Tento článek, jakož i ostatní dosud zde publikované články Ivana O. Štampacha je přejatý se svolením autora. Rozhovor vyšel pro server Eurabia 7.11.2005, otázky kladla: Karolína Kopecká
1) Pana Štampachu, jaký je váš názor na islám?
Tato otázka mi připadá nekonečně široká, ale pokusím se napsat pár slov:
Ponechávám si právo orientovat se v náboženských a filosofických podnětech a korigovat dosavadní poznání případným příštím hlubším pochopením. Mé východisko je křesťanské, konkrétně katolické.
Islám je pro mne jako religionistu jedním z náboženství. Nejsem na něj odborně specializován, nevládnu arabštinou a potřebnou míru informací o něm čerpám z dostupné literatury v češtině a v cizích jazycích, které ovládám. Na pracovišti, které vedu, je mj. základní dvousemestrový kurs o islámu, kurs arabštiny, četba kanonických textů světových náboženství, mezi tím islámských. Islám je tématem i přednášek o současné religiozitě a mezináboženských vztazích.
Jako pro křesťansky orientovaný člověk si islámu všímám jako jednoho z abrahámovských náboženství. Věřím, že týž Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše a ostatních židovských proroků, prostřednictvím Ježíše Krista a prostřednictvím proroka Muhammada. Připouštím, že Muhammad tlumočí určité aspekty Božího zjevení, které v křesťanství zůstaly poněkud v pozadí.
Nerad bych vstupoval do vnitřních muslimských diskusí, ale mohu-li, řekl bych, že je mi bližší hanafijská škola než dnes více úspěšný wahhábismus. Mou sympatii podle toho mála, co o nich vím, vzbuzuje menšinový směr alevitů. Mému srdci jsou nejbližší takoví svědkové islámu jako Mansúr al-Halládž, Muhíjuddín ibn al-Arabí, Dželáluddín Rúmí a Omar Chajjám. Z mých současníků píšících z hlediska islámu oceňuji euromuslimy Frithjofa Schuona a Tita Burckhardta. Se zájem jsem sledoval myšlenkový vývoj Rogera Garaudyho, který se z marxisty stal muslimem. Sleduji i takové autory jako Seyyed Hossein Nasr nebo Mahmoud Ayoub.
Podílel jsem se na několika mezináboženských setkáních, např. v Městské knihovně v Praze pod patronací České křesťanské akademie - za účasti českých muslimů. S několika zdejšími muslimy, ať českého nebo zahraničního původu se znám osobně.
2) Pane Štampachu, je na islámu něco, co Vás jako křesťana a humanistu ruší? Nejde mi jen o duchovni rovinu islámu,ale i o realitu islámu, která se bezprostředně dotýká osudů stamilionů lidí?
Na islámu mne "ruší" to, co mne ruší na všech náboženstvích a také na různých nenáboženských ideologiích. Ruší mne jednotlivci, směry a skupiny, kterým chybí skutečný duchovní život a dohánějí to tím, že obtěžují sebe a druhé povinnou ideologií a probouzejí v sobě a v druhých zdivočelé pseudonáboženské emoce. Jinými slovy vadí mi náboženské autoritářství a fanatismus.
Současné křesťanství se probírá z duchovní krize a samozřejmostí se v něm stalo ekumenické a mezináboženské hnutí. Iniciativa směřující k dobrým, partnerským vztahům a k dialogu vychází spíše z křesťanské strany. Mnoho současných muslimů je na štíru se svou slavnou tradicí. Éra, kdy islám zprostředkovával a vytvářel kulturní hodnoty i pro Evropu, je asi pro danou chvíli bohužel za námi. Mezi dnešními muslimy vnímám více extremistických a autoritářských projevů, než mezi dnešními křesťany. Zřejmě by potřebovali návrat ke své dobré tradici.
Někdy nelze nesnášenlivé, ba násilné náboženské projevy odlišit od nacionálního, územního nebo jiného konfliktu. Takový spor Židů a Palestinců je prostě sporem o domovinu, o půdu, o právo na vlast, ale protože u obou komunit je politika těsně spjata s náboženstvím (sionismus, islamismus), vypadá vše jako násilný spor judaismu a islámu. Přitom islám Židy počítá za členy ummy, tedy za nejbližší bratry ve víře, členy stejného velkého duchovního společenství.
Jistě se dají muslimům vytknout teroristické útoky. Ne že by se nedaly vytknout křesťanským Baskům nebo oběma etnikům a vyznáním v Severním Irsku, ale při mnoha teroristických útocích zaznívá na můj vkus příliš často Allah-u akbar (Bůh je veliký). Nerad, ale respektuji ozbrojený boj muslimů (a nejen jich) vůči okupantům a utlačovatelům. Ale terorismus znamená zabíjení nebojujících, neozbrojených civilistů, včetně starců, žen a dětí. To je jednoznačně odporné a protiislámské.
