Ivan O. Štampach:
Abrahámovská ekumena
(Článek v písemné podobě vyšel ve Zpravodaji Společnosti křesťanů a Židů, 2006/5766, č. 55.)
1. Historické a teologické předpoklady
V jednom z lekcionářů z 12. století se nachází na začátku odstavce velká iluminovaná iniciála A, jíž začíná jméno Abrahám. Je v ní namalována Abrahámova postava s roztaženým pláštěm, pod nímž se ukrývají postavičky, z jejichž oblečení je zřejmé, že to mají být Židé, křesťané a muslimové. Myšlenka toho, co dnes nazýváme abrahámovskou ekumenou, není tak nová, jak by se zdálo. Všechna tři monoteistická, profétická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, která mají svůj původ v širším okolí východního Středomoří, se hlásí k postavě praotce Abraháma chápaného případně jako tělesný předek, ale hlavně jako svědek víry v jediného Boha.
Židovská diaspora existující už ve staletích před křesťanským letopočtem se po porážce vzbouřenců v tzv. Židovské válce (66 – 70) a v Bar Kochbově povstání (132 – 135) posílila. Brzy byli rozptýlení Židé konfrontováni s rostoucím křesťanstvím, které záhy přestalo být hnutím uvnitř židovského společenství, internacionalizovalo se a posléze (od 4. století) se stávalo náboženstvím v Římské říši tolerovaným, preferovaným a nakonec (vedle judaismu) jediným uznaným. Od 7. století vstoupil do hry islám, který se hlásil a hlásí k judaismu a ke křesťanství jako ke svým předchůdcům a náboženstvím Knihy. Proroci od Adama přes Ibrahíma (Abraháma) až po Ísu (Ježíše) hlásali totéž náboženství jako potom Muhammad Posel Boží a Pečeť proroků.
Blízkost a vzdálenost tří monoteistických náboženství Západu se dá posuzovat různě. Judaismus a islám se mohou pokládat za bližší ve srovnání s křesťanstvím na základě svého důsledného monotheismu, zatímco křesťanství se svým pojetím Boha jako Trojice osob a s vyznáním Ježíše jako Boha, který se stal člověkem, stojí v mezi abrahámovskými náboženstvími poněkud stranou. A skutečně Židé jsou tradičně pokládáni za součást ummy (islámského společenství).
Na druhou stranu, křesťané se pokládají za nový či duchovní Izrael, buď (to převládalo dříve) za náhradu (tzv. substituční teorie) nebo za novou ratolest naroubovanou na kmen Izraele. Křesťanství se hlásí ke všem protagonistům židovského historického příběhu a bere vše od stvoření a praotců přes egyptské otroctví a odchod z něj, éru soudců, pak společného a rozděleného království, babylonské zajetí a návrat z něj a následující události za své dějiny. Židovská Bible tvoří čtyři pětiny křesťanské Bible. Z ní se při téměř každé křesťanské bohoslužbě čte a na tyto texty se káže. Z toho hlediska jsou si zase judaismus a křesťanství blízko (viděno zejména z křesťanského pohledu) a islám stojí stranou.
Islám je vůči křesťanství vnější. Byl sice v počátcích chápán jako jedna z křesťanských herezí, ale dnes je naprosto jasné, že je to jiné náboženství spjaté s křesťanstvím svým monoteismem a celou látkou Koránu podobnou biblické látce. Křesťanství má tendenci vidět jiná náboženství jakou soustředné kruhy, přičemž křesťanství je uprostřed, nejblíže kolem je judaismus a pak následuje islám. Pro Židy, bereme-li to podle pramenů a nikoli podle historických zkušeností, nemají abrahámovská náboženství obvykle jiné místo, než kterékoli jiné. Lidstvo se z tohoto hlediska dělí na povolaný lid, Izrael vázaný mojžíšovskou smlouvou a na národy, na něž se vztahuje noemovská smlouva. Přes různá teologická východiska se jednotlivci a skupiny ze všech tří náboženství podílejí na společných aktivitách.
Ne tak samozřejmá, jak by se na první pohled zdálo, je otázka, kdo jsou vlastně partnery trojstranných abrahámovských vztahů. Judaismus rozvětvený do několika směrů podle diasporní kulturní tradice a podle vztahu k tradičním šesti stům třinácti micvot nemá žádnou univerzální reprezentaci. Stejně křesťanství v jeho pravoslavné, katolické a reformační podobě nemá oficiální zastoupení. Islám se rozdělil hned na začátku na většinový sunnitský a menšinový ší´itský a uvnitř vznikaly směry a právní školy. Univerzální autorita v osobě chalífy u ší´itů zanikla brzy, u sunnitů formálně r. 1924, fakticky dříve. Do vztahů vstupují oficiálně dílčí společenství a směry, a zde je třeba říci, že ve všech třech náboženstvích jsou osobnosti a skupiny více či méně nakloněné dialogu.
