Lze vést dialog s odpůrci dialogu?

Vložil hippo, 7. Říjen 2009 - 10:22

Nekonečná diskuse „Semín versus Halík“, jejíž zatím poslední dějství začalo minulý týden na stránkách Lidových novin, by v nezasvěceném čtenáři mohla vzbuzovat dojem, že její protagonisté představují jakási dvě křídla českých katolíků, líšící se mj. protikladným postojem k mezináboženskému dialogu. Ve skutečnosti jsou ovšem anti-dialogičtí „lefebvristé“, jejichž názory u nás nejviditelněji tlumočí Michal Semín, jen nepočetnou okrajovou skupinu, jejíž postavení mimo rámec katolické církve bylo donedávna dáno exkomunikací biskupa Lefebvra a jeho následovníků. Dnešní odvážné snahy papeže Benedikta XVI. o dialog s těmito lidmi nicméně s novou aktuálností otevírají velmi podstatnou otázku, uvedenou v názvu tohoto příspěvku.

Na úvod bych se podělil o drobnou a bezvýznamnou, leč charakteristickou osobní zkušenost. Před několika dny jsem chtěl během jedné ze svých hodin na Biskupském gymnáziu krátce pohovořit o ekumenismu a mezináboženském dialogu. Ve chvíli, kdy jsem pronesl slovo „ekumenismus“, však jeden ze studentů reagoval „protestem“ tak plamenným, že k mezináboženskému dialogu už jsme se pak vůbec nedostali...

Na této epizodě nebylo nic překvapujícího, protože zmíněný student patřil k lidem z okruhu Kněžského bratrstva sv. Pia X., jehož identita je do značné míry založena právě na naprostém odmítání ekumenismu a mezináboženského dialogu.

Bratrstvo založil roku 1970 francouzský biskup Marcel Lefebvre. Sdružili se v něm katolíci, nesouhlasící s výsledky Druhého vatikánského koncilu (1962-1965), na kterém se katolická církev rozhodně přihlásila k dialogu s jinými církvemi a náboženstvími i se sekulární kulturou. Lefebvristé se fakticky distancovali od koncilních a pokoncilních papežů a přihlásili se k papeži Piovi X. (1903-1914), známému konfrontačním postojem k výzvám moderního světa a perzekucí katolíků podezíraných z tzv. modernismu. „Lefebvrova tvrdá kritika ustanovení vatikánského koncilu (zvláště nové liturgie a nového postoje římskokatolické církve k ekumenismu a k nekřesťanským náboženstvím) však způsobovala stále větší napětí s nejvyššími církevními představiteli. Již roku 1975 mělo být Kněžské bratrstvo oficiálně zrušeno, ale definitivní rozkol nastal až v souvislosti s vysvěcením čtyř nových biskupů Lefebvrem roku 1988. Po něm byl Lefebvre papežem exkomunikován.“ (1)

Hnutí se nicméně dál šířilo, a to i po smrti Marcela Lefebvra roku 1991. V současné době působí ve více než dvaceti zemích. Několik set lefebvristů je i v České republice. S jejich myšlenkami souzní mj. Institut svatého Josefa, jehož ředitelem je Michal Semín.

Když v roce 2003 vyšlo monotematické číslo časopisu Dingir věnované různým přístupům k mezináboženskému dialogu, postoje odpůrců dialogu na jeho stránkách zastupoval právě článek Michala Semína. Kromě obvyklého kaceřování „bludných“ názorů představitelů katolické církve včetně kardinála Vlka (2) v něm autor vyložil svůj exkluzivistický přístup k mezináboženským vztahům, spočívající v rozlišování mezi „pravým náboženstvím“, které je „vlastníkem pravdy“, a „nepravými náboženstvími“, která „jsou definovatelná omylem, nikoliv tím, co je v nich pravdivé“. (3)

Letos v březnu se Semín zviditelnil razantním útokem na Tomáše Halíka, o kterém v Lidových novinách publikoval příspěvek „Ve službách ,ducha doby’“. V tomto článku, jenž svou dikcí připomínal někdejší rudoprávní útoky proti disidentům „ve službách imperialismu“, Halíka obvinil z „panáčkování před liberálním světem“ a zrady křesťanské víry bezvýhradným přizpůsobováním se „duchu doby“. (4)

Nu, nevím... Dnes jsem si zrovna na Halíka vzpomněl v souvislosti se zprávou o tom, že v Belgii byly z vůle protinábožensky smýšlejících liberálů ve vlámských školách zakázány šátky a jakékoliv náboženské symboly. Když před časem Francie jako první evropská země přijala totalitářský zákon tohoto druhu, nezaznamenal jsem až na jednu výjimku žádné ostré protesty ze strany křesťanů. Tou výjimkou byl právě Tomáš Halík, který tehdy před „liberálním světem“ nepanáčkoval, ale naopak označil zmíněný zákon za „hanbu Francie a Západu“...