Neměli bychom ovšem přehlédnout vyvražďování muslimského civilního obyvatelstva po tisících v bosenské Srebrenici křesťanskými (pravoslavnými) Srby pod patronací taktéž křesťanských nizozemských vojáků OSN.
Oceňuji, že islám výrazně zlepšil postavení ženy oproti předislámským poměrům, ale nezdá se mi například to, že ustrnul a směrem, jenž naznačil Korán, nepokračoval dál. Osobně mám potíže s tím, že islámské právo opřené o Korán připouští čtyři manželky, i když chápu různá omezení s tím spojená a vím, že je to v dnešním islámském světě víceméně teoretická záležitost. Křesťanství se propracovalo k lidské rovnosti obou pohlaví, ale nelze říci, že společnost odvolávající se na křesťanskou tradici tuto rovnost realizuje. Žen v politice, managementu a v kultuře má islám zhruba tolik, co západní svět. Žena a ženské půvaby jako předmět velkého kšeftu, to islám zásadně odmítá, aspoň teoreticky.
3) Zmínil jste islámské právo. Pro mnoho muslimů a i evropských muslimů je šaría nadčasovým zdrojem moudrosti, který je třeba následovat. Dokonce i čeští muslimové vydali jako jednu ze svých prvních publikací spisy šaríi – Zakázané a povolené v islámu. Zde se můžeme dočíst například to, že muslimská dívka by se ani se svým snoubencem neměla stýkat bez „dozoru“, že je nepatřičné, aby hovořila s kým chce nebo že za nevěru zasluhuje trest smrti. Takové pokyny je možné najít i na internetových stránkách českých muslimů. Jak se díváte na tyto jevy?
Mám jako občan špatnou zkušenost s liberálním pojetím, podle kterého je zdrojem práva většina voličů nebo jejich zástupců. Je samozřejmě dobře, když zákon schválí většina. Ale beru to tak, že uzná za spravedlivé to, co spravedlivé je. Přijetí zákona znamená, že se lid prostřednictvím svých zástupců podřídil právu. Jeho zdroj ovšem přesahuje politiku.
Některá náboženství jsou skeptická co do možnosti ovlivnit veřejný život a vedou své stoupence k úniku do údajných mystických sfér. Judaismus a islám prosazují spravedlnost ve světě. Mají Boží zákon tlumočený proroky. Křesťanství navazuje na judaismus, zejména na starozákonní proroky, a přišlo s myšlenkou zákona "napsaného na deskách srdce". I tento zákon zavazuje. Zavazuje do hloubky smýšlení a rozhodování. Ale psaný zákon je v tomto pojetí spíše pomůckou. Rozhodujícím činitelem je svědomí. Svědomí poznává, co je spravedlivé a co nespravedlivé.
Jako křesťan se pochopitelně kloním k zákonu poznávanému svědomím, kdežto psanému zákonu připisuji jen relativní platnost. To je smysl oné "svobody od zákona", o níž mluví Nový zákon. Není to libovůle a subjektivismus. Je to poctivé hledání pravdy i v mravní oblasti a snaha žít v souladu s poznanou pravdou.
Smrt za nevěru nestanovuje jen islámské právo. Najdeme to i v Bibli. Je zajímavé, že se to obvykle nevztahuje na muže. Doufám, že muslimové jsou nebo budou schopni interpretovat tato tvrdá místa podobně jako dnešní Židé a křesťané. Měli by se sami vyslovit, jestli by v případě zavedení islámského práva, například u nás, reálně vykonávali trest smrti v případě manželské nevěry nebo v případě odpadu od islámu. Pokud ano, je na pováženou, nakolik islám splňuje požadavky § 5 Zákona o postavení církví a náboženských společností (3/2002 Sb.) Chtěl bych doufat, že islám v této situaci ukáže své hluboce duchovní a humanistické kořeny a ne krutost archaické společnosti.
4) Ale to jsme se dotkli jen malé špičky ledovce. Čeští muslimové si většinou islám a dodržování jeho nařízení vybrali dobrovolně. Stovky milionů muslimských žen se nemohou svobodně rozhodnout, zda vnitřně souhlasí s výkladem koránu, který je jim předkládán jako jediný spravný. Žijí ve světě, kde je o nich "ve jménu islámu a tradic" rozhodováno jejich chybujícími muži, otci nebo bratry. Mluvím teď o milionech lidských osudů. Necítíte velký dluh islámu vůči těmto ženám? Na světě přeci jsou věci, které není možné přejít jen intelektuálními úvahami.
Je těžké rozhodnout mezi náboženstvím svobodně vybraným a náboženstvím zděděným. Obojí máme i v křesťanství. Stamiliony katoliček a katolíků si příslušnost také nevybrali a předepisuje se jim, např. jaký má být jejich partnerský život.
I v islámském prostředí existují různé výklady koránu. Existují různé právní školy. Lidé ve městech, ženy i muži mají více možností volby než lidé na venkově, stejně jako ostatně mezi křesťany. Prosté řecké, italské nebo filipínské křesťanky také leckdy nemají na výběr. Ve všech těchto případech podporuji možnost volby interpretace a možnost svobodně se rozhodovat, co chci přijmout jako závazné.
