Řím a Židé

Vložil hippo, 27. Leden 2010 - 11:56

Motto:

„Má babička jednou prohlásila, že papež je králem všech Židů.“

Bob Dylan (1)

Papež Benedikt XVI. má v mezináboženském a konkrétně v křesťansko-židovském dialogu svůj styl, který mnohým připadá problematický. Některým se dokonce zdá, že snad z jeho strany ani o žádný dialog v pravém slova smyslu nejde...

Tübingenský „dialogista“ Karl-Josef Kuschel ve své nejnovější knize „Židé - křesťané - muslimové“ v kapitole „Papežové v synagogách a mešitách“ hodnotí více než pozitivně Benediktovu návštěvu kolínské synagogy, ke které došlo již na začátku jeho pontifikátu v roce 2005. Tatáž práce však obsahuje i pasáž nazvanou „Benedikt XVI. hovoří s rabínem - dialog?“, v níž se naopak objevuje kritika přístupu k židovství, zaujatého Josephem Ratzingerem v knize „Ježíš Nazaretský“. (2) Ratzinger v ní s odvoláním na knihu Jacoba Neusnera „Rabín mluví s Ježíšem“ (3) píše mj. o tom, že Ježíš evangelií může Boží přikázání mojžíšského zákona interpretovat radikálně novým způsobem, protože je sám Bohem a Zákonodárcem. Kuschel k tomu poznamenává:

„Pozoruhodný postup, a to v dvojím ohledu: Křesťan cituje Žida, aby se utvrdil v tom, co Žid právě odmítá. Tentýž křesťan zároveň ani nemůže dost zdůraznit, že právě zde existují nesmiřitelné rozdíly mezi křesťanem a Židem, nejhlubší jádro konfliktu. Dialog? Vzorová komunikace mezi Židem a křesťanem? Člověk se neubrání pochybnostem a otázkám. Je to pravý dialog, když Ratzinger užívá partnera jen k sebeutvrzení v tom, čím by si byl i bez něho jist? Vzal opravdu vážně jeho ,zděšení’, ba ,hrůzu’ nad Ježíšovým nárokem, když s rozhodností přisvědčuje právě tomu, co jeho partner shledává odpuzujícím? Pochopil opravdu něco z nepokoje, který zachvacuje židovského partnera v dialogu, když slyší Žida Ježíše hovořit způsobem, kolem kterého se soustřeďuje křesťanská teologie?“ (4)

Zdá se, že pro papeže je v dnešní době postmoderního chaosu důraz na jasně danou křesťanskou identitu mnohem podstatnější než potřeba vcítit se do smýšlení druhých. O čempak spolu asi on a rabbi Neusner hovořili při svém nedávném setkání?!

Benedikt by tyto kritické komentáře pravděpodobně označil za nedorozumění. Jak v minulosti zdůraznil v souvislosti s prací Jacoba Neusnera a tento měsíc znovu v souvislosti se svou návštěvou římské synagogy, klíčem ke křesťansko-židovským vztahům je přijímání jasně pojmenovaných rozdílů s láskou, „v atmosféře velkého respektu a dialogu mezi věřícími obou náboženství“. (5)

Papežova návštěva v římské synagoze byla bohužel poznamenána kontroverzemi ohledně zamýšleného blahořečení Pia XII., které někteří rabíni opakovaně odmítají s poukazem na to, že Pius „nepozdvihl svůj hlas proti holokaustu“. (6) Kontroverze by však neměly zastínit skutečnost, že ve vztazích mezi křesťany a Židy v posledních desetiletích opravdu došlo k pozoruhodnému posunu směrem k vzájemnému respektu a dialogu. Po staletích vzájemné separace (a bohužel i pronásledování Židů a protižidovských norem církevního práva) nastal zvrat tak naprostý, že papežova návštěva synagogy, která by ještě poměrně nedávno vyvolala neuvěřitelnou senzaci, dnes už působí skoro jako banalita, jež nemá šanci dostat se na první stránky novin...

To je svým způsobem i škoda. Když jsem v reportáži vatikánského rozhlasu slyšel Benedikta XVI., jak se hebrejsky modlí v římské synagoze, měl jsem pocit historické chvíle. Po dvou tisíciletích špatné paměti se křesťanství konečně zase rozpomnělo na své židovské kořeny...

Benedikt není prvním papežem, pronášejícím v originále modlitby hebrejské Bible. Už v roce 1945 právě již zmíněný Pius XII. hebrejsky požehnal delegaci osvobozených židovských vězňů, která mu přišla do Vatikánu poděkovat za pomoc v dobách pronásledování.

