Symbolicky krátce po sobě letos odešly na věčnost dvě velké postavy křesťansko-muslimského dialogu, spojené hlubokým vzájemným přátelstvím: Zakladatelka Hnutí fokoláre Chiara Lubichová a vůdce afroamerických muslimů Wárith Dín Muhammad.V tomto příspěvku bych se rád připojil k nekrologům, přibližujícím inspirativní životní dílo imáma W. D. Muhammada.
Wárith (původně Wallace) Muhammad se narodil roku 1933 jako sedmý syn Eliji Muhammada, charizmatického vůdce hnutí Islámský národ.
Islámský národ vznikl v USA v době hospodářské krize z přelomu dvacátých a třicátých let v prostředí Afroameričanů. Roku 1929 se v černošském ghettu v Detroitu objevil záhadný muž, který si říkal Fard (arabsky „Jediný“) a mesianisticky nabízel chudým černochům východisko z bídy. Apeloval na ně, že jsou potomky afrických muslimů, dovezených v době otrokářství do Spojených států, a proto by si měli místo anglických „otrockých“ jmen dát „původní“ islámská jména a hromadně se přimknout k identitě Islámského národa (Nation of Islam). Přestože sebechápání Farda a jeho následovníků bylo islámské, od pravověrného islámu se velmi odchylovalo jak černošským rasismem, tak i Fardovým tvrzením, že je prorokem a dokonce Božím vtělením.
Po Fardově tajemném zmizení roku 1934 se vedení komunity ujal Elijah Muhammad (1897-1975), který z Islámského národa vytvořil silné hnutí. V knize Poselství černochovi v Americe předložil svým stoupencům mýtus o tom, že černoši jsou potomky kmene Šabaz, který sídlil v Egyptě a v Mekce, zatímco běloši představují ďábelské plémě, které bylo teprve druhotně naklonováno na ostrově Patmos a posléze začalo decimovat mírumilovné černochy. V současné době se však již blíží soudný den, při kterém bude s bílou rasou skoncováno. Proto prý po staletích zmatků Bůh vtělený ve Fardovi znovu vyhledal svůj původní Islámský národ, který se teď musí odpoutat od „ďábelských“ bělochů a vytvořit v Americe černošský stát.
Začátkem šedesátých let došlo v Islámském národě k rozkolu mezi Elijahem Muhammadem a Malcolmem X (1925-1965), který se odklonil od Fardových a Elijahových bludů a začal mezi americkými černochy hlásat politicky radikální, ale věroučně pravověrný islám.
Po Elijahově smrti v roce 1975 se i jeho následovníci přiklonili k pravověrnému sunnitskému islámu, o což se zasloužil právě jeho syn W. D. Muhammad. Ten se distancoval od černošského rasismu a odmítl „božství“ Farda a celou kolem něj budovanou mytologii. Hnutí se však znovu rozštěpilo na stoupence W. D. Muhammada a křídlo vedené Louisem Farrakhanem. Zatímco Farrakhan vystupoval jako radikální politický vůdce, často hlásající nesnášenlivost (např. vůči Židům), Muhammad učinil z Islámského národa umírněnou a tolerantní složku jak světového islámu, tak také americké společnosti. Stal se stavitelem mostů mezi afroamerickými černochy a muslimskými přístěhovalci ze zemí Blízkého východu a Asie, mezi černochy a bělochy a mezi muslimy a křesťany.
Pod jeho vedením se hnutí Islámský národ přejmenovalo nejprve na Světové společenství islámu na Západě (1976), pak na Americkou muslimskou misii (1979) a konečně na Společnost muslimských Američanů (1997). Současně bylo známé i pod označením Duchovní vyslanectví Wárithe Dína Muhammada (Ministry of Warith Deen Muhammad). Místo dosavadní vlajky Islámského národa s půlměsícem a hvězdou začalo používat vlajku USA. Jeho členové se integrovali do většinové společnosti a identifikují se jako Američané. W. D. Muhammad byl loajální ke Spojeným státům a současně udržoval dobré vztahy s Organizací islámské konference, která ho dokonce pověřila koordinací všech muslimských misijních aktivit v USA a distribucí finančních prostředků na tyto aktivity.