Prakticky ve všech islámských zemích jsou v závislosti na velikosti sídla, na regionu a na vzdělání různé modely domácího soužití. Pokud jde o veřejný život, musím konstatovat, že v islámských zemích až na vzácné výjimky mají ženy stejné volební právo jako muži. V islámských zemích jsou poslankyně, ministryně, vyskytla se aspoň jednou i premiérka. Než se ujalo v Íránu po nedávných volbách konzervativní vedení státu, měl tento stát vicepresidentku, několik ministryň a předsedkyni nejvyššího soudu.
Nevím, jak bych se měl stavět k "dluhu islámu", o němž se zmiňujete. Vždyť islám, to jsou mimo jiné ti lidé sami. Kdo má vůči komu dluh? Čím by byl islám bez mužů muslimů a žen muslimek? Už jsem se vyslovil, že bych si za sebe přál, aby islám pokračoval ve směru, který ukázal Korán posílením pozice ženy ve srovnání s archaickou předislámskou společností.
Jeví-li se mé úvahy jako "intelektuální", snad to nebude chyba. Věřím, že intelekt se těsně dotýká starostí a radostí života. Mluvím ze svého přesvědčení a na základě své, jistě limitované zkušenosti. Cizí zkušenost není mou. Zkušenost je nepřenosná.
Rozhodně si nemyslím, že jakýmsi morálním vítězstvím v zemích islámu by bylo zavedení našeho liberálního modelu. Nezdá se mi, že v našem systému jsou lidé opravdu šťastni, když se realizovala fiktivní rovnost tím, že ženy převzaly role a styl života a myšlení mužů. To je naopak poslední rafinované vítězství maskulinismu. Jsem pevně přesvědčen, že západní společnost potřebuje zastoupení mužů, kteří jsou skutečně mužští a žen, které jsou skutečně ženské (což jistě nevylučuje osobní atypické modely). Západní společnost akutně potřebuje vyrovnané mužské a ženské modely v politice a ekonomice. Vedle agresivní mužské politiky a ekonomiky koncipované jako univerzální konkurence potřebujeme i "ženskou politiku" a "ženské hospodaření" jako vyrovnávající pól. Jsem přesvědčen, že západní společnost jako celek potřebuje jistou míru feminizace. Pak se snad bude moci nabízet jako vzor...
5) Pane Štampachu, je historickým faktem, ze Mohammed působil v dobách, kdy lidé například zakopávali své dcerky. Z druhé strany je pravdou i to, že Mohammed se oženil s šestiletou Aišou a v hadithech připouští "výchovné bití žen". Pro muslimy jsou výroky a příběhy ze života proroka nedílnou součástí víry, nadčasovým poselstvím pro všechny časy. V druhé a třetí generaci evropských muslimských přistěhovalců můžeme například často vidět spíše snahy o návrat k "původnímu islámu" než snahy o reformy pozice ženy. Nebudou muset muslimské ženy čekat dalších několik set, možná tisíc let, než si budou moci vybrat, jak a jestli chtějí chodit zahaleny nebo s kým chtějí na ulici hovořit? Francouzské úřady například uvádějí několik desítek tisíc svateb a zásnub "z donuceni" ve francouzských muslimských komunitách ročně.
Svatby z donucení a "výchovné" bití žen samozřejmě odmítám. Odmítám to, ať se to děje kdekoli, a ať je to nábožensky odůvodňováno kterýmkoli vyznáním. Akceptuji badatelské úsilí Hanse Künga a jeho spolupracovníků, které ukazuje shodné humanistické aspekty všech náboženství. Z toho vzniklá iniciativa Světový étos zorganizovala r. 1993 Parlamentu světových náboženství (rovněž za účasti islámu). V jeho závěrečném prohlášení (podepsaném 17 islámskými reprezentanty z různých zemí) se jako společné stanovisko říká: "Odsuzujeme ... diskriminaci pohlaví jako nejhorší formu ponižování člověka..." Chtěl bych věřit, že moderní a postmoderní barbarizace myšlení, vkusu a mravů se definitivně neprosadí.
6) Jak se díváte na samotnou postavu Mohammeda? Příklad, který dal svým následovníkům se zdá být velmi odlišný od Ježíšova. Ježíš Kristus například odsoudil tehdy praktikované tresty kamenování slovy "ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny", Mohammed naopak svým následovníkům odkázal praxi kamenovani a bičováni nevěrnic. Jde mi o známou citaci z koránu: „cizoložníka a cizoložnici zbičujte …a ať vás vůči nim nepojme lítost“. Ježíš nikdy nepropagoval násilí, naopak Mohammed vedl za svého života mnoho válek.
Obávám se, že si odpovídáte na svou otázku sama. Chce-li někdo vystihnout významné světové náboženství tím, že za jeho odkaz prohlásí bičování a kamenování, hledá v něm za každou cenu všechno špatné a přehlíží vše dobré.