Papež Pius XII. sice ve strašných letech druhé světové války příliš nepozvedal svůj hlas, o to více však jednal. Jak ve své knize „Řím a Židé“ uvádí židovský teolog a historik Pinchas Lapide, katolická církev pod vedením tohoto papeže zachránila až 860 tisíc Židů. Právě z uvedené knihy jsem si vypůjčil název tohoto příspěvku, ve kterém se chci zamýšlet nad postoji posledních papežů k Židům.

Začít je třeba Benediktem XV. (1914-1922), který v roce 1915 na žádost Amerického hebrejského kongresu odsoudil antisemitské pogromy v Polsku. „Toto zapomenuté odsouzení, první ve XX. století připomínalo všem, že ,všichni lidé jsou bratři’ a důrazně tvrdilo, že tento přirozený zákon musí být zachováván i vůči synům Izraele.“ (7) „Když vůdce celosvětového sionistického hnutí Nahum Sokolow hledal v květnu 1917 podporu Vatikánu v palestinské otázce, prohlásil papež na konci audience s pohledem upřeným na svatá místa: ,Si, si io crede che saremo buoni vicini.’ - Ano, věřím, že budeme dobří sousedé. Tuto větu pak často opakoval.“ (8)

Nástupce Benedikta XV., papež Pius XI. (1922-1939), velmi podporoval dílo „Amici Israel“ (Přátelé Izraele), založené v roce 1926. Řekl o něm: „Ale ,Amici Israel’ by měli být všichni katolíci.“ (9) Roku 1938 tentýž papež prohlásil, že katolíci se v žádném případě nemohou podílet na antisemitském hnutí, protože duchovně jsou všichni Semity.

Co se týče Pia XII. (1939-1958), o jeho vztahu k židovství podrobně pojednává rabín David Dalin v knize „Mýtus Hitlerova papeže“ z roku 2005. Dalin mj. vypráví o přátelství, které Eugenio Pacelli (pozdější Pius XII.) ve studentských letech navázal s římským Židem Guidem Mendesem. „Pacelli, píše americký rabín, byl prvním papežem, který se ve svém mládí účastnil večeře ,šabatu’ v hebrejském domě, a který diskutoval o hebrejské teologii v neformálních setkáních s předními členy římské hebrejské komunity. A sám Mendes vzpomíná, že ,se Pacelli stal přítelem hebrejských spolužáků na předním gymnasiu Římského kolegia, že se příznivě vyjadřoval o hebrejské víře a kultuře, že často navštěvoval jejich dům a vypůjčoval si knihy o hebrejské filozofii a teologii z rodinné knihovny’.“ (10)

V době holokaustu Pius XII. ukrýval tisíce Židů přímo ve Vatikánu a v Castel Gandolfu, kde z jeho příkazu dostávali košer jídlo. Rabbi Dalin píše: „Nebylo v Evropě, okupované nacisty jiné místo, kde bylo tolik Židů zachráněno a chráněno jako v Castelgandolfu (letním sídle Pia XII.). Dnes šedesát let po holokaustu by bylo nutné, aby bylo všeobecně uznáno, že Pius XII. byl opravdovým přítelem hebrejského národa (jak ho také sám Hitler z toho obviňoval!) a že zachránil více životů pronásledovaných Hebrejů než to udělala kterákoliv jiná osoba, včetně Raoul Wallenberga a Oskara Schindlera, mužů, kteří jsou často a právem považováni za hrdiny ve svých záchranných akcích.“ (11)

Na zachraňování Židů v době holokaustu se významně podílel i tehdejší vatikánský diplomat Angelo Roncalli. Ten později jako papež Jan XXIII. (1958-1963) požehnal věřícím, vycházejícím o šabatu z římské synagogy, a především svolal II. vatikánský koncil, k jehož hlavním výsledkům patřilo zaujetí přátelského postoje k židovství v deklaraci „Nostra aetate“. Zásluhou Jana XXIII. také katolická církev zcela změnila modlitbu za Židy ve velkopátečních přímluvách. Ta podle tzv. tridentského misálu zněla: „Modleme se i za proradné Židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, našeho Pána.“ V novém misálu, který byl plodem liturgické reformy II. vatikánského koncilu, se tato trapná „přímluva“ měnila v text na výsost ekumenický: „Modleme se také za Židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel.“ (12)