Je zajímavé, že v praktické rovině jsou leckdy snazší vztahy ke vzdálenějším náboženstvím než k partnerům z abrahámovské náboženské rodiny. Křesťanské kontakty s hinduisty a buddhisty sice nezasahují masy stoupenců těchto náboženství, ale dosáhly překvapivé intenzity. Katoličtí mniši a jiní řeholníci procházející kompletním zenovým výcvikem a s pověřením učitelů Dharmy, výměnné pobyty v klášterech zúčastněných stran jsou znameními této doby. Stejně pozoruhodný je fenomén, jemuž se začalo říkat JUBU a který už je tématem pozornosti odborníků. Je totiž zjištěno, že zastoupení lidí se židovským zázemím v buddhistických skupinách v USA (včetně významných reprezentantů tohoto relativně nového náboženského hnutí) několikanásobně přesahuje zastoupení lidí hlásících se k židovství v americké populaci. Zřejmě jde o to, že jisté nesnáze vznikají tam, kde se partnerská náboženství dotýkají ve své pramenné literatuře, tradici a závazných naukových formulacích stejných témat, a řeší je různě. Muslim snáze najde společnou půdu s monoteisticky orientovaným hinduistou (uvádí se to např. o súfijském řádu Čištíja), než s křesťanem, který podle jeho přesvědčení zkresluje učení proroka Ísy (Ježíše) a činí z něj dokonce Božího Syna.
O ekumenismu se původně mluvilo jen když byla řeč o jednotlivých křesťanských církvích. Šlo o jednotu mezi nimi v podobě jejich plného vzájemného uznání, sdílení a spolupráce. Protože ale slovo samo naznačuje, že jde o společný dům (z řeckého oikos, dům), můžeme také myslet na ekumenu mezi různými náboženstvími. Jako Židé, křesťané a muslimové a sdílíme společný dům a jsme v něm sousedy. Mluvívá se ovšem i o širším mezináboženským ekumenismu, v němž společný dům obývají nebo připravují k obývání i jiná, případně všechna náboženství. Souvisí to také s tím, že z nevlídného světa, který je spíše bojištěm nebo tržištěm, potřebujeme činit obyvatelný svět.
Mezináboženská ekumena se od vnitrokřesťanských mezicírkevních vztahů liší tím, že v ní nejde o jednotu. Počítá se s tím, že každé ze zúčastněných náboženství zůstává plně samo sebou. Jednotlivá náboženství se mohou mezi sebou lépe poznávat, tím odstraňovat předsudky a z nich plynoucí nedůvěru a podílet se na společné službě lidem. Je ale také možné, aby se náboženství od sebe poučila, přijala podněty a zařadila do své praxe něco, co objevila u jiných.
V mezináboženských vztazích je vždy v sázce identita a změna. Je to tak už v užší ekumeně, nemá-li znamenat pohlcení partikulárních církví jednou „nadcírkví“. A je to tím spíše v mezináboženských vztazích. Pokud nebereme svou židovskou, křesťanskou nebo muslimskou identitu vážně, nejsme věrohodnými partnery. Pokud už předem bagatelizujeme rozdíly, nedopřáli jsme svým partnerům být jiní. V přátelských vztazích s lidmi jiných vyznání nelze vyloučit konverzi. Je třeba s touto možností počítat a nevynášet nad „odpadlíky“ hned dramatické soudy. Rozhodně ale změna náboženské identity není cílem kontaktů. Abrahámovská ekumena nemá ze všech udělat Židy, což by židovské společenství při jeho dnešním vztahu k misii ani nechtělo, stejně tak nejde o to učinit všechny křesťany nebo muslimy.
Dialog a misie se sice nemusí vylučovat, ale dialog sám znamená respekt a věrnost vlastním náboženským kořenům. Na druhé straně ale dialog, z něhož nevystupují (třeba přechodně) účastníci nezměněni, nebyl dialogem. Dialog, v němž se nikdo ničeho nevzdá a nikdo nic od partnerů nepřijme, to byly spíše souběžné monology. Mluví se o dialogu hluchých. Zkušení účastníci konkrétních mezináboženských aktivit, například křesťané, rádi říkají, že díky přátelským vztahům se Židy a muslimy mohou být lepšími křesťany. A i to by mohlo pro všechna tři vyznání mohlo platit navzájem.