Islám byl po staletí dodavatelem kulturních a civilizačních hodnot Evropě. Mám na mysli především Andalúsii v 7. - 13. století. Mám na mysli islámský přínos v medicíně, matematice, překlady děl antických autorů do arabštiny a odtud do středověké latiny, súfijskou mystiku lásky, jíž znali někteří soudobí křesťanští mystici a reagovali na ni.
Ježíš ani Muhammad nepropagovali nic. Propaganda je smutný jev moderní civilizace. Ježíš je právem nazýván Knížetem pokoje, ale je to také on, kdo vzal do rukou důtky a kdo převracel stolky penězoměnců na chrámovém nádvoří a vyháněl odtud obchodníky. O Ježíšovi je v Lukášově evangeliu řečeno, že přišel mocné svrhnout s trůnu a ponížené povýšit a on sám docela jasně říká Nepřinesl jsem pokoj, ale meč. Samozřejmě, že nevyzývá k užívání meče, a když se Petr snaží ho se zbraní v ruce bránit, odmítne to. Ale poukazuje na to, že jeho učedníky čekají konflikty.
Muhammad vedl několik bitev podobně jako velcí křesťanští panovníci vojevůdci, kteří jsou dodnes uctíváni jako světci. Vedl svou první komunitu k tomu, aby se hájila před odpůrci, kteří ji napadli. Stanovil zajímavá pravidla pro vedení války: "Nesužujte neškodné obyvatele nebo ty, které nemoc upoutala na lože. Vystříhejte se ničení příbytků pokorných obyvatel. Neničte prostředky jejich obživy ani jejich ovocné stromy. A ani se nedotkněte jejich palem." Když Muhammad nakonec se svými šiky bez boje obsadil Mekku, která proti němu několik let bojovala, předvedli mu stařešiny, z nichž jeden osobně zabil jeho strýce. Muhammad jim řekl : "Co myslíte, že s vámi udělám? ... Kéž vám Bůh odpustí, odejděte v míru..."
Myslím, že by nebylo seriózní u jednoho náboženství si všímat jen míru a u druhého jen násilí, když u obou najdeme obojí...
7) Předem se omlouvám za poslední otázku, vím, že je na ni velmi těžké odpovědět, ale přesto se zeptám. Pane Štampachu, jaké známky byste dal jako vysokoškolský pedagog současnému islámu z následujících předmětů:
Ochrana lidských práv, dialog s ostatními náboženstvími a kulturami, budování lepšího světa, společný boj proti světovému terorismu?
Jako vysokoškolský pedagog vím, že je neseriózní takto rozdávat známky. Islám se u mně nezapsal ke studiu. Nejsem pro něj žádnou autoritou. Z ničeho jsem muslimy nezkoušel. Přidělovat známky by bylo stejně opovážlivé, jako kdybychom chtěli přidělit jednu známku křesťanům zároveň za Matku Terezu, Alberta Schweizera, za masakr tisíců bezbranných muslimů před pár lety v bosenské Srebrenici a za vzájemné vraždění protestantů a katolíků v severním Irsku.
Konstatuji, že muslimští představitelé jsou zapojeni do mezináboženského dialogu v agendě Světový étos a v rámci takzvané abrahámovské ekumény. Muslimové se připojili k agendě Světového sdružení křesťanů a Židů. Dialogu se prakticky i teoreticky věnuje žijící potomek Muhammadovy rodiny, jordánský korunní princ bin Tálil. Také čeští muslimové se podíleli na setkáních organizovaných Českou křesťanskou akademií v pražské Městské knihovně.
Oceňuji muslimy, kteří se jasně distancují od teroru, tj. útoků na neozbrojené, nebojující obyvatele kterékoliv země, včetně Izraele. Respektuji boj Palestinců (muslimů i křesťanů) o vlast, i když bych samozřejmě dal přednost jednání a odmítám nevyprovokované násilí z obou stran (Izrael i Palestinci). Vyjádřil bych to stejně jako Ziuauddin Sardar a Zafar Abbas Malik v knize Islám: Teroristé se řídí vlastní pokřivenou logikou a existují mimo svět logiky a rozumu. Jsou to hloupí lidé, jejichž zločiny odpuzují všechny rozumné lidi.
Ivan O. Štampach se narodil v roce 1946. Jeho odborný a profesní vývoj vedl k zájmu o mezináboženské vztahy. Jeho hlavním působištěm je dnes Univezita Pardubice, kde na tamní Fakultě humanitních studií vede Katedru religionistiky a filosofie. Působil a působí i na dalších vysokých a vyšších odborných školách.Napsal knihy: Náboženství v dialogu (1999), Anthoroposofie (2000), Tušili světelné záplavy (2000), Čaroděj dřímá v každém z nás (2004). Ivan Štampach přispívá mimo jiné i do časopisů Revue Prostor, Literární noviny, Tvar, Religio, Dingir a Okruh a střed.
Nedávno v Britských listech upozornil na stížnost sepsanou některými studenty a vyučujícími Pardubické univerzity na šíření neodůvodněného strachu a xenofobie Českou televizí v dokumentu „Infiltrace – já muslim“.