Papež Pavel VI. (1963-1978), který dovedl II. vatikánský koncil k úspěšnému konci po smrti Jana XXIII., hned na začátku svého pontifikátu navštívil Svatou zemi. „Velice mu na této cestě záleželo. Uskutečnil ji v lednu 1964 a byla to jeho první cesta jako hlavy církve. Zapomíná se, že její oznámení na konci druhého koncilového zasedání zapůsobilo jako opravdová bomba, neboť znamenalo převrat v papežských zvyklostech.“ (13)

Poutní cesty do Svaté země, na kterých se setkávali s představiteli židovství (a islámu), později uskutečnili i papežové Jan Pavel II. (1978-2005) a Benedikt XVI. Dialogické aktivity obou posledních papežů ve vztahu k židovství na sebe v mnohém navazují. Kdybychom ovšem tyto aktivity poměřovali jejich odezvou ze židovské strany, musely by být za úspěšnější označeny snahy Jana Pavla II. alias Karola Wojtyły.

Wojtyłu lze označit za celoživotního „filosemitu“, který přátelské vztahy se Židy rozvíjel už od dětství. Když koncem šedesátých let polský komunistický režim rozpoutal antisemitskou kampaň, krakovský arcibiskup Karol Wojtyła reagoval symbolickým gestem. Roku 1969 navštivil s kippou na hlavě dvě krakovské synagogy, připojil se k židovským věřícím a modlil se s nimi. (14)

Jako papež se pak 13. dubna 1986 vypravil do římské synagogy. S rabínem Toaffem se v ní modlil podle textů z knihy Genesis a ve své promluvě řekl: „S judaismem máme takový vztah, jaký nemáme s žádným jiným náboženstvím. Jste našimi milovanými a v jistém smyslu také našimi staršími bratry.“ (15)

O rok později Jan Pavel II. přistoupil k dalšímu gestu, které však tentokrát vzbudilo kontroverzní reakce. Roku 1987 blahořečil (a v roce 1998 svatořečil) Edithu Steinovou, katolickou řeholnici a oběť holokaustu. Ze strany židovských skupin se ozývaly protesty, které zdůrazňovaly, že Edith Steinová zemřela proto, že byla Židovka, a zpochybňovaly papežovo právo ji kanonizovat. Podle katolického kněze a představitele Společenství Blahoslavenství Etienna Richera odpověď na tyto výhrady zní, že papež Steinovou blahořečil právě jako mučednici židovského lidu a „že to byl akt prorocký, poněvadž se zde na židovský a křesťanský lid pohlíží jako na jedno tělo“. (16)

Na závěr se ještě vraťme k Benediktu XVI. alias Josephu Ratzingerovi. Ratzinger se svými sourozenci vyrůstal v bavorském Traunsteinu v době nástupu nacismu. V listopadu 1938 „byli Židé žijící v Traunsteinu odsunuti a město vyhlášeno za ,judenfrei’. Těžko lze posoudit, jak tyto události zapůsobily na rodinu Ratzingerových. Je možné, že děti měly židovské spolužáky, kteří ze dne na den zmizeli. V každém případě však znaly adventní kázání mnichovského arcibiskupa kardinála Faulhabera, které pronesl v mnichovském kostele sv. Michaela. Jeho slova vzbudila tak velký rozruch, že bylo vydáno 200.000 výtisků a kázání leželo na pultech v celém Bavorsku dokonce v několika jazycích. Kardinál v něm zdůraznil hodnotu Starého zákona, jasně a jednoznačně vyjádřil, že křesťanství vychází ze židovství, že od těchto kořenů je není možné oddělit, a ostře tak vystoupil proti rasismu.“ (17)

O více než 67 let později, v květnu 2006, Benedikt XVI. při návštěvě Polska zavítal do Osvětimi, kde se spolu s představiteli židovských obcí a nekatolických církví „pomodlil kadiš za všechny oběti nacistických zvěrstev“. (18) Na papežovo přání se na půdě někdejšího lágru „nekonala křesťanská bohoslužba, ale mezináboženské setkání Židů a křesťanů se vzpomínkou na zemřelé a s modlitbou žalmů, které jsou oběma náboženstvím společné. V Osvětimi mluvil Benedikt XVI. záměrně německy, aby v jazyce okupantů a vrahů zazněla slova solidarity a smíření. Sám, mlčky, se sepjatýma rukama a strnulým pohledem prošel branou vyhlazovacího tábora s nápisem ,Arbeit macht frei’ a pomalu došel až k bloku smrti, kde na něj čekalo 32 bývalých vězňů, přibližně stejně starých jako on. S každým osobně promluvil, s úctou pohladil po tváři ženu, která měla v očích slzy, a na obě tváře políbil starce Henrika Mandelbauma, jenž kdysi musel pomáhat při spalování mrtvých těl v krematoriu osvětimského pekla.“ (19)