Judaismus, křesťanství a islám se nedívají jen kriticky nebo obdivně na sebe. Dívají se také společným směrem k Bohu, který vše obnovuje. A rozhlížejí se po okolí. Začínající spolupráce mezi nimi nemá mít charakter spojenectví proti někomu třetímu, například spojenectví monoteistických náboženství proti náboženstvím neteistickým (zejména buddhismu) či polyteistickým. Rovněž by nebylo šťastné uzavírat pakt tradičních náboženství proti novým, alternativním duchovním směrům, nebo ke světskému humanismu. Nemá-li být abrahámovská ekumena svatou aliancí, musí její účastníci nově promyslet, jak se snad ostré odmítnutí modloslužebnictví v Bibli a Koránu týká partnerských náboženství. Není-li spíše odmítnutím jiných, reálně protibožských mocností a sil tohoto světa.
2. Současná praxe abrahámovské ekumeny
Již pár desetiletí probíhají různé praktické kontakty mezi křesťany a Židy. Mnohem méně se toho děje mezi křesťany a muslimy. Muslimsko-židovské vztahy jsou více než jiné poznamenány politickými okolnostmi, zejména palestinskou otázkou. Tyto okolnostmi různě poznamenané dvoustranné vztahy jsou ale ponořeny právě do abrahámovské ekumeny, do třístranných vztahů mezi náboženstvími, která se odvolávají na praotce Abraháma.
Původně dvoustranné kontakty, jež u nás reprezentuje Společnost křesťanů a Židů a 37 obdobných společností v jiných zemích sdružené v Mezinárodní radě křesťanů a Židů (ICCJ), aniž by měnil název iniciativy, se v některých zemích rozšířily na kontakty třístranné, i za účasti neoficiálních zástupců islámu. Abrahámovské fórum se postupně stalo trvalou součástí jejích aktivit.
Zvláštní pozornost si zaslouží Royal Institut for Interfaith Studies (Královský ústav pro mezináboženská studia) v jordánském hlavním městě Ammánu. Ústav založil a podporuje následník trůnu, mladší bratr nynějšího krále z hášimovské dynastie, z níž pocházel i prorok Muhammad, Hasan bin Talal. Sám se tématikou vztahu mezi náboženstvími osobně věnuje a publikoval na toto téma. Je účastníkem prestižních mezinárodních setkání, mimo jiné i v Praze v rámci iniciativy Forum 2000. Společně s princem Philipem, vévodou z Edinburghu organizoval jordánský princ v osmdesátých a devadesátých letech minulého století konzultace, jejich výsledkem je Etický kodex mezinárodního obchodu pro křesťany, muslimy a Židy.
V Izraeli bylo na konci padesátých let založeno Sdružení pro mezináboženské setkávání (Intefaith Encounter Association, IEA). U jeho zrodu stál spolu se skupinou nadšenců teoretik a praktik dialogu v mnoha jeho podobách židovský filosof Martin Buber. Sdružení má dnes kolem 1600 individuálních členů ze všech tří náboženství z Izraele i z různých jiných částí světa. IEA se nezabývá jen teologickými aspekty vztahů. Chce mezikulturními a mezináboženskými studiemi a rozhovory přispívat k soužití národních a náboženských komunit na Středním Východě. Jeho cílem není míšení kultur a náboženství, nýbrž vytváření prostoru pro bezpečnou koexistenci a samostatný rozvoj všech tří náboženství a spolu s nimi také drúzů a bahá´iů. Spolupracuje s podobnými organizacemi v jiných, zejména blízkovýchodních zemích. Organizuje každoročně Středovýchodní abrahámovské fórum, konferenci mladých lidí o mezikulturních a mezináboženských otázkách. Další formou jeho činnosti jsou víkendová setkání zaměřená na jednotlivá témata jako modlitba, vzdělání, proroci, svátky, Jeruzalém, Svatá země. IEA přispívá jako mimopolitická organizace ze své strany k pořádání různých izraelsko-palestinských setkání, kde se diskutuje o praktických tématech každodenního soužití. Též se organizují společné návštěvy na místech významných pro některé z náboženství nebo třeba pro všechna tři. I uprostřed oživeného násilného konfliktu v posledních měsících setkání pokračují a snad tím přispívají k jeho zmírnění nebo i budoucímu překonání. V posledních týdnech například proběhl v Nazaretu studijní den s tématem Různí a sobě rovní – Vstříc humánní globalizaci. Hlavními řečníky byli rabín David Bigman, šejk Hamed Kiwan a katolický teolog (východního ritu) George Khoury.