Neméně než misii se však Wárith Dín Muhammad věnoval i mezináboženskému dialogu. Stal se jedním z jeho nejvýznamnějších a nejaktivnějších účastníků ve Spojených státech a roku 1994 byl dokonce zvolen jedním z mezinárodních prezidentů Světové konference náboženství za mír.
Jak jsem se již zmínil, obzvlášť pozoruhodný dialog se rozvinul mezi ním a Chiarou Lubichovou, resp. mezi Společností muslimských Američanů a Hnutím fokoláre. 18. května 1997 Chiara Lubichová jako první bílá křesťanka promluvila k několika tisícům černých muslimů v Mešitě Malcolma X v Harlemu. Vyprávěla jim o své křesťanské zkušenosti a citáty z evangelií a Koránu dokládala, jak mnoho toho mají křesťané a muslimové společného. Její posluchači ji mnohokrát přerušili aplausem a voláním „Alláhu akbar!“ (Bůh je vždy větší). Ano, křesťany a muslimy může spojovat i poznání, že Bůh je vždy větší než představa, kterou o Něm kdokoliv z nás má...
Poté Chiara Lubichová a W. D. Muhammad uzavřeli pakt ve jménu jediného Boha, ve kterém se slavnostně zavázali, že budou bez ustání pracovat pro mír a jednotu. Imám Muhammad k tomu řekl: „Tento pakt je navěky. Bůh je mi svědkem, že ty jsi má sestra, já jsem tvůj přítel a budu ti stále pomáhat.“ V následujících letech přinesl tento pakt ovoce ve sbližování mezi příslušníky Fokoláre a stoupenci imáma Muhammda, přispěl k překonání mnohých předsudků a stal se jedním ze znamení naděje, kterou náš svět tolik potřebuje.
V rámci naplňování paktu W. D. Muhammad se svými stoupenci několikrát přicestoval také do Říma. Když se v roce 1999 na Svatopetrském náměstí konalo přípravné setkání k jubilejnímu roku 2000, byl imám Muhammad pozván, aby na tomto setkání promluvil před papežem Janem Pavlem II. jako zástupce muslimů z celého světa. Při této příležitosti také papež podpořil dialog, který se rozvinul mezi Společností muslimských Američanů a Hnutím fokoláre, a požehnal mu.
V roce 2000 W. D. Muhammad znovu pozval Chiaru Lubichovou do Spojených států. Řekl přitom: „Myslím, že tak působivou jednotu, jaká se teď /mezi námi/ vytvořila, by měl vidět celý svět!“ Chiara Lubichová pak mohla hovořit o svém poselství jednoty k sedmi tisícům muslimů a křesťanů, kteří se sešli ve Washingtonu na setkání Náboženská společenství společně (Faith Communities Together). Následovala pravidelná Setkání v duchu univerzálního bratrství (Encounters in the Spirit of Universal Brotherhood), konaná nejen ve Washingtonu, ale i v Los Angeles, Miami, Chicagu, New Yorku a dalších amerických městech.
Když se Chiary Lubichové ptali na její vztah s imámem Muhammadem, odpověděla: „Cítím se s ním dobře, protože se mi zdá, že ho Pán přivedl do naší blízkosti, stejně tak jako přivedl nás do jeho blízkosti, snad pro Jeho plán lásky, kterému budeme rozumět tím více, čím více půjdeme kupředu v našem společenství a ve společné práci.“
Význam skutečnosti, že se W. D. Muhammad tak aktivně zapojil do mezináboženského dialogu, je zřejmý z faktu, že stál v čele nejpočetnější muslimské komunity ve Spojených státech a počet jeho stoupenců se podle střízlivých odhadů pohyboval mezi sedmi sty tisíci a milionem. Wárith Muhammad byl jejich duchovním vůdcem více než třicet let, i poté, co roku 2003 oznámil úmysl odejít do důchodu.
