O vztahu křesťanů k islámu

Vložil hippo, 24. Září 2008 - 10:52

Jak už jsem se zmiňoval letos v lednu v nekrologu prof. Jana Hellera, roku 1994 jsem se zúčastnil mezinárodního „dialogického“ symposia (Christianity-Judaism-Islam: Europe at the Close of the 20th Century) v pražském Karolinu. Můj příspěvek už byl publikován nejen anglicky ve sborníku z uvedeného symposia, ale i česky v Novém Orientě (č. 7/1994) a v muslimském časopise Hlas (č. 1-4/1995). Přesto bych se o něj rád podělil také na těchto stránkách. Dnes bych jej asi napsal jinak (mj. i proto, že už mám dané téma zmapované nepoměrně víc do hloubky než tenkrát), ale pokud jde o přístup k dialogu, nemám na něm ani po více než čtrnácti letech co měnit.

Dámy a pánové, vážení přátelé,

dovolte, abych se jako katolický křesťan s vámi rozdělil o svou lítost nad nesčetnými vinami, jimiž jsme se my křesťané v průběhu dějin prohřešili proti základnímu dvojpřikázání naší víry milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe sama (Mt 22:36-40), zvláště nad tím, jak mnoho lásky dlužíme svým jinak věřícím bratřím a sestrám, ale také o naději, že právě naše současnost se může stát dobou, v níž bude každá pýcha a tvrdost srdce, která je příčinou tohoto dluhu, s lítostí vyznána a s Boží pomocí překonána.

Křesťanství v minulosti vůči lidem jiné náboženské víry často vystupovalo a mnohdy dodnes vystupuje nejen s poselstvím lásky a míru, ale i jako náboženství plné výlučné nadřazenosti, jednající nesnášenlivě a agresivně. Toto jednání se v dějinách nejstrašnějším způsobem projevilo v postoji k židům, vůči nimž jsme měli být daleko spíše v postavení těch, kdo pokorně sbírají drobty, spadlé z jejich duchovního stolu (viz Mt 15:27), ale velice zatížilo i vztahy k muslimům.

Už při svých prvních setkáních s islámem zaujala raně středověká křesťanská Evropa stanovisko nesmiřitelně odmítavé. Pro křesťanskou víru, spatřující v Kristu naplnění a dovršení celého Božího zjevení, představovalo Muhammadovo poselství výzvu, s níž bylo nesmírně těžké se vyrovnat. Lze pochopit rozhořčenou reakci i velkých křesťanů tehdejší doby, často lidí, pro jejichž život byl Ježíš vším. Stěží je ale omluvitelná nepříčetná zběsilost, s níž byl arabský prorok z křesťanské strany po staletí častován označeními nejtěžšího kalibru, jako například předchůdce Antikristův, prvorozený syn satanův, ateista, podvodník, zločinec, lupič, vrah, panchart, sodomita, špinavé prase, nečistý pes atd. Nedosti na tom: omezenost a ignorance dokonce způsobily, že se Muhammad ve středověké evropské literatuře, například v Písni o Rolandovi, objevil ne jako prorok, ale jako bůh pohanů, jako zlatá čí stříbrná modla Saracénů; ryzí monoteismus islámu, spočívající v odevzdání se do vůle jediného neviditelného Boha, byl v křesťanském povědomí překroucen až ve ztělesnění idolatrie... Středověcí představitelé duchovního života zůstávali v zajetí protiislámských předsudků. Pokud se z apologetických či misijních důvodů seznámili s Koránem, považovali jeho učení za satanské a samotnou knihu např. učenec Niketas z Byzance charakterizoval jako „ohavnou, prolhanou, nebezpečnou a zhoubnou“. Tyto postoje, jejichž ne nelogickou součástí se staly i křížové výpravy, způsobivší nekonečnou bídu a zkázu bezpočtu lidských životů, pramenily snad především z malověrného pocitu věroučného i vojenského ohrožení ze strany islámu a ovšem z přesvědčení, že přece s ďáblem nelze jednat v rukavičkách...