1) Pana Štampachu, jaký je váš názor na islám?
Tato otázka mi připadá nekonečně široká, ale pokusím se napsat pár slov:
Ponechávám si právo orientovat se v náboženských a filosofických podnětech a korigovat dosavadní poznání případným příštím hlubším pochopením. Mé východisko je křesťanské, konkrétně katolické.
Islám je pro mne jako religionistu jedním z náboženství. Nejsem na něj odborně specializován, nevládnu arabštinou a potřebnou míru informací o něm čerpám z dostupné literatury v češtině a v cizích jazycích, které ovládám. Na pracovišti, které vedu, je mj. základní dvousemestrový kurs o islámu, kurs arabštiny, četba kanonických textů světových náboženství, mezi tím islámských. Islám je tématem i přednášek o současné religiozitě a mezináboženských vztazích.
Jako pro křesťansky orientovaný člověk si islámu všímám jako jednoho z abrahámovských náboženství. Věřím, že týž Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše a ostatních židovských proroků, prostřednictvím Ježíše Krista a prostřednictvím proroka Muhammada. Připouštím, že Muhammad tlumočí určité aspekty Božího zjevení, které v křesťanství zůstaly poněkud v pozadí.
Nerad bych vstupoval do vnitřních muslimských diskusí, ale mohu-li, řekl bych, že je mi bližší hanafijská škola než dnes více úspěšný wahhábismus. Mou sympatii podle toho mála, co o nich vím, vzbuzuje menšinový směr alevitů. Mému srdci jsou nejbližší takoví svědkové islámu jako Mansúr al-Halládž, Muhíjuddín ibn al-Arabí, Dželáluddín Rúmí a Omar Chajjám. Z mých současníků píšících z hlediska islámu oceňuji euromuslimy Frithjofa Schuona a Tita Burckhardta. Se zájem jsem sledoval myšlenkový vývoj Rogera Garaudyho, který se z marxisty stal muslimem. Sleduji i takové autory jako Seyyed Hossein Nasr nebo Mahmoud Ayoub.
Podílel jsem se na několika mezináboženských setkáních, např. v Městské knihovně v Praze pod patronací České křesťanské akademie - za účasti českých muslimů. S několika zdejšími muslimy, ať českého nebo zahraničního původu se znám osobně.
2) Pane Štampachu, je na islámu něco, co Vás jako křesťana a humanistu ruší? Nejde mi jen o duchovni rovinu islámu,ale i o realitu islámu, která se bezprostředně dotýká osudů stamilionů lidí?
Na islámu mne "ruší" to, co mne ruší na všech náboženstvích a také na různých nenáboženských ideologiích. Ruší mne jednotlivci, směry a skupiny, kterým chybí skutečný duchovní život a dohánějí to tím, že obtěžují sebe a druhé povinnou ideologií a probouzejí v sobě a v druhých zdivočelé pseudonáboženské emoce. Jinými slovy vadí mi náboženské autoritářství a fanatismus.
Současné křesťanství se probírá z duchovní krize a samozřejmostí se v něm stalo ekumenické a mezináboženské hnutí. Iniciativa směřující k dobrým, partnerským vztahům a k dialogu vychází spíše z křesťanské strany. Mnoho současných muslimů je na štíru se svou slavnou tradicí. Éra, kdy islám zprostředkovával a vytvářel kulturní hodnoty i pro Evropu, je asi pro danou chvíli bohužel za námi. Mezi dnešními muslimy vnímám více extremistických a autoritářských projevů, než mezi dnešními křesťany. Zřejmě by potřebovali návrat ke své dobré tradici.
Někdy nelze nesnášenlivé, ba násilné náboženské projevy odlišit od nacionálního, územního nebo jiného konfliktu. Takový spor Židů a Palestinců je prostě sporem o domovinu, o půdu, o právo na vlast, ale protože u obou komunit je politika těsně spjata s náboženstvím (sionismus, islamismus), vypadá vše jako násilný spor judaismu a islámu. Přitom islám Židy počítá za členy ummy, tedy za nejbližší bratry ve víře, členy stejného velkého duchovního společenství.
Jistě se dají muslimům vytknout teroristické útoky. Ne že by se nedaly vytknout křesťanským Baskům nebo oběma etnikům a vyznáním v Severním Irsku, ale při mnoha teroristických útocích zaznívá na můj vkus příliš často Allah-u akbar (Bůh je veliký). Nerad, ale respektuji ozbrojený boj muslimů (a nejen jich) vůči okupantům a utlačovatelům. Ale terorismus znamená zabíjení nebojujících, neozbrojených civilistů, včetně starců, žen a dětí. To je jednoznačně odporné a protiislámské.
Neměli bychom ovšem přehlédnout vyvražďování muslimského civilního obyvatelstva po tisících v bosenské Srebrenici křesťanskými (pravoslavnými) Srby pod patronací taktéž křesťanských nizozemských vojáků OSN.