Když v roce 2005 hovořil na národním konventu Společnosti muslimských Američanů, formuloval svůj odkaz velice jasně. Hovořil o tom, co mají islám, křesťanství i další náboženství společného, tj. o přikázání lásky a o „zlatém pravidle“, podle kterého máme s druhými jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi: „Musíme každého milovat tak, jak si přejeme být milováni. Musíme milovat křesťany tak, aby se stávali lepšími křesťany, musíme milovat muslimy tak, aby se stávali lepšími muslimy.“
Ještě letos se chtěl W. D. Muhammad zúčastnit křesťansko-muslimského dialogu, konaného 9.-12. října v papežském letním sídle v Castel Gandolfu. Tohoto setkání se však již nedožil. Zemřel 9. září 2008 ve svém domě v Markhamu ve státě Illinois ve věku 74 let. Věřím, že u člověka, který celým srdcem toužil po Bohu, je možné napsat, že odešel domů.
Závěrem bych se ještě rád podělil o to, čím mne Wárith Dín Muhammad nejvíce oslovuje, a vysvětlil titulek tohoto článku. Pojem „džihád“ označuje v islámu dvě různé věci: boj proti vnějším nepřátelům (malý džihád) a mnohem těžší a důležitější boj proti zlu ve vlastním srdci (velký džihád). W. D. Muhammad byl imámem míru, který nevedl ozbrojený džihád proti nepřátelům islámu, ale výhradně velký džihád proti jakékoliv nenávisti, nesnášenlivosti či předsudkům ve vlastním srdci a v srdcích samotných muslimů. V jednom interview prohlásil: „Myslím, že je možné osvobodit se od jedu předsudků, jestliže jsme duchovně uzdraveni. To je to, co můžeme dělat: Uznat se navzájem jako lidé různých náboženství a součást jednoho lidstva. Myslím, že děláme něco velkého, když umožňujeme lidem, kteří se navzájem nenáviděli, osvobodit se od nenávisti a najít nový život a nové štěstí díky tomu, že jejich srdce byla zbavena tíže předsudků.“
Použité zdroje:
Hlaváčová, Simona. Islám ve Spojených státech amerických. Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
Kropáček, Luboš. Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad, 1996.
Last farewell to W. D. Mohammed, the Imam of peace [online]. 2008-09-16. Dostupné z www: http://www.focolare.org/articolo.php?codart=5856.
Wárith (původně Wallace) Muhammad se narodil roku 1933 jako sedmý syn Eliji Muhammada, charizmatického vůdce hnutí Islámský národ.
Islámský národ vznikl v USA v době hospodářské krize z přelomu dvacátých a třicátých let v prostředí Afroameričanů. Roku 1929 se v černošském ghettu v Detroitu objevil záhadný muž, který si říkal Fard (arabsky „Jediný“) a mesianisticky nabízel chudým černochům východisko z bídy. Apeloval na ně, že jsou potomky afrických muslimů, dovezených v době otrokářství do Spojených států, a proto by si měli místo anglických „otrockých“ jmen dát „původní“ islámská jména a hromadně se přimknout k identitě Islámského národa (Nation of Islam). Přestože sebechápání Farda a jeho následovníků bylo islámské, od pravověrného islámu se velmi odchylovalo jak černošským rasismem, tak i Fardovým tvrzením, že je prorokem a dokonce Božím vtělením.
Po Fardově tajemném zmizení roku 1934 se vedení komunity ujal Elijah Muhammad (1897-1975), který z Islámského národa vytvořil silné hnutí. V knize Poselství černochovi v Americe předložil svým stoupencům mýtus o tom, že černoši jsou potomky kmene Šabaz, který sídlil v Egyptě a v Mekce, zatímco běloši představují ďábelské plémě, které bylo teprve druhotně naklonováno na ostrově Patmos a posléze začalo decimovat mírumilovné černochy. V současné době se však již blíží soudný den, při kterém bude s bílou rasou skoncováno. Proto prý po staletích zmatků Bůh vtělený ve Fardovi znovu vyhledal svůj původní Islámský národ, který se teď musí odpoutat od „ďábelských“ bělochů a vytvořit v Americe černošský stát.