Březnová diskuse na stránkách Lidovek nakonec skončila sympaticky, když se Semín za agresivní formu svého protihalíkovského článku (nikoliv ovšem za jeho obsah) veřejně omluvil. Naděje, že by to v jeho případě mohlo znamenat určitou změnu smýšlení, vzala ovšem brzy za své. Po návštěvě Benedikta XVI. v České republice totiž Michal Semín, rozzlobený skutečností, že k televizním komentátorům papežské návštěvy patřil mj. Tomáš Halík, přistoupil k novému výpadu. Halíkovo objevování se v médiích ve svém dalším příspěvku na stránkách Lidových novin připsal na vrub rafinovaného působení liberálního „masmediálního bratrstva“. (5)

Tomáš Halík pak ve své replice (6) pod titulkem „Jak upevnit protikatolické předsudky“ napsal:

„Trpí-li Semín tím, že jsem médii častěji oslovován než on, a vysvětluje si to příznačně jakýmsi spiknutím ,masmediálního bratrstva’, nedochází mu jedna věc: právě tradicionalisty Semínova typu, které ve společnosti ani v církvi už nikdo nebere příliš vážně, udržují ve veřejném povědomí liberální média. Kdykoliv totiž chtějí upevnit ve veřejnosti protikatolické předsudky a ukázat církev jako agresivní sektu nesnášenlivých ,majitelů jediné pravdy’ neschopnou překročit mentalitu triumfalistického katolictví předminulého století, stačí jim pozvat Semína. Jeden z nejtvrdších odpůrců katolické církve u nás mi jednou řekl: Vás nenávidím, Semína miluji. Média by stále měla ukazovat jen jeho - my už bychom pak církev vůbec kritizovat nemuseli.“

Halík reagoval i na pasáž, která v Semínově článku pod titulkem „Co se divák ČT nedozví“ začínala slovy: „Tomáš Halík je v prvé řadě bezvýhradným zastáncem ekumenismu a mezináboženského dialogu.“ Komentoval ji konstatováním, že tato „hrozná, leč pravdivá skutečnost“ je pro Michala Semína o to hrůznější, že sounáležitost s ekumenismem a mezináboženským dialogem představuje „přinejmenším od posledního koncilu oficiální postoj katolické církve, zdůrazňovaný i současným papežem“.

Je tomu ale opravdu tak? V poslední době se přece právě v souvislosti s dnešním papežem spekuluje o tom, že za jeho pontifikátu dochází k postupnému opouštění „dialogického“ kursu, nastoupeného Druhým vatikánským koncilem...

Minulý měsíc se k tomuto tématu oficiálně vyjádřil vatikánský státní sekretář Tarcisio Bertone. Kardinál Bertone ve svém prohlášení zmíněné spekulace zcela odmítl a zdůraznil, že papež naopak koncilní ustanovení „vytrvale a promyšleně prosazuje“, při čemž výslovně zmínil „dialog s judaismem a islámem“. (7)

V této souvislosti je nutné hovořit právě o papežově pokusu o dialog s lefebvristy, který jeho pověsti „muže dialogu“ paradoxně uškodil. Letos v lednu Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci čtyř biskupů, vysvěcených roku 1988 Marcelem Lefebvrem. V papežově pojetí toto gesto znamenalo výzvu oněm čtyřem mužům, aby změnili své smýšlení a umožnili tak své začlenění do katolické církve. Stal se ovšem spíše opak. Lefebvrističtí biskupové své smýšlení nezměnili a jeden z nich dokonce ve stejné době pronesl skandální výroky, zpochybňující rozsah holocaustu.

Antisemitské výroky biskupa Williamsona lze sotva označit za náhodný či ojedinělý exces. V kontextu lefebvristických postojů k mimokřesťanským náboženstvím ve skutečnosti nejsou nijak zvlášť překvapující. Je třeba připomenout, že zatímco Druhý vatikánský koncil zdůraznil univerzální hodnotu pravdy, ať už se vyskytuje kdekoliv, podle lefebvristů je naopak nemožné hovořit o pravdě za hranicemi jediného pravého náboženství. „Odmítnutí jakéhokoli nároku na pravdu všem ostatním náboženstvím je také oním latentním zdrojem antisemitských postojů. Nejde o specialitu, stejný postoj jako k židům zaujímají lefebvristé k protestantům, muslimům, buddhistům a soudě podle jejich rétoriky i k některým katolíkům.“ (8)