Řada protiislámských předsudků středověkého křesťanství v evropském myšlení hluboce zakořenila. Dodnes přežívající představa o islámu jako zaostalém a fanatickém náboženství ignoruje obrovský rozmach vědy a vzdělání už v prvních stoletích islámu, svobodu myšlení i náboženskou toleranci na základě koránského příkazu „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2:256) či ochranu menšin včetně židů v islámských říších v dobách nevzdělanosti, pověr, vraždění kacířů a antisemitských pogromů v křesťanské Evropě. Podobně o oblíbeném evropském strašidlu - islámské svaté válce - nikdo neví, že vznikla jako výraz existenční obrany prvotní muslimské obce a ve své podstatnější vyšší formě představuje vnitřní boj člověka o čistotu srdce. Na tradiční křesťanský pohled na muslimy jako na nesnášenlivé krvavé fanatiky, kteří prostřednictvím džihádu rozsévají násilí a smrt, je s ohledem na všechny násilnosti, války a pronásledování jinověrců v církevních dějinách nutno vztáhnout otázku Pána Ježíše: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7:3).

Je tragické, jak dávné stereotypy, odmitající vidět všechny dobré a krásné stránky islámu, dodnes způsobují, že si pod náboženstvím muslimů obvykle představíme tzv. orientální fanatismus, mnohoženství a nanejvýš předepsané náboženské povinnosti, ale neuvědomujeme si, že prvním požadavkem Koránu není válka a zabíjení, ale naopak milosrdenství, slitování, právo a spravedlnost a že samo slovo islám ztělesňuje stav míru a univerzálního bratrství.

Hříchy minulosti mohou být v moderní době jen velmi pomalu překonávány ochotou k dialogu a přátelskému ocenění islámu nejprve ze strany jednotlivých křesťanů a později i na oficiální církvní úrovni. Římskokatolická církev vzdává od dob Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) úctu morálním a duchovním hodnotám islámu a vyzývá k porozumění a spolupráci, rovněž z iniciativy protestantských křesťanů a Světové rady církví dochází už od padesátých let k řadě křesťansko-muslimských setkání, vyjadřujících přesvědčení, že přechod od vzájemných bojů k bratrské úctě a společnému vydávání svědectví víry dnešnímu světu, ohroženému materialistickým myšlením, je úkolem odpovídajícím Boží vůli.

Postoj dnešních křesťanů k islámu však není zdaleka jednotný. Křehké vzájemné vztahy nepřestává ohrožovat řada vášnivých misionářů, kteří zvláště v zemích třetího světa jedním dechem hlásají křesťanskou lásku a současně nenávist k náboženství svých muslimských bratří. Řada věřících a duchovních - přes jasnou řeč koncilu a papežů i katolických - dodnes zůstává v představách středověku a Muhammad pro ně není prorokem, který přivedl stamilióny lidí k Bohu, ale lhářem a podvodníkem. Doposud žije prastaré přesvědčení o nesmiřitelném rozporu mezi Božím učením křesťanství a satanským islámem a o tom, že Alláh Koránu nemůže být totožný s Bohem Bible. Stále působí slova proslulého evangelického teologa Karla Bartha, který ještě roku 1938 v knize „Gotteserkenntnis und Gottesdienst“ napsal, že „Bůh Muhammadův je modlou jako všechny ostatní modly“. Například v předloňském roce zveřejnil český evangelický měsíčník „Protestant“ překlad rozsáhlé práce „Islám a církev Ježíše Krista“, která Boha islámu píše zásadně s malým b a v závěru dokonce hovoří o „lžiproroku Muhammadovi“, „bahnu duchovní smrti, do které vede islám“ a vyzývá čtenáře „rozlišovat lži Koránu od pravdy Bible, abychom nepodlehli i my duchovní smrti“.

Položme si tedy otázku, zda je na základě ducha či litery Bible pro křesťana skutečně nevyhnutelný nesmiřitelný postoj k islámskému náboženství.

Ježíš Kristus svým učedníkům, rozhorleným vůči těm, kteří nepatří do jejich společenství, v evangeliu říká: Kdo není proti vám, je pro vás. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mk 9:40-41).

Snad v této souvislosti neuškodí připomenout postoj zakladatele islámu vůči křesťanství. Muhammad označil křesťany za lidi muslimům nejbližší (Korán 3:85) a vydal pro ně ochranné zákony, kterými vyznavačům islámu uložil úctu a přátelství. Křesťanské kostely měly být chráněny, biskupové a patriarchové ctěni, kláštery a církevní obce navěky zbaveny daní, víra křesťanek provdaných za muslimy respektována, církevní zákony a zvyky nerušeně zachovávány a křesťanským věřícím podle jejich potřeby poskytována pomoc při opravách kostelů či klášterů nebo v jakýchkoliv jiných záležitostech. Muslimové tato Muhammadova ustanovení také věrně zachovávali, o čemž svědčí například slova hlavy nestoriánské církve z roku 650: „Tihle Arabové nejenže se vyhýbají boji proti křesťanství, ale přímo doporučují naše náboženství, mají v úctě naše kněze a svaté muže a obdarovávají kláštery a kostely dary“...

