O muslimech na evangelické teologické fakultě a násilí na Blízkém východě

Vložil hippo, 19. Leden 2009 - 16:37

15. ledna 2009 se na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy konala beseda s představiteli českých muslimů, imámem Emirem Omičem a dr. Vladimírem Sáňkou. Oba hosté přiblížili svůj koncept mezináboženského dialogu a opakovaně vyslovili apel, aby vyznavači různých náboženství co nejtěsněji spolupracovali k dobru celé společnosti.

Šlo o setkání otevřené fakultní i mimofakultní veřejnosti, primárně ale určené studentům, navštěvujícím kurs „Židé, křesťané a muslimové“. Tento předmět na ETF UK vyučuje vedoucí katedry religionistiky doc. Pavel Hošek, kterému bych na těchto stránkách rád vzdal dík za to, jak  neokázale, ale účinně a soustavně přispívá k dialogu a porozumění.

Učit předmět tohoto druhu v době dalšího z nesčetných konfliktů na  Blízkém východě určitě není jednoduché. Události v Gaze pochopitelně nepřispěly k dialogické atmosféře ve vztazích mezi Židy, křesťany a muslimy. Tomáš Halík to v Katolickém týdeníku č. 3/2009 formuloval velmi vyostřeně:

„Před obrázky zabitých palestinských dětí (jakkoli je těžké zodpovědnost za množství civilních obětí teď jednoznačně přiřknout jen jedné či druhé straně) se obrací v prach to, co jsme mnozí léta namáhavě budovali v oblasti křesťansko-židovsko-muslimských vztahů.“

Za těchto okolností nebylo divu, že ani imám Omić se ve svém vystoupení neubránil narážkám na izraelskou politiku a situaci Palestinců. Snažil se zachovat zdrženlivost, jeho postoj byl však  zřejmý. Ti z účastníků semináře, kteří se loni v listopadu zúčastnili i přednášky reformního rabína Dana Cohna Sherboka, konané rovněž z iniciativy doc. Hoška, pravděpodobně obojí v duchu srovnávali. Za sebe musím říci, že ze strany umírněných sionistů typu rabína Sherboka velmi oceňuji jejich schopnost chápat Araby a směřovat kritiku do vlastních řad. Ze strany muslimů  schopnost vcítit se do smýšlení „druhé strany“ spojenou se sebekritičností často velmi postrádám. Něco podobného ovšem postrádám i ze strany mnoha křesťanů a nemuslimských či protimuslimských Evropanů.

Dnešní násilí na Blízkém východě se svým rozsahem zdaleka nevyrovná násilí, kterého se kdysi ve Svaté zemi dopouštěli křesťanští křižáci. Mnozí Palestinci dnes vidí v Izraelcích jen další dobyvatele ze Západu, pokračovatele středověkých křižáků a novověkých evropských kolonialistů. Také mnozí Izraelci vidí v nepřátelství ze strany Arabů jen obdobu evropského protižidovského fanatismu, k jehož dějinám patří holokaust i staletí pogromů, páchaných křesťany.

Za příklad adekvátního přístupu k těmto skutečnostem bych označil postoj papeže Jana Pavla II., který se v roce 2000 omluvil za křižácké výpravy i za všechno pronásledování Židů v dějinách křesťanství. Jistě není náhoda, že právě tento papež se těšil úctě obou stran blízkovýchodního konfliktu, Izraelců i Palestinců.