Oceňuji, že islám výrazně zlepšil postavení ženy oproti předislámským poměrům, ale nezdá se mi například to, že ustrnul a směrem, jenž naznačil Korán, nepokračoval dál. Osobně mám potíže s tím, že islámské právo opřené o Korán připouští čtyři manželky, i když chápu různá omezení s tím spojená a vím, že je to v dnešním islámském světě víceméně teoretická záležitost. Křesťanství se propracovalo k lidské rovnosti obou pohlaví, ale nelze říci, že společnost odvolávající se na křesťanskou tradici tuto rovnost realizuje. Žen v politice, managementu a v kultuře má islám zhruba tolik, co západní svět. Žena a ženské půvaby jako předmět velkého kšeftu, to islám zásadně odmítá, aspoň teoreticky.
3) Zmínil jste islámské právo. Pro mnoho muslimů a i evropských muslimů je šaría nadčasovým zdrojem moudrosti, který je třeba následovat. Dokonce i čeští muslimové vydali jako jednu ze svých prvních publikací spisy šaríi – Zakázané a povolené v islámu. Zde se můžeme dočíst například to, že muslimská dívka by se ani se svým snoubencem neměla stýkat bez „dozoru“, že je nepatřičné, aby hovořila s kým chce nebo že za nevěru zasluhuje trest smrti. Takové pokyny je možné najít i na internetových stránkách českých muslimů. Jak se díváte na tyto jevy?
Mám jako občan špatnou zkušenost s liberálním pojetím, podle kterého je zdrojem práva většina voličů nebo jejich zástupců. Je samozřejmě dobře, když zákon schválí většina. Ale beru to tak, že uzná za spravedlivé to, co spravedlivé je. Přijetí zákona znamená, že se lid prostřednictvím svých zástupců podřídil právu. Jeho zdroj ovšem přesahuje politiku.
Některá náboženství jsou skeptická co do možnosti ovlivnit veřejný život a vedou své stoupence k úniku do údajných mystických sfér. Judaismus a islám prosazují spravedlnost ve světě. Mají Boží zákon tlumočený proroky. Křesťanství navazuje na judaismus, zejména na starozákonní proroky, a přišlo s myšlenkou zákona "napsaného na deskách srdce". I tento zákon zavazuje. Zavazuje do hloubky smýšlení a rozhodování. Ale psaný zákon je v tomto pojetí spíše pomůckou. Rozhodujícím činitelem je svědomí. Svědomí poznává, co je spravedlivé a co nespravedlivé.
Jako křesťan se pochopitelně kloním k zákonu poznávanému svědomím, kdežto psanému zákonu připisuji jen relativní platnost. To je smysl oné "svobody od zákona", o níž mluví Nový zákon. Není to libovůle a subjektivismus. Je to poctivé hledání pravdy i v mravní oblasti a snaha žít v souladu s poznanou pravdou.
Smrt za nevěru nestanovuje jen islámské právo. Najdeme to i v Bibli. Je zajímavé, že se to obvykle nevztahuje na muže. Doufám, že muslimové jsou nebo budou schopni interpretovat tato tvrdá místa podobně jako dnešní Židé a křesťané. Měli by se sami vyslovit, jestli by v případě zavedení islámského práva, například u nás, reálně vykonávali trest smrti v případě manželské nevěry nebo v případě odpadu od islámu. Pokud ano, je na pováženou, nakolik islám splňuje požadavky § 5 Zákona o postavení církví a náboženských společností (3/2002 Sb.) Chtěl bych doufat, že islám v této situaci ukáže své hluboce duchovní a humanistické kořeny a ne krutost archaické společnosti.
4) Ale to jsme se dotkli jen malé špičky ledovce. Čeští muslimové si většinou islám a dodržování jeho nařízení vybrali dobrovolně. Stovky milionů muslimských žen se nemohou svobodně rozhodnout, zda vnitřně souhlasí s výkladem koránu, který je jim předkládán jako jediný spravný. Žijí ve světě, kde je o nich "ve jménu islámu a tradic" rozhodováno jejich chybujícími muži, otci nebo bratry. Mluvím teď o milionech lidských osudů. Necítíte velký dluh islámu vůči těmto ženám? Na světě přeci jsou věci, které není možné přejít jen intelektuálními úvahami.
Je těžké rozhodnout mezi náboženstvím svobodně vybraným a náboženstvím zděděným. Obojí máme i v křesťanství. Stamiliony katoliček a katolíků si příslušnost také nevybrali a předepisuje se jim, např. jaký má být jejich partnerský život.
I v islámském prostředí existují různé výklady koránu. Existují různé právní školy. Lidé ve městech, ženy i muži mají více možností volby než lidé na venkově, stejně jako ostatně mezi křesťany. Prosté řecké, italské nebo filipínské křesťanky také leckdy nemají na výběr. Ve všech těchto případech podporuji možnost volby interpretace a možnost svobodně se rozhodovat, co chci přijmout jako závazné.