Důkladný teoretický zájem věnuje vztahům tří monoteistických, protetických náboženství Západu Karl-Josef Kuschel ve své i do češtiny přeložené knize Spor o Abraháma s podtitulem Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. V rozsáhlém výzkumném, vzdělávacím a osvětovém projektu Wetlethos se tento teolog spolu s Hansem Küngem a dalšími věnuje abrahámovské ekumeně v širším kontextu. Zaměřuje se na to, co zúčastněná náboženství říkají k sociální etice. V této souvislosti se mluví o globální etice pro hospodářství a politiku. Prakticky všechna náboženství znají např. zlaté pravidlo formulované např. v negativní verzi takto: nečiň jiným to, co nechceš,a by oni činili tobě. Judaismus, křesťanství a islám mají bohatší společnou tradici sociální etiky. Není to jen názor odborníka. Potvrzují to i setkání Parlamentu světových náboženství, který se (v návaznosti první skromnou akci tohoto druhu před sto lety) sešel r. 1993 v Chicagu a o jedenáct let později v Barceloně. Nyní již vyvíjí skromné aktivity i jeho stálá rada.
V českých zemích je islám zastoupen nepatrně. Početně je sice srovnatelný se současným stavem české židovské komunity, ale většinou jde o cizince, kteří nejsou trvale usídleni na našem území a nemají tu na rozdíl od Židů dlouhou tradici. Proto je zdejší situace atypická. Přesto můžeme pozorovat nepatrné počátky trojstranných kontaktů a spolupráce. Společnost křesťanů a Židů začíná podobně jako jiné organizace sdružené v ICCJ věnovat pozornost třetímu z partnerů. V širší společnosti (za účasti jiných náboženství) se Židé a křesťané setkali několikrát i s muslimy před tváří veřejnosti na rozhovorech organizovaných Českou křesťanskou akademií a občanským sdružením Jóga v denním životě. Oficiální představitelé všech tří vyznání vydali v prosinci 2005 společné prohlášení k eutanázii.
3) Překážky abrahámovské ekumeny
Nezávisle na společných aktivitách se stýkají zúčastněná náboženství bilaterálně, odstraňují překážky, pomáhají řešit politické rozepře, překonávají předsudky. Pokoušejí se o spolupráci a sdílení. Tyto snahy lze pokládat za součást abrahámovské ekumeny. Když se však dvoustranné vztahy stanou výlučnými a zaměří se proti třetímu, vzniká značná potíž. Nebýt současných vážných politických rozepří kolem Palestiny, mohli by Židé a muslimové navázat na své historicky doložené dobré vztahy a stavět se jako důslední monoteisté proti údajnému křesťanskému „triteismu“. Pro dnešek takové pokusy nejsou doloženy.
Křesťanský antijudaismus si někdy bere za spojence islámské nepřátele Židů. Někdy je těžké odlišit, kdy jde o oprávněnou kritiku některého ze směrů izraelské politiky a solidaritu s Palestinci bezprávnými ve své vlasti (většinovými muslimy i menšinovými křesťany) a kdy o etnickou nebo náboženskou nesnášenlivost hledající spojence. Hitlerovský antisemitismus byl jistě podivný, když ve svém iracionálním odporu vůči Židům hledal a nacházel spojence u jiných příslušníků téže semitské jazykové rodiny. Ale toto podivné politické spojenectví zanechalo stopy a nemělo by narušovat rovnováhu trojstranných vztahů příbuzných náboženských soustav.
Někteří evangelikální křesťané očekávající brzký druhý příchod Ježíše Krista ve slávě předpokládají podle svého výkladu některých biblických míst i návrat Židů do Izraele. Součástí jejich scénáře je ovšem také to, že Židé přijmou Ježíše jako Mesiáše a Spasitele. Tito křesťané podporují výzvami i praktickou pomocí Židy žijící v Izraeli nebo směřující do Izraele. Jejich reprezentantem je International Christian Embassy Jerusalem (Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém). Jejich různé veřejné projevy kladou judaismus a islám proti sobě. Zdůrazňují se extremistické podoby islámu a opomíjejí se aspekty judaismu a izraelské politiky hodné kritiky. Rozlišení islámu jako a islámského (či islamistického) extremismu tam sice občas najdeme, ale je poměrně vzácné. Tyto tendence bývají označovány jako křesťanský sionismus.
* * *
Abrahámovská ekumena může být v prostoru postmoderní levné tolerance a lhostejnosti, uprostřed bujících partikularismů, tváří v tvář hluboké krizi západní civilizace lékem některých bolestí, zázemím společného tlaku na etizaci ekonomiky a politiky a partnerem jiných snah o řešení.
Literatura
Kuschel Karl-Josef: Spor o Abraháma, Vyšehrad 1997
Küng Hans: Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000
Pavlincová Helena a kol.: Slovník judaismus – křesťanství – islám, Mladá fronta 1994
Waldenfels Hans: Fenomén křesťanství, Vyšehrad 1999
Žádné komentáře:
Okomentovat