Tímto postojem je dáno i to, že lefebvristé pokládají jakýkoliv ekumenický či mezináboženský dialog za zradu pravdy. Pro papeže je však tento dialog naopak nutnou součástí křesťanova závazku vůči pravdě. Ve svém dopise biskupům, napsaném po rozruchu vyvolaném kauzou Williamson, to Benedikt XVI. formuloval takto:

„Vést lidi k Bohu, který promlouvá v Bibli, je v této době nejvyšší a základní prioritou církve a Petrova nástupce. Jejím logickým důsledkem je, že musíme mít v srdci jednotu věřících. Jejich nesvornost, jejich vnitřní rozpory zpochybňují věrohodnost jejich svědectví o Bohu. Proto k nejvšším prioritám patří úsilí, které směřuje ke společnému svědectví křesťanské víry - k ekumenismu. K tomuto přístupu přistupuje nutnost, aby všichni, kdo věří v Boha, společně hledali pokoj, pokoušeli se o vzájemné sbližování, a navzdory odlišným představám o Bohu tak směřovali společně k prameni světla - to je mezináboženský dialog. Kdo zvěstuje Boha jako lásku ,až do krajnosti’, musí o této lásce vydávat svědectví, to znamená s láskou se věnovat trpícím, odmítat nenávist a nepřátelství - to je sociální rozměr křesťanské víry, jak jsem o něm hovořil v encyklice Deus caritas est.“

V další části svého dopisu papež vysvětlil svůj pokus řídit se výše uvedenými zásadami i ve vztahu k lefebvristům:

„Jestliže tedy náročný závazek usilovat o víru, naději a lásku ve světě představuje v tuto chvíli (a jistým způsobem neustále) skutečnou prioritu církve, týká se také menších i větších projevů smíření. To, že pokorné gesto podané ruky způsobilo tak velký rozruch a změnilo se v pravý opak smíření, je třeba vzít na vědomí. Nyní se však ptám: bylo a je skutečně chybou vyjít také v tomto případě vstříc bratru, jenž ,má něco proti tobě’ (srov. Mt 5,23n), a hledat smíření? Nemá snad také občanská společnost předcházet projevům radikalizace, a nakolik je to možné, věnovat integraci jejich případných příznivců velké úsilí, které formuje život společnosti, aby se tak zabránilo jejich izolaci se všemi důsledky? Může být zcela mylné usilovat o to, aby se tito lidé vzdali své zatvrzelosti a zúženého pohledu, a tak dali prostor tomu, co je v nich pozitivního a co lze zachránit pro celek?“ (9)

Toto papežem nadhozené téma by jistě stálo za diskusi. Je třeba snažit se stůj co stůj o dialog s extremisty (nejen křesťanskými, ale například i islámskými), kteří dialog odmítají? Já osobně se v zásadě domnívám, že ano. Na to, jak tento dialog s radikály vést, aby opravdu přispíval k jejich odradikalizování, se mi však zatím přijít nepodařilo...

Poznámky:

1) Vojtíšek, Zdeněk: Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Praha: Portál, 2004, s. 53.

2) Je snadné si představit, jaké podráždění musejí u lefebvristů vyvolávat např. Vlkova slova o tom, že „kdo není schopen dialogu nebo jej odmítá, ten se nemůže stát dobrým křesťanem“, která si basilejský biskup Kurt Koch zvolil jako motto své knihy „Konfrontace nebo dialog?“ (Praha: Vyšehrad, 2000).

3) Semín, Michal: Kritičtí k dialogu. Dingir, 2003, roč. 6, č. 3, s. 95-97.

4) Semín, Michal: Ve službách „ducha doby“. Lidové noviny, 2. 3. 2009, roč. 22, č. 51, s. 11.

5) Semín, Michal: Halíkova televizní církev. Lidové noviny, 30. 9. 2009, roč. 22, č. 228, s. 11.

6) Halík, Tomáš: Stále rozzlobený Semín. Lidové noviny, 2. 10. 2009, roč. 22, č. 230, s. 11.

7) Papež neodstraňuje koncilové změny. RC Monitor, 13. 9. 2009, roč. 6, č. 16, s. 15.

8) Bratinka, Ondřej: Lefebvristé jako majitelé pravdy. Lidové noviny, 11. 2. 2009, roč. 22, č. 35, s. 11.

9) List Benedikta XVI. biskupům. Katolický týdeník, 17.-23. 3. 2009, roč. 20, č. 12, s. 9.