Prakticky ve všech islámských zemích jsou v závislosti na velikosti sídla, na regionu a na vzdělání různé modely domácího soužití. Pokud jde o veřejný život, musím konstatovat, že v islámských zemích až na vzácné výjimky mají ženy stejné volební právo jako muži. V islámských zemích jsou poslankyně, ministryně, vyskytla se aspoň jednou i premiérka. Než se ujalo v Íránu po nedávných volbách konzervativní vedení státu, měl tento stát vicepresidentku, několik ministryň a předsedkyni nejvyššího soudu.
Nevím, jak bych se měl stavět k "dluhu islámu", o němž se zmiňujete. Vždyť islám, to jsou mimo jiné ti lidé sami. Kdo má vůči komu dluh? Čím by byl islám bez mužů muslimů a žen muslimek? Už jsem se vyslovil, že bych si za sebe přál, aby islám pokračoval ve směru, který ukázal Korán posílením pozice ženy ve srovnání s archaickou předislámskou společností.
Jeví-li se mé úvahy jako "intelektuální", snad to nebude chyba. Věřím, že intelekt se těsně dotýká starostí a radostí života. Mluvím ze svého přesvědčení a na základě své, jistě limitované zkušenosti. Cizí zkušenost není mou. Zkušenost je nepřenosná.
Rozhodně si nemyslím, že jakýmsi morálním vítězstvím v zemích islámu by bylo zavedení našeho liberálního modelu. Nezdá se mi, že v našem systému jsou lidé opravdu šťastni, když se realizovala fiktivní rovnost tím, že ženy převzaly role a styl života a myšlení mužů. To je naopak poslední rafinované vítězství maskulinismu. Jsem pevně přesvědčen, že západní společnost potřebuje zastoupení mužů, kteří jsou skutečně mužští a žen, které jsou skutečně ženské (což jistě nevylučuje osobní atypické modely). Západní společnost akutně potřebuje vyrovnané mužské a ženské modely v politice a ekonomice. Vedle agresivní mužské politiky a ekonomiky koncipované jako univerzální konkurence potřebujeme i "ženskou politiku" a "ženské hospodaření" jako vyrovnávající pól. Jsem přesvědčen, že západní společnost jako celek potřebuje jistou míru feminizace. Pak se snad bude moci nabízet jako vzor...
5) Pane Štampachu, je historickým faktem, ze Mohammed působil v dobách, kdy lidé například zakopávali své dcerky. Z druhé strany je pravdou i to, že Mohammed se oženil s šestiletou Aišou a v hadithech připouští "výchovné bití žen". Pro muslimy jsou výroky a příběhy ze života proroka nedílnou součástí víry, nadčasovým poselstvím pro všechny časy. V druhé a třetí generaci evropských muslimských přistěhovalců můžeme například často vidět spíše snahy o návrat k "původnímu islámu" než snahy o reformy pozice ženy. Nebudou muset muslimské ženy čekat dalších několik set, možná tisíc let, než si budou moci vybrat, jak a jestli chtějí chodit zahaleny nebo s kým chtějí na ulici hovořit? Francouzské úřady například uvádějí několik desítek tisíc svateb a zásnub "z donuceni" ve francouzských muslimských komunitách ročně.
Svatby z donucení a "výchovné" bití žen samozřejmě odmítám. Odmítám to, ať se to děje kdekoli, a ať je to nábožensky odůvodňováno kterýmkoli vyznáním. Akceptuji badatelské úsilí Hanse Künga a jeho spolupracovníků, které ukazuje shodné humanistické aspekty všech náboženství. Z toho vzniklá iniciativa Světový étos zorganizovala r. 1993 Parlamentu světových náboženství (rovněž za účasti islámu). V jeho závěrečném prohlášení (podepsaném 17 islámskými reprezentanty z různých zemí) se jako společné stanovisko říká: "Odsuzujeme ... diskriminaci pohlaví jako nejhorší formu ponižování člověka..." Chtěl bych věřit, že moderní a postmoderní barbarizace myšlení, vkusu a mravů se definitivně neprosadí.
6) Jak se díváte na samotnou postavu Mohammeda? Příklad, který dal svým následovníkům se zdá být velmi odlišný od Ježíšova. Ježíš Kristus například odsoudil tehdy praktikované tresty kamenování slovy "ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny", Mohammed naopak svým následovníkům odkázal praxi kamenovani a bičováni nevěrnic. Jde mi o známou citaci z koránu: „cizoložníka a cizoložnici zbičujte …a ať vás vůči nim nepojme lítost“. Ježíš nikdy nepropagoval násilí, naopak Mohammed vedl za svého života mnoho válek.
Obávám se, že si odpovídáte na svou otázku sama. Chce-li někdo vystihnout významné světové náboženství tím, že za jeho odkaz prohlásí bičování a kamenování, hledá v něm za každou cenu všechno špatné a přehlíží vše dobré.