V září 2007 se papež spolu s představiteli rakouských Židů opět poklonil památce obětí holokaustu na Židovském náměstí ve Vídni a v květnu 2009 tak znovu učinil přímo v Izraeli. Jeho postoj k holokaustu však přesto nepůsobí zcela přesvědčivě. Benedikt totiž stále zdůrazňuje, že viníkem šoa byla „šílená novopohanská rasistická ideologie“ (20), což je sice pravda, ale nikoliv celá. Novodobý rasistický antisemitismus mohl navázat na tisícileté dějiny křesťanského antijudaismu, o kterých se papež zmiňuje jen velice střídmě... Neměla v Osvětimi zaznít například i slova o tom, že nacistické norimberské zákony byly v mnoha bodech jen opakováním prožidovských nařízení IV. lateránského koncilu z roku 1215?!

Teologický postoj křesťanů vůči Židům a židovství představuje dodnes neuzavřenou, diskutabilní otázku. Svědčí o tom i napětí mezi ekumenickou velkopáteční modlitbou za Židy, aby stále věrněji zachovávali smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel, a její alternativní podobou v rámci liturgie znovu povoleného „tridentského“ ritu, kterou sám Benedikt XVI. zformuloval takto: „Modleme se i za Židy, aby Bůh osvítil jejich srdce, aby uznali Ježíše Krista, Spasitele všech lidí.“ (21)

Zdá se, že i když Benediktovi na křesťansko-židovských vztazích nepochybně velmi záleží, mezi papeži posledního století jeho postoje k judaismu v pozitivním smyslu nijak zvlášť nevynikají. Naproti tomu však stále znovu vybízejí k jistě potřebným diskusím o tom, co opravdu znamenají mezináboženské vztahy prožívané v atmosféře vzájemného respektu a dialogu.

Poznámky:

1. Dylan, Bob. Kroniky. Díl první. Praha: Argo, 2005, s. 91.
2. Ratzinger, Joseph - Benedikt XVI. Ježíš Nazaretský. Brno: Barrister & Principal, 2007.
3. Neusner, Jacob. Rabín mluví s Ježíšem. Brno: Barrister & Principal, 2008
4. .Kuschel, Karl-Josef: Juden - Christen - Muslime. Herkunft und Zukunft. Düsseldorf: Patmos, 2007, s. 530.
5. Papež navštívil synagogu v Římě. Lidové noviny, 18. 1. 2010, roč. 23, s. 14, s. 9.
6. Papež je pro blahořečení kontroverzního Pia XII. Lidové noviny, 10. 10. 2008, roč. 21, č. 239, s. 8.
7. Koláček, Josef. Pius XII. - papež, který nemlčel [online]. 2005-08-02. Dostupné z www: <http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4248>.
8. Gelmi, Josef. Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 263.
9. Richer Etienne. Židé a křesťané: naléhavost smíření. Proglas, 1993, roč. 4, č. 7, s. 28.
10. Koláček, op. cit.
11. Koláček, op. cit.
12. Problém: „tridentský“ misál a Židé. Katolický týdeník, 11.-17. 3. 2008, roč. 19, č. 11, příloha Perspektivy, s. II.
13. Richer, op. cit., s. 28.
14. Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 77.
15. Tamtéž, s. 110.
16. Richer, op. cit., s. 29.
17. Muroňová, Eva - Havel, Tomáš Cyril. Benedikt XVI.: Most mezi břehy. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, s. 28-29.
18. U osvětimské stěny smrti. Katolický týdeník, 30. 5. - 5. 6. 2006, roč. 17, č. 22, s. 1.
19. Muroňová - Havel, op. cit., s. 151-152.
20. Viz Benediktova promluva v kolínské synagoze. Apostolische Reise nach Köln anlässlich des XX. Weltjugendtages. Besuch in der Synagoge. Grusswort von Benedikt XVI. [online]. 2005-08-19. Dostupné z www: <http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2005/august/documents/hf_ben-xvi_spe_20050819_cologne-synagogue_en.html>.
21. Problém "tridentský" misál a Židé, op. cit.