Tento postoj také alespoň v prvních stoletích islámu umožnil téměř idylické soužití mezi muslimy a arabskými křesťany. Ostatně i v době, když již byly vzájemné vztahy zkaleny, odpověděl islámský mistr Dhú’n-Nún na otázku po rozdílu mezi vírou muslimů a křesťanů nebo židů slovy, že ten, „kdo má pravou víru, je zavázán k tomu, aby prokazoval ještě větší mírnost, odpuštění a snášenlivost“...

Na kardinální otázku, zda můj Bůh je i Bohem, kterého uctívají jinak věřící, dostává muslim v Koránu jednoznačně kladnou odpověď (např. 5:73); námi křesťany bývá tato otázka s větší či menší dávkou pokory zodpovídána různými způsoby. Mnozí si rozdíly v obrazu Boha v evangeliích a v Koránu nedovedou vysvětlit jinak, než že jen Bůh Bible může být jediným pravým Bohem, kdežto Bůh Muhammadův musí být modlou či duchem zla. Upadají tak do stejného omylu, jakého se v křesťanských dějinách už ve 2. století dopustil se svými stoupenci Markión, který na základě ne zcela nepodobného napětí mezi židovskou Biblí a evangeliem hlásal protiklad mezi nejvyšším dobrým Bohem, zjeveným v Ježíši Kristu, a hněvivým bohem zla, údajně vystupujícím ve Starém zákoně...

A přece Bohem nás všech, židů, křesťanů i muslimů, je jediný Pán a milosrdný dárce života, ducha a všeho ostatního, který slovy svatého Augustina „je mi blíže než jsem sám sobě“, slovy Koránu bližší člověku „než jeho tepna krční“ (50:15), zároveň však nám i nekonečně vzdálený, vždy jiný a vymykající se veškerým našim představám a myšlenkám. Vždyť i kdybychom sebevíce pronikli do hlubin své víry, tajemství cest tohoto jediného Boha pro nás vždy zůstane zcela nevystižitelné (Kaz 8:17; Ř 11:33) a nemůžeme ani vědět, zda snad „z touhy po rozmanitém a mnohotvárném uctívání nevnuká každému něco jiného“, jak kdysi napsal svatý Tomáš More. Smíme však poznávat, že tento nevýslovně tajemný Bůh je jedním jediným všeobjímajícím zdrojem dobra, pravdy a krásy, přitahujícím každého člověka, jak dosvědčují i všichni mystikové bez rozdílu náboženství, kteří dosáhli sféry daleko za dogmaty, slovy a pojmy a poznali, že - slovy největšího mystického básníka islámu Rúmího - „je hodně způsobů hledání, ale cíl hledání je vždy stejný... Když k němu lidé dospějí, všechny spory, hádky a různice, které mezi nimi byly na cestě, se ztrácejí. A ti, kteří si po cestě navzájem říkali: ,Ty nemáš pravdu a ty jsi nevěřící’, když dojdou do cíle, zapomenou na své hádky, protože srdce jsou jednotná“...

Dokud jsme však jen poutníky na cestě, nemůžeme přehlížet, že přes jedinost cíle stojí mezi námi rozpory, které v mysli člověka smířeny být nemohou. Jak křesťanství, tak i islám představují výlučný a absolutní nárok vrcholného Božího zjevení, nedávající prostor pro syntézu. Je například nemyslitelné sloučit, co znamená pro muslima Korán jako nestvořené, od věčnosti existující Slovo Boží, zjevené prostřednictvím Muhammada, a kým je pro křesťana Ježíš Kristus jako jednorozený Syn Boží, Pán a Spasitel. Přijetí Muhammada jako „Pečeti proroků“ nemůže být součástí víry církve a pro islám je zase nemožné akceptovat christologické články apoštolského vyznání víry.