Islám byl po staletí dodavatelem kulturních a civilizačních hodnot Evropě. Mám na mysli především Andalúsii v 7. - 13. století. Mám na mysli islámský přínos v medicíně, matematice, překlady děl antických autorů do arabštiny a odtud do středověké latiny, súfijskou mystiku lásky, jíž znali někteří soudobí křesťanští mystici a reagovali na ni.
Ježíš ani Muhammad nepropagovali nic. Propaganda je smutný jev moderní civilizace. Ježíš je právem nazýván Knížetem pokoje, ale je to také on, kdo vzal do rukou důtky a kdo převracel stolky penězoměnců na chrámovém nádvoří a vyháněl odtud obchodníky. O Ježíšovi je v Lukášově evangeliu řečeno, že přišel mocné svrhnout s trůnu a ponížené povýšit a on sám docela jasně říká Nepřinesl jsem pokoj, ale meč. Samozřejmě, že nevyzývá k užívání meče, a když se Petr snaží ho se zbraní v ruce bránit, odmítne to. Ale poukazuje na to, že jeho učedníky čekají konflikty.
Muhammad vedl několik bitev podobně jako velcí křesťanští panovníci vojevůdci, kteří jsou dodnes uctíváni jako světci. Vedl svou první komunitu k tomu, aby se hájila před odpůrci, kteří ji napadli. Stanovil zajímavá pravidla pro vedení války: "Nesužujte neškodné obyvatele nebo ty, které nemoc upoutala na lože. Vystříhejte se ničení příbytků pokorných obyvatel. Neničte prostředky jejich obživy ani jejich ovocné stromy. A ani se nedotkněte jejich palem." Když Muhammad nakonec se svými šiky bez boje obsadil Mekku, která proti němu několik let bojovala, předvedli mu stařešiny, z nichž jeden osobně zabil jeho strýce. Muhammad jim řekl : "Co myslíte, že s vámi udělám? ... Kéž vám Bůh odpustí, odejděte v míru..."
Myslím, že by nebylo seriózní u jednoho náboženství si všímat jen míru a u druhého jen násilí, když u obou najdeme obojí...
7) Předem se omlouvám za poslední otázku, vím, že je na ni velmi těžké odpovědět, ale přesto se zeptám. Pane Štampachu, jaké známky byste dal jako vysokoškolský pedagog současnému islámu z následujících předmětů:
Ochrana lidských práv, dialog s ostatními náboženstvími a kulturami, budování lepšího světa, společný boj proti světovému terorismu?
Jako vysokoškolský pedagog vím, že je neseriózní takto rozdávat známky. Islám se u mně nezapsal ke studiu. Nejsem pro něj žádnou autoritou. Z ničeho jsem muslimy nezkoušel. Přidělovat známky by bylo stejně opovážlivé, jako kdybychom chtěli přidělit jednu známku křesťanům zároveň za Matku Terezu, Alberta Schweizera, za masakr tisíců bezbranných muslimů před pár lety v bosenské Srebrenici a za vzájemné vraždění protestantů a katolíků v severním Irsku.
Konstatuji, že muslimští představitelé jsou zapojeni do mezináboženského dialogu v agendě Světový étos a v rámci takzvané abrahámovské ekumény. Muslimové se připojili k agendě Světového sdružení křesťanů a Židů. Dialogu se prakticky i teoreticky věnuje žijící potomek Muhammadovy rodiny, jordánský korunní princ bin Tálil. Také čeští muslimové se podíleli na setkáních organizovaných Českou křesťanskou akademií v pražské Městské knihovně.
Oceňuji muslimy, kteří se jasně distancují od teroru, tj. útoků na neozbrojené, nebojující obyvatele kterékoliv země, včetně Izraele. Respektuji boj Palestinců (muslimů i křesťanů) o vlast, i když bych samozřejmě dal přednost jednání a odmítám nevyprovokované násilí z obou stran (Izrael i Palestinci). Vyjádřil bych to stejně jako Ziuauddin Sardar a Zafar Abbas Malik v knize Islám: Teroristé se řídí vlastní pokřivenou logikou a existují mimo svět logiky a rozumu. Jsou to hloupí lidé, jejichž zločiny odpuzují všechny rozumné lidi.
Ivan O. Štampach se narodil v roce 1946. Jeho odborný a profesní vývoj vedl k zájmu o mezináboženské vztahy. Jeho hlavním působištěm je dnes Univezita Pardubice, kde na tamní Fakultě humanitních studií vede Katedru religionistiky a filosofie. Působil a působí i na dalších vysokých a vyšších odborných školách.Napsal knihy: Náboženství v dialogu (1999), Anthoroposofie (2000), Tušili světelné záplavy (2000), Čaroděj dřímá v každém z nás (2004). Ivan Štampach přispívá mimo jiné i do časopisů Revue Prostor, Literární noviny, Tvar, Religio, Dingir a Okruh a střed.
Nedávno v Britských listech upozornil na stížnost sepsanou některými studenty a vyučujícími Pardubické univerzity na šíření neodůvodněného strachu a xenofobie Českou televizí v dokumentu „Infiltrace – já muslim“.
Žádné komentáře:
Okomentovat