toho co dělá nebo jestli je pro ni tato oblast lidského prožívání natolik nedůležitá. Pokud se však touto cestou vydala, rozhodnutí soudu už mi nepřipadá důležité. Důležité je, že takové jednání je patologické, že způsobí pravděpodobně velké utrpení mnoha lidem (matce, dceři, jejich rodině, dceřině budoucí rodině, atd.) a že si s ním tato společnost neví rady. Těch lidí je mi líto.
hippo
OdpovědětVymazat10. Březen 2008 - 14:45
Díky, Petře, za komentář. Mám radost, že se nám diskuse tak hezky rozvíjí. Škoda jen, že se do ní kromě nás už nikdo další nezapojuje.:-) Samozřejmě, že ta matka své dceři strašně ubližuje /o psychických problémech lidí, kterým v dětství někdo z rodičů vyslal signál "Bylo by lépe, kdybys nežil(a)!", už toho psychologové napsali víc než dost/, ale nepřipadá mi to ani šokující, ani oddělitelné od toho prvotního zla, kterým byl potrat samotný. K jeho důsledkům pro duši ženy, která ho podstoupila, patřilo mj. to, že překročením důležité mravní hranice ztratila morální zábrany a teď jde tím směrem stále dál. Kéž by ta nešťastnice v sobě našla sílu litovat ne toho, že se potrat podařil jen napůl, ale toho, že na něj šla...
hippo
OdpovědětVymazat3. Březen 2008 - 15:13
Ve svém článku jsem mluvil o nebezpečných ideologiích, jejichž hrozbě dnes věřící bez rozdílu vyznání nusejí společně čelit. Velmi názorným příkladem takovéto hrozby může být verdikt jihlavského soudu z 29. února 2008, nařizující místní nemocnici odškodnit ženu za to, že se lékaři-potratáři podařilo zabít jen jedno z jejích dvojčat. Druhé přežilo, což je hříchem proti státnímu náboženství „humanrightismu“ (nebojím se použít Klausova výrazu) a důvodem k reklamaci zpackané vraždy. Podle lidskoprávní ideologie v její dnešní „oficiální“ podobě nesmí totiž člověku nikdo bránit v naplňování jeho lidského práva nerušeně si užívat. Pokud sex „nedopatřením“ vede k početí dítěte, jehož existence by toto právo ohrozila, je gynekolog povinen na požádání vše vyřešit úspěšně provedeným potratem. V budoucnu bude možná lékař navíc povinen vyřešit eutanazií případy, v nichž existence starých a nemocných rodičů narušuje lidská práva jejich dětí... Nejedná se jen o nadsázku - tímto směrem jdoucí morální rozvrat v západních společnostech už dlouho skutečně probíhá. Přesto bych rád vyjádřil i naději, že jeho vítězství není nezvratné. Zaujalo mě například, že všichni komentátoři Lidových novin a Mladé fronty (včetně těch, kterým je zřejmě svět víry velmi vzdálený) vyjádřili nad jihlavským případem zděšení. Martin Komárek v MFD dokonce dospěl k důslednému závěru, že potraty je třeba zakázat. Rád bych tedy svou tezi opravil: zvrhlým ideologiím mohou společně čelit nikoliv jen různě věřící lidé, které spojuje osobní vztah k Nejvyššímu, ale všichni lidé s etickým cítěním bez ohledu na jejich víru či nevíru.