Víra by měla být něčím spojujícím

Vložil hippo, 20. Červenec 2009 - 8:30

V tomto malém zamyšlení bych chtěl psát o víře jako o něčem, co může a má lidi spojovat - bez ohledu na to, zda se hlásí k tomu či onomu náboženství anebo se označují za „nevěřící“. O víře v základním významu tohoto slova, který odkazuje k důvěře vůči druhým lidem i vůči skutečnosti, která nás všechny přesahuje.

V uplynulém školním roce jsem na pardubické univerzitě poprvé učil předmět Spirituálně mravní vývoj, určený studentům filosofie. Jeho nemalou část jsem věnoval stadiím psychosociálního vývoje podle amerického psychoanalytika německého původu Erika Eriksona. Erikson patří k psychologům, kteří sice navazovali na Sigmunda Freuda, ale ve svých závěrech překonávali jeho předpojatě ateistické pojetí psychoanalýzy.
Při svém zkoumání vývoje osobnosti ke svému vlastnímu překvapení dospěl ke zjištění, že v každém z vývojových stadií je v případě normálně probíhajícího vývoje lidské já obohaceno o určitou kvalitu, přičemž tyto kvality odpovídají základním (nejen) křesťanským ctnostem, jako je naděje, láska a víra.
Klíčové je hned první vývojové stadium, týkající se dítěte v prvním roce života. Pokud kojenec udělá zkušenost, že matka nebo jiná pečující osoba reaguje na jeho potřeby, stará se o něj a poskytuje mu všechno, co potřebuje, získá postoj základní důvěry.
„Základní důvěra, respektive naděje není samozřejmě v kojeneckém věku záležitostí vědomého postoje. Dítě spíše důvěřuje - obrazně vyjádřeno - celou svou existencí. Právě proto tento totální existenciální postoj ovlivňuje všechny pozdější vztahy, v nichž se člověk ocitá /.../ O náboženské víře v pravém slova smyslu nemůže být samozřejmě v tomto stadiu řeč. Přesto se zde děje něco, co má pro religiózní vývoj základní důležitost: zakládá se schopnost důvěřovat, plně se spolehnout na někoho, kdo je svrchovaný a dobrý - a tato schopnost se později uplatní, když se dítě setká se zvěstí o osobním Bohu (patrně i tehdy, je-li konfrontováno se svrchovaným principem světového řádu, který má neosobní povahu, jak je tomu v některých náboženstvích). Erikson říká, že základní důvěra je nejhlubší vrstvou v lidské osobnosti - a také nejhlubší vrstvou v každém náboženství.“ (1)
Jakákoliv konkrétní náboženská víra by se tedy dala označit za jakési „druhé patro“ víry v nejobecnějším smyslu - víry v existenci dobra, lásky, smyslu atd., jejíž základy jsou v normálním případě položeny již v raném dětství. Už toto „první patro“ zakládá i schopnost otevřenosti, snášenlivosti a lásky vůči všem bližním.
Víra bez těchto ctností, spojená s uzavřeností, intolerancí a agresivitou, je typická pro lidi, jejichž náboženství připomíná budovu stavěnou jaksi „od střechy“. Pro lidi, kteří si z tak či onak nešťastného dětství odnesli deficit základní důvěry a víru proto nezačali prožívat jako vztah skýtající pocit bezpečí a klidu, ale naopak jako křečovité přimykání se k určitým náboženským konceptům, motivované strachem a nejistotou. Tito nešťastníci pak také musejí fanatismem přehlušovat skryté pochybnosti, které jsou s jejich podivnou vírou nutně spojeny...
V normálním případě ale člověk s onou základní důvěrou ví, že víra je cesta, která se mu otevírá, nikoliv vlastnictví, které musí křečovitě držet, aby mu je někdo nevyrval z rukou. Ví, že tuto cestu nemůže nikdo vlastnit a stavět na odiv, ale všichni - i „nevěřící“ či pochybující - po ní mohou zkusit kráčet. A ví i to, že kráčet po ní v neposlední řadě znamená prožívat spojení s druhými. „Když uvěříte ve Stvořitele a připustíte, že všechny lidské bytosti pocházejí ze stejného zdroje, není možné s ostatními bojovat a zabíjet je.“ (2)
V závěrečné seminární práci do mého již zmíněného předmětu Spirituálně mravní vývoj jedna studentka napsala: „Myslím, že víra by měla být něčím spojujícím, ne rozdělujícím a vytvářejícím neshody a války. Věřím, že si všichni mohou rozumět jako lidé a v tom, že jsou lidé a takto je víra všem otevřena. A ať už nějaká vyšší bytost ,je’ či ,není’, myslím, že je důležité hlavně to, že může být. Pro mne je to vyjádřením možnosti, naděje a tolerance.“ (3)
Tato myšlenka mi připomněla jednu scénu z románu Viktora Fischla. Moudrý starý Žid v ní svého synovce vybízí k nikdy nepřestávajícímu hledání Boha – a na jeho otázku, proč „hledat někoho, kdo snad vůbec není“, nereaguje kritikou jeho „nevěrectví“, ale naopak poukázáním na to, že i ono „snad“ už vytváří nutnost vzájemné sounáležitosti:
Snad opravdu není. Nevíme. Můžeme jen věřit... Protože nevíme, jsme ubozí jak děti ve tmě. A právě proto musíme být dobří. Musíme být k sobě dobří. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili... (4)
Poznámky:
1) Pavel Říčan, Psychologie náboženství, Praha: Portál, 2002, s. 283-284.
2) Výrok tibetského dalajlámy, který se ve vztahu ke Stvořiteli označuje za „nevěřícího“ a současně zdůrazňuje, že „velmi uznává a obdivuje význam Stvořitele“. Viz dalajlámovo vystoupení na pražském Foru2000 z roku 2002, dostupné nahttp://www.forum2000.cz/czech/2002/transcripts2002.php.
3) Kateřina Melicharová, Spirituálně mravní vývoj - seminární práce (autokazuistika), 2008/2009.
4) Viktor Fischl, Píseň o lítosti, Brno: Atlantis, 1992, s. 122-123.