Začátkem šedesátých let došlo v Islámském národě k rozkolu mezi Elijahem Muhammadem a Malcolmem X (1925-1965), který se odklonil od Fardových a Elijahových bludů a začal mezi americkými černochy hlásat politicky radikální, ale věroučně pravověrný islám.
Po Elijahově smrti v roce 1975 se i jeho následovníci přiklonili k pravověrnému sunnitskému islámu, o což se zasloužil právě jeho syn W. D. Muhammad. Ten se distancoval od černošského rasismu a odmítl „božství“ Farda a celou kolem něj budovanou mytologii. Hnutí se však znovu rozštěpilo na stoupence W. D. Muhammada a křídlo vedené Louisem Farrakhanem. Zatímco Farrakhan vystupoval jako radikální politický vůdce, často hlásající nesnášenlivost (např. vůči Židům), Muhammad učinil z Islámského národa umírněnou a tolerantní složku jak světového islámu, tak také americké společnosti. Stal se stavitelem mostů mezi afroamerickými černochy a muslimskými přístěhovalci ze zemí Blízkého východu a Asie, mezi černochy a bělochy a mezi muslimy a křesťany.
Pod jeho vedením se hnutí Islámský národ přejmenovalo nejprve na Světové společenství islámu na Západě (1976), pak na Americkou muslimskou misii (1979) a konečně na Společnost muslimských Američanů (1997). Současně bylo známé i pod označením Duchovní vyslanectví Wárithe Dína Muhammada (Ministry of Warith Deen Muhammad). Místo dosavadní vlajky Islámského národa s půlměsícem a hvězdou začalo používat vlajku USA. Jeho členové se integrovali do většinové společnosti a identifikují se jako Američané. W. D. Muhammad byl loajální ke Spojeným státům a současně udržoval dobré vztahy s Organizací islámské konference, která ho dokonce pověřila koordinací všech muslimských misijních aktivit v USA a distribucí finančních prostředků na tyto aktivity.
Neméně než misii se však Wárith Dín Muhammad věnoval i mezináboženskému dialogu. Stal se jedním z jeho nejvýznamnějších a nejaktivnějších účastníků ve Spojených státech a roku 1994 byl dokonce zvolen jedním z mezinárodních prezidentů Světové konference náboženství za mír.
Jak jsem se již zmínil, obzvlášť pozoruhodný dialog se rozvinul mezi ním a Chiarou Lubichovou, resp. mezi Společností muslimských Američanů a Hnutím fokoláre. 18. května 1997 Chiara Lubichová jako první bílá křesťanka promluvila k několika tisícům černých muslimů v Mešitě Malcolma X v Harlemu. Vyprávěla jim o své křesťanské zkušenosti a citáty z evangelií a Koránu dokládala, jak mnoho toho mají křesťané a muslimové společného. Její posluchači ji mnohokrát přerušili aplausem a voláním „Alláhu akbar!“ (Bůh je vždy větší). Ano, křesťany a muslimy může spojovat i poznání, že Bůh je vždy větší než představa, kterou o Něm kdokoliv z nás má...
Poté Chiara Lubichová a W. D. Muhammad uzavřeli pakt ve jménu jediného Boha, ve kterém se slavnostně zavázali, že budou bez ustání pracovat pro mír a jednotu. Imám Muhammad k tomu řekl: „Tento pakt je navěky. Bůh je mi svědkem, že ty jsi má sestra, já jsem tvůj přítel a budu ti stále pomáhat.“ V následujících letech přinesl tento pakt ovoce ve sbližování mezi příslušníky Fokoláre a stoupenci imáma Muhammda, přispěl k překonání mnohých předsudků a stal se jedním ze znamení naděje, kterou náš svět tolik potřebuje.
V rámci naplňování paktu W. D. Muhammad se svými stoupenci několikrát přicestoval také do Říma. Když se v roce 1999 na Svatopetrském náměstí konalo přípravné setkání k jubilejnímu roku 2000, byl imám Muhammad pozván, aby na tomto setkání promluvil před papežem Janem Pavlem II. jako zástupce muslimů z celého světa. Při této příležitosti také papež podpořil dialog, který se rozvinul mezi Společností muslimských Američanů a Hnutím fokoláre, a požehnal mu.
