Moravská zemská knihovna, Brno 15.12.2009
V prosinci minulého roku proběhla panelové diskuse na téma uvedené v titulku. Diskutovali místopředseda Křesťanských demokratů David Macek, pražský imám Emir Omič, senátor Jaromír Štětina a moje maličkost. Rozpravu moderoval komentátor deníku MF Dnes Martin Komárek.V sále bylo kolem 80 lidí. Některé příspěvky ze strany publika byly dost útočné. Diskuse však byla rozkrývající a velmi zajímavá. David Macek se v závěru osobně šel omluvit české muslimce kterou urazil, když o muslimech mluvil jako o hostech s omezenými právy.
Od té doby se podle mého situace nijak zvlášť nezměnila. Stále žijeme v multikulturní společnosti. Stále je v naší zemi všeobecně rozšířené rasistické a xenofobní smýšlení, zažité a proto nepříliš vnímané. Stále trvá protimuslimská kampaň - veřejnost je přesvědčována že naprosto nepočetná skupinka s nulovým vlivem na dění v ČR (jejíž členové nechtějí nic jiného než si žít své životy v pokoji a praktikovat svou víru) je prý tak nebezpečná, že je potřeba se jí bát víc než čehokoliv jiného (třeba chamtivých a bezskrupulózních politiků s velkou mocí).
Když jsem zvažoval co na této diskusi říct, citoval jsem v duchu a potom i nahlas Tomáše Halíka:
Toto je zhruba obsah řeči kterou jsem ne zcela souvisle pronesl.
...Jednoduše řečeno: nelze vést dialog mezi náboženstvími, jen dialog mezi lidmi, mezi pestrými skupinami věřících.
Jakákoliv lidská aktivita se odtrhává od reality a směřuje k neúspěchu pokud vychází z koncepčního myšlení. Pokud k tomu druhému přistupuji jako k příslušníku nějaké náboženské skupiny (tedy ve skutečnosti k mému mentálnímu konstruktu této skupiny a jejích příslušníků), odsouvám do pozadí fakt že se vztahuji ke konkrétnímu člověku (kterého neznám). Prožívání tohoto člověka sice skutečně má duchovní rozměr a ten je jeho důležitou součástí, ale tato jeho autentická oblast je mi nepřístupná dokud se mi s ní nesvěří. Aby se mi s ní svěřil, je potřeba s ním mít nějaký typ hlubšího vztahu.
...Je třeba jasně říci, že jsou dvě stejné nebezpečí pro kulturu dialogu a sdílení v pluralitní společnosti: náboženská intolerance a sekularistická intolerance.
Intolerance nevychází z původní lidské přirozenosti: je produktem strachu. Intolerance je i můj problém, ne jen problém toho jehož netoleruji. Nemohu trvat na tom, že budu někoho akceptovat až se stane identickým s mými představami. Není to realistické a nevede to k žádoucímu výsledku, zvlášť jestli druhá strana k tomu přistupuje podobně omezeně. Na druhé straně, sám se sebou něco dělat mohu - tento způsob řešení rozdílností má reálnou naději na úspěch. Vždy když mám pocit že tohoto člověka nemůžu pochopit nebo přijmout je dobré se podívat jestli to náhodou není tím, že ho pochopit nebo přijmout nechci (jak píše Miroslav Wolf v knize Odmítnout nebo obejmout). I k vysloveně nepřátelskému "druhému" se můžu vztahovat s postojem "jak ti můžu pomoci?".
Při řešení problému intolerance v našem kulturním prostoru musíme brát v úvahu i vliv sekulární strany. Nemá cenu se tvářit že co je sekulární, to je nestranné a racionální. Ve skutečnosti, co se týká vymezování hranic a vzájemné tolerance ve společnosti nevidím rozdíl mezi sekulárním a ostatními náboženskými sektory.
...Náboženství je silná, vitální a ambivalentní skutečnost našeho světa, zdroj energie, která může být použita k destrukci nebo ke kultivaci lidského společenství.
Náboženství a víra nejsou to samé. Nauka a prožívání nejsou to samé. Víra a prožívání toho druhého se stále mění a protože nikdo nežije odděleně, i já mám moc utvářet prožívání těch druhých. Je to moje odpovědnost. Já vytvářím dobro nebo zlo. Způsob jakým se vztahuji k druhým, k jejich víře a prožívání nikdy nezůstane bez následků, záleží na mně jaké tyto následky budou.