Nás křesťany může těšit, že muslimové prokazují Ježíšově osobě mimořádnou úctu a že i pro ně představuje milosrdenství Boží a přítele všech lidí; Korán jej zná jako druhého Adama, zrozeného bezprostředním tvůrčím aktem Božím (3:59), Boží Slovo, zvěstované Panně Marii andělem (3:35), posla Božího, podpořeného Duchem svatým (2:87), Mesiáše Izraele, který přišel naplnit Tóru (3:50) i velikého proroka a divotvůrce, uzdravujícího nemocné a křísícího mrtvé (3:49), ale jiný obsah dává tomu, co je v novozákonních evangeliích nejpodstatnější, Ježíšovu příběhu a jeho pašijovému vyvrcholení. Písmo islámu nepotvrzuje Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání - Bůh jej přímo vyzdvihl k sobě (4:156). V islámském pojetí dějin spásy jako postupně se rozšiřujícího zjevení není místo pro drama ukřižované Boží lásky a vykoupení utrpením. Víra v Ježíše Krista, který nás svou smrtí na kříži smířil s Bohem (Ř 5:10) a dal nám moc stát se Božími dětmi (J 1:12) nemůže být z hlediska Koránu přípustná.

Zatímco pro křesťana je Bůh na prvním místě milujícím Otcem, který se rozhodl poodhalit svým dětem tajemství svého vnitřního života, v islámu se - aspoň na první pohled - jedná především o sdělení příkazů, které Bůh lidstvu k jeho dobru vydal, a o jejich oddané plnění. Rozdíl mezi Novým zákonem, který obsahuje jen čistě duchovní a etické poselství a ponechává křesťanům svobodu Božích dětí, a zákonodárnou složkou, obsaženou v Koránu, je snad dán již rozdílnými historickými okolnostmi vzniku obou náboženství.

U křesťanství i u islámu se jedná o uzavřené náboženské systémy, na jejichž neslučitelnosti nemůže nic změnit ani úžasná skutečnost, že cílem a touhou nás všech je totéž: hledat a plnit vůli našeho společného Boha, jediného Pána a Krále všech lidí. Křesťan ani muslim nemůže zapřít nic z nároku absolutní pravdy, jak mu jej bylo dáno poznat. Naše cesta k této pravdě však ještě není dovršena, ale představuje pro nás pro všechny trvalý úkol, který „nás nerozděluje, ale spojuje“ (prof. Heller). Dokážeme-li otevřít svá srdce, bude nám dáno všechny rozdíly a protiklady ve víře společně protrpět a unést.

Dovolte, abych svůj příspěvek skončil vyjádřením naděje, že se naplní slova vyznání velkého českého spisovatele Karla Čapka:

„Já věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit...“

Použitá literatura:

Bible (ekumenický překlad), Praha 1991.

Korán (z arabštiny přeložil I. Hrbek), Praha 1991.

Abdullah, M. S.: Islam und Toleranz. In: 25 Jahre Gesellschaft für Christlich-Jüdische Zusammenarbeit, Dortmund 1979, s. 15-29.

Andrae, T.: Islamische Mystiker, Stuttgart 1960.

Bey, E.: Mohammed, Berlin 1991.

Budovec z Budova, V.: Antialkorán, Praha 1989.

Čapek, K.: Kniha apokryfů, Praha 1955.

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992.

Haydar, A.: Mittelalterliche Vorstellungen von dem Propheten der Sarazenen, Inaugural-Dissertation, Berlin 1971.

Heller, J.: O bibli. In: Křesťanství, kultura a svět I., Brno 1991, s. 23-24.

Khoury, A.-T.: Der Glaube des Islam (dargestellt im Vergleich mit den theologischen Grundlagen der katholischen Kirche), Leipzig 1981.

Kohlbrugge, N.: Islám a církev Ježíše Krista. In: Protestant, č. 1-10, 1992.

Konrad, J. F.: Toleranz und Intoleranz in der Bibel. In: 25 Jahre..., s. 30-45.

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, Praha 1993.

Křikavová, A. - Mendel, M. - Müller, Z.: Islám - ideál a skutečnost, Praha 1990.

Küng, H.: Světový étos Projekt, Zlín 1992.

Mendel, M. - Müller, Z.: Svět Arabů, Praha 1989.

More, T.: Utopie, Praha 1978.

Pfau, R.: Potkala jsem velkou lásku, Nové Město nad Metují 1993.

Štampach, O. I.: Život, Duch a všechno, Tišnov 1993.

Townshend, G.: Kristus a Bahá’u’lláh, Brno 1992.

Víra je cesta. In: Perspektivy (příloha Katolického týdeníku), č. 17, duben 1994, s. 1.

Vitray-Meyerovitch, E. de: Rúmí a súfismus, Bratislava 1993.

Všechny citace z Koránu jsou číslovány podle Flügelova systému.