V roce 2000 W. D. Muhammad znovu pozval Chiaru Lubichovou do Spojených států. Řekl přitom: „Myslím, že tak působivou jednotu, jaká se teď /mezi námi/ vytvořila, by měl vidět celý svět!“ Chiara Lubichová pak mohla hovořit o svém poselství jednoty k sedmi tisícům muslimů a křesťanů, kteří se sešli ve Washingtonu na setkání Náboženská společenství společně (Faith Communities Together). Následovala pravidelná Setkání v duchu univerzálního bratrství (Encounters in the Spirit of Universal Brotherhood), konaná nejen ve Washingtonu, ale i v Los Angeles, Miami, Chicagu, New Yorku a dalších amerických městech.
Když se Chiary Lubichové ptali na její vztah s imámem Muhammadem, odpověděla: „Cítím se s ním dobře, protože se mi zdá, že ho Pán přivedl do naší blízkosti, stejně tak jako přivedl nás do jeho blízkosti, snad pro Jeho plán lásky, kterému budeme rozumět tím více, čím více půjdeme kupředu v našem společenství a ve společné práci.“
Význam skutečnosti, že se W. D. Muhammad tak aktivně zapojil do mezináboženského dialogu, je zřejmý z faktu, že stál v čele nejpočetnější muslimské komunity ve Spojených státech a počet jeho stoupenců se podle střízlivých odhadů pohyboval mezi sedmi sty tisíci a milionem. Wárith Muhammad byl jejich duchovním vůdcem více než třicet let, i poté, co roku 2003 oznámil úmysl odejít do důchodu.
Když v roce 2005 hovořil na národním konventu Společnosti muslimských Američanů, formuloval svůj odkaz velice jasně. Hovořil o tom, co mají islám, křesťanství i další náboženství společného, tj. o přikázání lásky a o „zlatém pravidle“, podle kterého máme s druhými jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi: „Musíme každého milovat tak, jak si přejeme být milováni. Musíme milovat křesťany tak, aby se stávali lepšími křesťany, musíme milovat muslimy tak, aby se stávali lepšími muslimy.“
Ještě letos se chtěl W. D. Muhammad zúčastnit křesťansko-muslimského dialogu, konaného 9.-12. října v papežském letním sídle v Castel Gandolfu. Tohoto setkání se však již nedožil. Zemřel 9. září 2008 ve svém domě v Markhamu ve státě Illinois ve věku 74 let. Věřím, že u člověka, který celým srdcem toužil po Bohu, je možné napsat, že odešel domů.
Závěrem bych se ještě rád podělil o to, čím mne Wárith Dín Muhammad nejvíce oslovuje, a vysvětlil titulek tohoto článku. Pojem „džihád“ označuje v islámu dvě různé věci: boj proti vnějším nepřátelům (malý džihád) a mnohem těžší a důležitější boj proti zlu ve vlastním srdci (velký džihád). W. D. Muhammad byl imámem míru, který nevedl ozbrojený džihád proti nepřátelům islámu, ale výhradně velký džihád proti jakékoliv nenávisti, nesnášenlivosti či předsudkům ve vlastním srdci a v srdcích samotných muslimů. V jednom interview prohlásil: „Myslím, že je možné osvobodit se od jedu předsudků, jestliže jsme duchovně uzdraveni. To je to, co můžeme dělat: Uznat se navzájem jako lidé různých náboženství a součást jednoho lidstva. Myslím, že děláme něco velkého, když umožňujeme lidem, kteří se navzájem nenáviděli, osvobodit se od nenávisti a najít nový život a nové štěstí díky tomu, že jejich srdce byla zbavena tíže předsudků.“
Použité zdroje:
Hlaváčová, Simona. Islám ve Spojených státech amerických. Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
Kropáček, Luboš. Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad, 1996.
Last farewell to W. D. Mohammed, the Imam of peace [online]. 2008-09-16. Dostupné z www: http://www.focolare.org/articolo.php?codart=5856.
Děkuji Tomáši Tatranskému za upozornění na uvedený článek z webu Hnutí fokoláre.
Žádné komentáře:
Okomentovat