...Mezi výzvou a realitou v oblasti mezináboženského dialogu zeje stále velká propast.
I když je dnes dialog mezináboženský dialog uznávanou aktivitou, je potřeba se ptát jaký je jeho účel a jestli jeho forma svůj účel splňuje. Jestli něco nezanedbáváme a jestli vidíme realitu takovou jaká je. Za největší nedostatek současného mezináboženského dialogu považuji jeho převažující omezení na formální setkávání a konference s účastí delegovaných zástupců.
Ještě k té sekularistické intoleranci:
Příklad najdete třeba tady -http://www.blisty.cz/2010/9/7/art54354.html. Možná právě my nyní žijeme v typu společnosti která je právě tak unikátní jako traumatizující. Jestliže nějakých 17% české populace praktikuje nějakou víru, pak jsou jejich prožívání, hodnoty a motivace pravděpodobně většinou těch zbylých 83% nepochopeny (mimo ty, kteří sice nejsou členy církví, ale svou víru prožívají natolik že ovlivňuje jejich reálný život). Sekulární společnost má tu výhodu, že je alespoň teoreticky nastavena na rovnoprávnost a garantuje náboženskou svobodu. Nezvýhodňuje, nebo by neměla zvýhodňovat jedny před druhými.
Na druhou stranu, sekulární smýšlení a hodnoty, nebo spíše absence některých hodnot, plodí společnost která se může stát velmi lehce noční můrou. Pokud z ní zmizí kvas věřících, víra v něco, co mne přesahuje. Pokud si my věřící různých konfesí půjdeme navzájem po krku, namísto aby jsme spolupracovali (v současnosti mám však před očima spíše důkazy spolupráce než opaku). 1)
Pokud k sobě budeme navzájem natolik lhostejní, že si budeme držet důkladný odstup a nebudeme k sobě hledat cestu, budeme se postupně stále víc stávat nedůvěryhodnými.
Sekulární a multikulturní svět v našem středu Evropy totiž nezmizí. Pravděpodobně už nikdy tu nebude jedna většinová církev, v povědomí veřejnosti správná a naše. Už nikdy tu nebudou jen Češi. Může se nám to nelíbit, můžeme na multikulturní svět nadávat, ale tím nezmizí.
Jestli k tomu jako buddhista můžu něco říct, tak je to právě toto:
Svým myšlením vytváříme budoucí svět. Jestli je to myšlení plné strachu, odtažitosti a nepřátel, pak takový bude pravděpodobně i budoucí svět. Pokud to bude myšlení odvahy, vztahů a soucitu, i takový budoucí svět může být.
Texty kurzívou:
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., Karlova univerzita, Praha
Proslov při veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu 10.1. 2008
Proslov při veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu 10.1. 2008
1) Dnes jsem se zúčastnil semináře pro dobrovolnické spolupracovníky Katolické Charity, kteří by pracovali pro Charitu v případě katastrofických událostí. Seminář spolufinancovala adventistická ADRA. Přednášející psycholog přednesl a předvedl buddhistickou techniku užitečnou pro práci v pomáhajících profesích.
Pedol (bez ověření)
OdpovědětVymazat11. Září 2010 - 23:44
K tomuto je na místě ocitovat úsudek kardinála Vlka z rozhovoru pro iDNES.cz z 3/7/08:
"Hrozí nám nebezpečí islámu. Islám je jiná kultura a existuje v něm úzké spojení náboženství a státu. To, co křesťanství po pádu římské říše přineslo, je oddělení světské sféry a sféry církevní a toto muslimové vidí jinak, protože za sebou nemají evropský vývoj. Jsou velmi zakotveni ve víře v Boha, a protože Evropa své kořeny opustila, tak najednou islám, který se sem valí, je pro ni ohrožením. Muslimové si myslí, že jsme zradili své kořeny a tradice, a předkládají nám ty své. Myslím si tedy, že bychom se měli vrátit k vlastním pevným základům a hodnotám, jejichž kořenem je křesťanství. Těmi je třeba právě i lidská důstojnost a svoboda člověka, která v islámu není. To je vidět i v tom, jaký mají vztah k ženě. Toto jsou naše kořeny a my bychom je měli ctít."
abhayapuri
OdpovědětVymazat13. Září 2010 - 9:08
abhayapuri
Není problémem Islámu, že Evropa opustila Boha.